Dimitris Nollas: S námi není nikdo sám
04. dubna 2008 22:45
Mladá studentka informatiky Kali P., členka nevládní organizace Radost v třetím věku, přidala do kroku. Mířila do cukrárny na okraji parku, kde měla v jedenáct hodin schůzku, a spěchala, aby dohnala desetiminutové zpoždění. Vzduch byl teplý a vlhký, a jak se blížilo poledne, bylo čím dál tím víc jasné, že pro obyvatele města to bude další nesnesitelný den.
Za chvíli ho uviděla. Jorgos K., státní zaměstnanec v důchodu, nejméně o půl století starší než ona, na ni čekal u šálku kávy a nejistě se rozhlížel. Měl na sobě lněný oblek pistáciové barvy, ušitý podle odhadu Kali tak v sedmdesátých letech, a vedle něj byla opřená hůlka s imitací stříbrné rukojeti.
“Tak jsem tady”, řekla Kali a široce se na starého muže usmála. Nevypadal, že by si byl příliš jistý tím, komu je vlastně úsměv mladé ženy určen. Podala mu ruku, ale naklonila se jen opatrně, aby ho neomráčila svým výstřihem.
Každý léto to samý, napadlo Jorgose K., šaty jsou pořád menší a těla z nich přetékají ven.
“Jdu trochu pozdě, ale vždyť víte, jak to vypadá v pátek, navíc v srpnu. Už od čtvrtka se všichni snaží dostat se co nejrychleji z města, a na silnicích se pak jede krokem. Jsem ráda, že jste si vzpomněl na kavárnu i hodinu."
"Místa si ještě pamatuju, děvenko, ale s tvářemi mám problém," řekl ten zestárlý člověk s kalným pohledem, bezmocný před náporem mládí, které mu posledních pár měsíců pravidelně dvakrát do týdne vtrhlo do života. Zapojil se, respektive byl zapojen, do programu pomoci starým lidem organizace Radost v třetím věku. Mohla za to starostlivá sousedka, která organizaci zatelefonovala, že už týden nevychází na balkón. „Ale nerad chodím do téhle cukrárny. Připomíná mi staré časy a to stupňuje mou depresi a dávky Lexotanilu."
Po prvních návštěvách ho Kali přemluvila, aby chodili ven, mohli by zajít třeba na trh nebo jinam. Nakonec se jí podařilo ho přesvědčit, že se budou scházet rovnou tady, nebude ho vyzvedávat doma, dojde sem sám. Zdálo se, že jí důvěřuje, i když důvod jejích návštěv nechápal, což jí sdělil hned na úvod. „Nestojí to za námahu," řekl.
"Tak co myslíte: je to lepší, když se teď scházíme dvakrát týdně venku? Cukrárnu můžeme změnit, jestli vám nevyhovuje. Ale je tady tak hezky.“
Starý muž neodpověděl, jen přikývl, jako by souhlasil. „Stejně bych se raději scházel se svými dětmi a vnoučaty, ani by to nemuselo být dvakrát týdně, i jednou měsíčně by stačilo, kdyby to šlo. Ale oni nechtějí.“ Řekl to bez emocí, obyčejné konstatování, a stejně chladně dodal: „Já je chápu.“
Kali znala jeho životopis, a tak ji napadlo, že asi mají své důvody. Nejspíš si s ním docela užili.
Něchtěla myslet na to, co by dělala na jejich místě. Každopádně to byl zvláštní případ, tak trochu výzva. Byla přesvědčená, že jejich setkání budou zajímavější a živější než takové ty běžné schůzky, kdy jediným předmětem hovoru jsou vysoké ceny ovoce a zeleniny, nevychovanost mládeže, problémy starých lidí s pohybem a podobná témata bez jakékoli originality.
„Kdysi jsem sem chodil dost často. Ale čekal bych, že to tady už dávno zrušili. Za tu dobu se změnilo tolik věcí, divím se, že zrovna tenhle podnik přežil.“
A tehdy, uprostřed polední malátnosti, která se pomalu šířila jako rajský plyn a začala dopadat na všechny kolem, stupňovaná blízkostí parku, vyslovil ten starý člověk, státní zaměstnanec v důchodu, svým klidným a jemným způsobem cosi, co Kali vyrazilo dech. Mírně se k ní naklonil, jako by jí chtěl svěřit nějaké tajemství, a řekl: „Víš, téhle cukrárně kdysi říkali „u teploušů."
Kali nevěřila svým uším. „Cože?!,“ vyhrkla, a kdyby to jen trochu šlo, vstaly by jí v tu chvíli i vlasy na hlavě.
Nikdy od něj nic podobného neslyšela. Občas dovedl být pěkně protivný, brblal a stěžoval si, ale nikdy neřekl nic tak nevkusného. Ani by ji nenapadlo, že se vyzná v takových „situacích“. Kali by sice nemohla říct, jakých situacích přesně, ale tuto demonstraci pozdního sexismu nemohla nechat jen tak projít.
„A proč tomu podniku tak říkali? A je vůbec něco takového správné? Nenapadlo vás, že takové označení je rasistické? A co to vůbec znamená?“
Muž na tuto několikanásobnou palbu vedenou rukou pevnou a neochvějnou odpověděl způsobem stejně prostým, jako když mluvil o svých dětech. "To znamená, že všichni, co tady pracovali, byli homosexuálové. Teplouši. Jak jinak to mám říct? Od majitele po umyvače nádobí. Prostě všichni.“
„Mluvíte o tom, jako by to byl nějaký problém. To přece žádný problém není," pokračovala Kali přísně.
"Problém," řekl teď už také přísně důchodce, "problém jsou všichni ti, co nevydrží doma. Co nevydrží sedět doma na zadku. Ti hledají problémy. Třeba ty. Pobíháš celý den sem a tam, jako bys hledala, co kdo kde dluží. Jako vymahač dluhů.“
Oddechl si. Řekl, co chtěl říct. Opřel se do sedadla a dodal: „Nechci, aby mě takový lidi obsluhovali. To je celý. Ano, můžeme to nazvat problémem, uznávám. Spokojená, děvenko?“
Kali se snažila narovnat křivou větvičku na stole, ale čím víc se snažila, tím to bylo horší. Něchtěla si přiznat (nebo nemohla?), že kdyby si toho směšného označení cukrárny nevšímala, kdyby se tvářila, že o nic nejde, nedošlo by k takové trapné situaci. Ale proč by měla přejít bez protestu tento zakořeněný a odmítavý přístup k jinému způsobu života, k jiné sexuální orientaci, přesněji řečeno. Copak si proto, že má před sebou jen pár let života, může říkat, co chce? Je to důvod dovolit mu, aby si říkal, co chce? Jistěže ne.
"Je správné dívat se na ně takhle z vrchu? Neměli bychom být k sobě víc tolerantní a neplést se do osobního života druhých?"
"Ano. Ne. Ano. To jsou různé otázky, moje milá, a na každou je jiná odpověď."
Vstal rázně, bez hůlky a Kali si uvědomila, že to v něm vře. Napadlo ji, že by se neměli takhle rozejít. Odejde odtud rozčilený a po cestě ho třeba zajede auto nebo ho porazí nějací puberťáci, co jezdí na bruslích jak šílenci. Nebo sám udělá nějakou hloupost. Ona už taky vymýšlí nesmysly, ztratit hlavu můžeš během chvilky. Už proto ho nemůže nechat odejít. Za tu dobu, co pracovala jako dobrovolnice v programu, zachránila plno starých lidí na poslední chvíli před sebevraždou. Doslova je vrátila do života. Přece teď nepustí tohoto cvoka, aby se šel třeba utopit.
Řekla: "Sedněte si, prosím, promluvíme si o tom a uvidíte, že se nakonec shodneme. Nějak se přece domluvíme. Vždyť život je tak krátký."
Jorgos K. se na ni podíval a řekl: "A to je zas co? Zase nějaký vtip? Vždycky, když se sejdeme, tak se s nějakým takovým vytasíš. Ale proč ne, mně se to docela líbí,“ a znovu se posadil.
Kali neodpověděla. Jestli vydržím i tuhle provokaci, napadlo ji, tak to nějak zvládneme. Přece to nevzdám. "Život je krátký jen pro slepce," řekl starý muž, státní zaměstnanec v důchodu. "Pro ty, co nejsou schopní dívat se kolem sebe. Odmítají pochopit, že prostě musí umřít. Jsou spokojení sami se sebou, vedou úspěšný život a chtěli by, aby byl delší. Aby náhodou o něco nepřišli. K smíchu.“
„Jak jsme se vlastně dostali až sem?" nevydržela to Kali. "Díky bohu, vy vypadáte výborně. Plný sil.“
Možná byl samolibý, ale zase ne natolik, aby se vzdal bez boje mladickému elánu, kterým na něj chtěla zapůsobit.
"Plný sil. Taky dobrý... Kdybych to ale připustil, musel bych přistoupit i na věci, které se mi nelíbí ... Víš, proč zavírají lidi do vězení?“
"No asi proto, aby je potrestali," odpověděla Kali. Směr, kterým se ubírala jejich debata, se jí začínal líbit. Cítila temný spodní proud ve slovech starého muže a to ji fascinovalo. "Aby si nemohli užívat svobodu, přátele, lásku."
„Tos řekla správně. Aby je potrestali. Ale ne, aby si nemohli užívat svobodu a podobně. Aby je donutili žít sami se sebou, aby mohli nerušeně přemýšlet nad svým osudem. A věř mi, že to je hotové peklo. Tohle může vydržet jedině člověk, který si takovou cestu sám zvolil. Jako já například.“
"Ale samota je přece strašná věc, zvlášť když je člověk starý. Tak to přiznejte," skoro zaprosila Kali a málem se rozbrečela. Tenhle mizerný chlap se snažil zpochybnit důvod její existence a šlo mu to výborně. Jak se mu podařilo najít ten správný konec, táhnout za něj a vypárat to, co tak svědomitě upletla? To jí neměl dělat.
"Jsem rád, když občas přijdeš a povykládáme si spolu. Opravdu. Kdy se to vlastně scházíme? Úterý a pátek nebo úterý čtvrtek? Jsem rád, ale to neznamená, že jsem ochoten za to platit. A ani ty bys po mně nic takového neměla chtít. To musíš uznat. Kdybych se překonal a přistoupil na určité věci jen pro to, abych ti udělal radost, bylo by to jen něco za něco. Lhal bych ti, a to jen proto, abych nějak splatil tvou ochotu. A teď k samotě. Ano, uznávám, je strašná. Člověk je stvořený pro společnost. Ale plno věcí, stvořených pro to, aby ti pomáhaly, tě může zničit, když s nimi nezacházíš správně. Sami si budujeme svou samotu. Je to naše vlastní volba. Ale když přijde čas účtování, a věř mi, každá hodina je hodinou účtování, nechceme platit."
Kali pochopila, že pro dnešek skončili. Spokojená s tím, co slyšela, poprvé stiskla muži ruku tak silně, že její překypující hruď málem rozdrtila jeho kostnaté zápěstí.
Řekla s nadšením: "Tak ráda si s vámi vykládám. Tolik se toho od vás naučím."
„To, co si myslíš, že tě učím, už znáš. Já ti to jen připomínám... Proto, jestli už nechceš, abychom se viděli, nevadí, žádná ztráta to pro tebe nebude. Jestli ale přijdeš znovu, budeš objednávat pro nás pro oba, protože teď už víš, že s nimi nechci mluvit, ani nechci, aby mě obsluhovali. Co s tím?“
Dívala se, jak odchází v polední výhni, jako by pronikal matným odrazem, který vytváří odpařující se asfalt a rozžhavené plechy aut.
Z řečtiny přeložila Nicole Votavová Sumelidisová