Dimitris Nollas: Příběhy těch druhých

“Aspoň nějaký světla by sem mohli dát, všiváci. Šetří a my to můžem odskákat,” řekl řidič, padesátník s těžkými víčky. Olízl si knír, jako pokaždé, když promluvil, a opakoval: “Jo, přesně tak, přesně tak to je.” Podíval se na spolujezdce. Ten jako zhypnotizovaný nemohl odtrhnout pohled od bílé dělící čáry. Cesta teď stoupala do kopce a řidič zařadil nižší rychlost. “Fsssst... a domů,” řekl. “Hele, nenabral jsem tě, abys tady spal!”

Mladík se překvapeně otočil a unaveně odpověděl: “Já nespím... Poslouchám tě, sakra, poslouchám tě už od tý doby cos otevřel pusu”. Řidič se neurazil, naopak, samolibě se usmál: “Tak schválně, co sem říkal?!”

Už zase jedou po rovině a tachometr ukazuje osmdesátku. Řidiči ví, že pokud chce být zítra ráno ve své posteli, nezbývá mu než vydržet vzhůru a přejet na jeden zátah tu nekonečnou srbskou planinu. A ten kluk vedle, co ho nabral na hranicích Bavorska, aby mu dělal společnost, se mu tak akorát hodí. Lepší než rádio.

“Co to s sebou táhneš?” ptá se bez zájmu a ukazuje na cestovní tašku pod jeho nohama.

“Svý věci,” odpovídá mladík a natahuje přes tašku nohy. “Co takhle zastavit a dát si něco k jídlu?”

“Zítra ráno si v Soluni dáme dršťkovou,” říká řidič a snaží se naladit nějakou řeckou stanici. “Před náma v tuhle hodinu není nic otevřenýho.”

Kabinu náklaďáku zaplavila teskná melodie, v tu chvíli se proti nim vyřítilo velkou rychlostí osobní auto a světla reflektorů je na chvíli oslepila. Řidič stáhl okýnko, zařval pár nadávek a přitom několikrát zatroubil do noci. Vtáhl hlavu dovnitř a začal si tiše pobrukovat slova písničky, která zněla z rádia.

“Líbí se ti?”, zeptal se.

Mladík přikývl: “Ujde.”

Začaly reklamy a řidič rádio vypnul.

“Jo, Řecko,” začal svůj monolog, “Řecko, moje láska... Nejlepší lidi, nejlepší země, nejlepší jídlo, všechno nejlepší... A cos dělal tam nahoře?” zeptal se, aniž by se otočil.

“Pracoval jsem jako kuchař,” zazněla odpověď, “to je moje práce.”

“A povolení?” pokračoval výslech.

Mladík chce spát, je už unavený z této nekonečné cesty, zapaluje si cigaretu a hlavu se spocenými vlasy opírá o sedadlo. Ale jeho společník trvá na odpovědi: “Ptám se: co povolení?”

“Nemám” odpovídá odhodlaně.

Aut ubyvá, silné reflektory osvětlují stále ten stejný kus silnice, vypadá výhrůžně a nebere konce.

Kdyby tak světla zhasla...

“Cos řekl?”

“Nic.”

“Když nebudem říkat nic, tak taky nikdy nedojedem,” směje se řidič. Věří tomu, že říct je možné úplně všechno.” “A kterej pitomec tě nechal nad ránem na tý benzince?” Nečeká na odpověď: “Idioti, nacisti! Bramborožrouti!”

Společník si vyzul boty a snaží se uvelebit na sedadle.

“Jel do nějaký vesnice kousek od tam,” říká a masíruje si ztuhlé šlapky. “Nejlepší bylo vysadit mě na benzince.”

“Nejlepší bylo, že jsem se tam objevil já.” Šofér zíve s pusou dokořán.

Já Němčoury jebu... Teda Němčoury..., jejich ženský... Co ty?”

“Co já?” ptá se mladík a myšlenkami je jinde.

“Do háje,” nadává řidič, když ze tmy vyskočí obrovské cedule a žluté šipky, které vedou k nucené objížďce.

Náklaďák zpomaluje a s malým poskočením sjíždí z dálnice. Reflektory ozařují prašnou cestu, která ve tmě splývá s okolními sklizenými poli. Řidič nemluví, soustředí se na jízdu. “Zabloudíme,” zabručí v jednu chvíli. Těch pět kilometrů trvá celou věčnost.

Auto vyjelo na asfaltovou silnici a pasažéři nabrali dech. Mladík se dokonale probral a řidič nadskakuje na sedadle.

“Chceš banán?”, ptá se a ulomí jeden z trsu, který leží na předním skle.

“Dvě marky za kilo,” říká, když ho opřený o volant loupe. “Dvě marky, milej zlatej, a přitom vynikající”. “Žádný podrazy jako u nás.” Nacpal si ho do pusy a pokračoval: “Pěkně zasraný místo tenhle stát. Samej cikán a zloděj. Jeden vychcanější než druhej... Nebo ne?”

Pečlivě přeložil slupku a hodil ji do plastového sáčku na přístrojové desce.

Chvíli bylo ticho, nikdo nepromluvil a když se ozval šoférův hlas, zdálo se jim jako by nikdo do té doby neřekl ani slovo. “Tak něco povídej, nějakej příběh,” žadonil. “Žádný výmysly, pravdivej příběh... Třeba o tom, za co se fakt stydíš. Kdy se ti hnusily i tvý vlastní hadry.”

Mladík se předklonil a opřel hlavu o přední sklo, jakoby si chtěl odpočinout. Pozorně si prohlížel tmavý, vrásčitý profil s velkým knírem a řekl hlasem, který bylo sotva slyšet: “Tak mluv... Poslouchám.”

“Tak jo, tak ti něco povím já,” říká řidič a otírá si obličej vlhkým ubrouskem. “Stalo se to na vojně... Dostal jsem propustku a jeden od nás, takovej dobrák, mi říká: “Když budeš v Soluni, stav se za mou ženou, ať vím, jak se má. Už měsíc mi nenapsala.” Nebudu to protahovat, jdu tam a vojedu ji. A přitom ona nechtěla, mlátila kolem sebe, brečela. Musel jsem na ni silou...” Klouby na rukách mu zbělely, jak svíral volant. “Fakt nechtěla, nekecám, ... Svět jde do prdele... Tak ty takhle? Tak do ní taky kopu, ať to jde rychleji.” Sešlápne plyn, žíly na krku mu vystoupily. “Tak ty takhle? Tak do ní taky kopu, ať to jde rychleji.” Podívá se na spolujezdce, který se ani nepohnul z místa, a zpomalí rychlost. Znovu se zadívá na cestu: “Ještě tři hodiny a přejedem hranice, a jsem v tom bordelu... A co ty? Jsi na řadě.”

Mladík se otáčí, bere z postele dvě plechovky piva a jednu podává řidiči. Ten se napije a plechovku dá mezi kolena. Je to chvíle, kdy není co říct, a on to chápe.

“Já,” začíná mladík a dívá se před sebe do noci, “já jsem měl jednu ženskou. Hotový peklo. Pokaždý, když odešla, to peklo bylo nesnesitelný. Hledal jsem ji, jak šílenec. Nedal jsem si pokoj... Jednou v noci jsem ji chytl pod krkem. Cosi mě dusilo, a tak jsem ji chytl a tiskl. Škrtil jsem ji, abych se sám osvobodil, abych zabil to, co mě nenechávalo na pokoji. A ona, jakoby věděla, že tak to musí být, neudělala nic, aby mě zastavila.”

Dopíjí zbytek piva, otvírá okýnko a plechovku háže na opuštěnou tmavou benzinku, kolem které projíždějí.

Řidič cítí zimu, která náhle vnikla do kabiny, a zakroutí hlavou: “Nekecej, kamaráde!... To je zločin, za to se sedí... Umřela?”

Chvíli je ticho a pak zazní odpověď: “Nevím. Nebyla to moje ženská... Někdo mi to vyprávěl.”

Mladík si otvírá druhé pivo a směje se: “Něco ho drželo pod krkem, něco silnějšího, proto ji škrtil! Pitomec... A od tý doby, občas v noci nebo i na ulici, když se podívá do výkladů, zas cítí, jak ho něco dusí.”

Chvíli nikdo nepromluvil.

“Tak se mně líbíš”, říká řidič, jako by dostal nějaký nečekaný dárek. “Tak se mně líbíš. Něco takovýho jsem myslel. Něco, o čem ví, jen ten, kdo to udělal, a proto sebou mlátí jak ryba na suchu. Všechno jde do hajzlu.”

“Je to na hovno... Nechceš zastavit, potřebuju se vyčurat.” říká mladík a protáhne se, jak mu to jen dovolí úzký prostor.

Náklaďák zpomaluje, brzdová světla blikají.

“To, co cítil ten tvůj kámoš,” říká řidič a odkašlává, protože hlas mu přeskakuje, “to s tím krkem, jaks říkal... Ten můj cítil to stejný s ženskou toho vojáka. Líbilo se mi to, proto jsem ti to řekl, jako by šlo o mě... Bylo to, jako bych to udělal já.”

“A co má být?” ptá se mladík polohlasně a tře si lipom na čele.

“Nevěříš co?” odpovídá řidič. Osvětlený třesoucí se náklaďák zajíždí na pravou stranu vozovky a s tichým mručení zastavuje.

Spolujezdec vyklouzne ze slabě osvětlené kabiny a ztratí se ve tmě. Řidič vytahuje hřeben, učeše se,  mechanicky přejede i knír a natáhne se po žluté cestovní tašce pohozené na zemi.

Mladík je náhle mezi dveřmi, jako by tam byl celou dobu. Z jeho hlasu je cítit rozčilení, ale i snaha zachovat chladnou hlavu. “Co hledáš v mých věcech?” říká a nasedá na své místo.

“Nic nehledám”, zní odpověď a řidič háže tašku na zem, pod mladíkovy nohy. “Takže ho škrtilo něco divnýho, jo?” dodává posměšně. “Škrtilo ho něco divnýho, jo?... Pěkně kecáš, všechno cos mi tady vyklopil byly zasraný, idiotský kecy.”

“Byla to pravda, proč bych kecal,” říká mladík a dveře nechává pootevřené.

“Protože seš lhář, proto... Vypadni.” Zuří a ve slabém světle kabiny nejsou vidět malé červené žilky, které mu jedna po druhé praskají kolem nosu. “Povídám VYPADNI.”

“Neblázni,” říká mladík smířlivě, “jestli chceš, můžu ti říct jinou historku, pravdivější,” dodává a sestupuje na první schod.

Řidič vyhazuje tašku na silnici a třískne dveřmi: “Běž do háje, grázle, to tak, další historku...”

Náklaďák se pomalu rozjíždí a za chvíli se ztrácí v dálce...

Mladík podupává v těžkých botách, aby si rozhýbal ztuhlé nohy. Na obzoru svítá. Ale tady je ještě tma.

Z řečtiny přeložila Nicole Votavová Sumelidisová