Dimitris Nollas: Bethesda

Právě když se v zákrutu venkovské cesty objevily první domy, obloha se zatáhla, snesla se předčasná tma, a ve chvíli, kdy nás málo používaný autobus vysadil na návsi, spustil se mrholivý listopadový déšť. Na posledním schůdku se Anthi zlomil podpatek a ona se o mě opřela, aby neupadla. Napadlo mě, že si vyvrtla kotník, a v tom okamžiku jsem ztuhl v návalu bezmocné paniky. Opírala se mi dál o rameno, a aniž by si botu zula, odlomila rozbitý podpatek a strčila si ho do kapsy s tím, že tu přece ksakru musí být nějaký švec. Cestou k místní kavárně jsme museli uhnout a nechat projít tři podsadité krávy vracející se opožděně z pastvy. Když jsme stanuli ve dveřích s nehmotnými stíny v zádech, zavládlo hrobové ticho a každý z těch několika štamgastů, co tu seděli, se na nás zadíval, jeden po druhém, až na policistu, který měl nos zabořený do novin. Řeknu: "Dobrý večer," a je znovu nastolen pořádek a jejich pohledy jsou najednou předstíraně lhostejné. Anthi si svleče promoklou bundu a zatřepe lesklými černými vlasy: pak se skloní, zdvihne opatrně dlaň k očím a zkušeným pohybem si vyjme kontaktní čočky. Usměje sa na mě, usadí se co nejpohodlněji na židli a poprvé si začne prohlížet vnitřek kavárny svým něžným, nezaostřeným zrakem. Kavárník se k nám blíží změtí polohlasných hovorů a já si v duchu řeknu, že objednám vroucí čaj pro Anthi a pro sebe koňak. Anthi na to nejspíš řekne: "Srdce moje, už jsi vypil půlku láhve v autobuse, to nemáš dost?" Ona ale na místo toho řekne: "Myslím, že si dám koňak," a já ho objednám. Kavárník přinese dvě skleničky a prohodí: "To je počasí, co?" a dál stojí nad námi a čeká, až ochutnáme laciný koňak, který kupuje ve velkém a nalévá ho ze sedmihvězdičkových lahví.

Jakmile Anthi vyprázdní skleničku, zeptá se nahlas: "Jorgicisův dům je tady blízko?" Obrací se ke všem najednou a oni se na nás dívají tak jako před chviličkou, když jsme stanuli ve dveřích. Kavárník jí dolije skleničku, policista pomalu složí noviny a ten, co sedí u kamen, řekne: "Je v Athénách, má tam nějaké vyřizování," a jejich oči nabydou tvrdého tázavého odstínu. Kavárník míní, že "možná zítra...možná pozítří", naproti mu kdosi odpoví, policista pokrčí rameny, otvírají a zavírají ústa, a já říkám, že to víme, protže nám sám dal klíče, abychom tu pár dní pobyli. "Je to ta cesta nalevo, co vede nahoru, poslední dům," řekne stařec u vedlejšího stolu a mně se z té odporné chuti koňaku obrací žaludek, on vstane k odchodu a jak prochází před námi, dupe ztěžka dřevěnými protézami, které mu dole ostře vyčnívají z kalhot. Obrátím skleničku na stole dnem vzhůru a Anthi, která se na starce nedívá (nebo alespoň to předstírá) se mi dotkne jemně dlaní ruky a řekne: "Tak už dost, prosím tě!" Koňak udělá na dřevě skvrnu a kavárník prohodí: "To přináší štěstí," a pokusí se usmát tou svou černou proláklinou v obličeji a znovu naplní skleničky. Anthi vytáhne z cestovní tašky pár bot a obuje si je namísto rozbitých mokasínů. Ten kudrnatý, co dělá jako by si počítal prsty od chvíle, kdy jsme vkročili dovnitř, řekne: "Chcete, abych vám ukázal cestu?" a pohledem roztrhne Anthinu sukni a oči se mu promění v ruce, které jí přejíždějí po stehnech, a dodá: "Občas sem jezdí cizí lidi, kamarádi od Jorgicise...jsou ale většinou prima." A každé jeho slovo dopadá na Anthinu hebkou kůži, kde se rozplizne jako hlemýžď. Anthi si vytáhne brýle, nasadí si je, pohlédne na něj s vážným výrazem a řekne: "Máte tu pěknou vesnici," a oči se jí za skly brýlí zvětší. A já ji miluju. Co tu vlastně hledáme v téhle místnosti, která vypadá jako sklad? Když jsme ještě včera... ještě včera jsme poslouchali elektronickou hudbu a popíjeli sladké nápoje, zahaleni v oblacích kouře, a měli příchuť cementu v žilách. A tys za mnou přišla, po kolika schodech jsi musela sejít dolů, kam až jsi musela dojít, jen abys mě přivedla sem? A jakmile jsi mě zahlédla, řeklas: "Přišla jsem s tebou oslavovat, lásko moje," a potom: "Za chvíli budeš mít léta" - (v tom okamžiku se u baru rozbily nějaké sklenice a to slovo zaniklo v řinkotu) - "Pomyslel jsi na to vůbec, lásko moje? Na to rozcestí?" A já jsem ještě stačil uslyšet vlastní hlas: "K čertu s tím," a postavil jsem si židli na stůl - chtěl jsem barovou stoličku, ale číšník na mě zakřičel, "Zabiješ se, nech to na zemi!" - a tak jsem postavil na stůl židli a vylezl jsem na ni a řval z plna hrdla: "Já ji miluju! Miluju ji!" dokud jsem se neskutálel dolů, tak jako se kutálejí prázdné láhve se schodů a tys mě objala: "Pojď, půjdem pryč," a sevřela jsi mi hlavu v rukou a řekla jsi: "Třeba všechno bude zase jako dřív."

Jdeme do kopce v temnotě, promoklí do poslední nitky. "Ve sklepě budou nějaká polena do krbu." Ona na to nic, jen klopýtá po kluzkých kamenech a tentokrát se mě nazachytí. "Jen aby byla suchá," dodám, zatímco chci říct, že to byl nápad sem jet, a připadám si jako kus nábytku, který chtějí postavit na staré místo. A ty poslední stránky mého života, co mě trápí a nebere to konce, a to, jak znova a znova začínáme od začátku a v rukou nám nezůstává nic než rozmotané předivo a nebere to konce. A nic nezapadá na své místo. "Pozor! Příkop!" Sešli jsme z kamenité cestičky a pustili se zkratkou po neosetém poli, které se táhne až k domu, jehož černé kamenné zdi splývají s nocí, jen obrysy dřevěného balkónu se rýsují v temnotě. A její tvář. Jako světelná řeka. Nohy se nám boří do bahna a těžknou tak, že je nemůžeme vytáhnout. Duše moje, kde je jaro, kdy se rudá půda topí ve žluti a modři a v záplavě vůně? Klíče se ne a ne otočit v zámku. "Škrtni sirkou, prosím tě, ať vidím, co se děje!" Zkouším to nalevo, napravo, zasunu klíč hlouběji, povytáhnu ho, zalomcuji zpuchřelými dveřmi, ale nic. "Tak už přece zapal tu zatracenou sirku!" "Nemusíš tak křičet. Jsou všechny zvlhlé!" Vítr se obrátil a déšť nás smáčí vlna za vlnou. Ruce se mi samým rozčilením třesou a možná právě proto se dveře nedají otevřít. Mám chuť je vylomit. Kde to jsme? Ohlédnu se přes rameno a nevidím ani obrysy hor. Vyloučeno! Tohle není ten správný dům. Možná jsme si spletli i vesnici. A ta melodie, co se mi neustále dere na rty od té chvíle, co jsme vyšli z kavárny. To není pravda, ještě déle. Od chvíle, kdy jsme nastoupili do autobusu. Ani to ne. Od včerejška. A ten hajzl Andreas, když mu Anthi všechno vyklopila, řekl: "Už je pozdě. Dělej, jak myslíš." Co tím chtěl říct: dělej, jak myslíš? Vylomím je! Copak to tak neděláme od narození? Nenajde se nikdo - "No tak, to se s těmi dveřmi pereš nebo co?" - "A co mám podle tebe dělat? Říct, sezame, otevři se'?" - "Klíč nejspíš patří k jiným dveřím." Obejdeme dům a všude voda, proudy vody. Zabořím se po kolena do výmolu a pocítím hrůzu okamžiku před utopením. Topíme se. Takhle, venku, před tímhle temným, nehostinným domem. A voda se valí stále prudčeji, jako by se protrhly celé nádrže, celé přehrady, taková síla vody, proudy jako lana, nemáme ani kdy nebrat dech a topíme se, topíme bez hlesu. Voda jako ledová ruka na rameni.

Klíč samozřejmě patří k postranním dveřím, které vedou do dvora vydlážděného kameny. Šátráme úzkou chodbou a vejdeme do světnice, kde se bázlivými kroky potácíme v labyrintu nábytku. Jediné, co tu chybí, jsou kyvadlové hodiny, které by začaly odbíjet čas bez konce. "Andreas ví, že jsme tady?" Převrátila židli a po zemi se kutálí měděný kotlík. Teď už jen zbývá, aby se začaly sypat tašky se střechy." Zdá se mi, že se začínám pochechtávat, alespoň cítím, jak se mi ústa roztahují do úsměšku. "Nějaká tu přece musí být... au... zatracená truhla." - Kde je lampa, co říkal, že bude vedle dveří?" - "Představ si, že nás sem sledoval a teď sem má namířeno s celou policejní jednotku a oznámil to také Lefce, a teď se sem všichni hrnou se psy a pochodněmi, s křikem a štěkotem" - "Tak už zmlkni! Začínáš být vulgární." Rozsvítí lampu suchou zápalkou a postaví ji na krb. Vnitřek domu je zařízen v nuceně venkovském stylu. "Slyšíš je? Přicházejí!" - "Nevíš, co mluvíš... Máš hlad?" - "Vůbec ne." - "Neseď tady v mokrém," řekne a začne z tašky vybalovat suché oblečení. "Ostatní místnosti budou jako lednice. Radši budeme spát tady ." - "Přinesu polena." Když se vrátím, je už převlečená, vlasy má ovinuté bílým ručníkem, přes ramena má přehozenou červenou pokrývku, kterou vláčí po zemi, v ruce drží cigaretu a prohlíží si místnost. Řekne: "Od té doby, co tenhle člověk začal vyrábět ty kovové trubky, plní si domy věcma." Plameny v krbu sílí, klečím před nimi a nemohu na ně pohlédnout. "A co já, který mám doma jeden obraz od Parthenise, a co z toho mám?" zeptám se potichu. Praskání polen přehlušuje její lehké kroky. Spustí se vedle mě na huňatý vlněný koberec a mluví s tváří odvrácenou k ohni. "Kdybys mě alespoň udržel u sebe. Kdybys mě pevně chytil a nepustil - ach bože, tak moc to chci - protože tě miluju a je to všechno učiněné peklo... a tak dobře tě znám... od té chvíle, co jsem se tě dotkla a celá jsem se roztřásla a ty ses na mě podíval těma svýma hloupoučkýma chlapeckýma očima." Stočím se vedle ní a ona se sladce usmívá (je to odraz ohně, nebo její tvář?) a dotyky konečků jejích prstů jsou cítit jako by mě zlehka bodalo borové jehličí, a když se jí uhnízdím na prsou, hladí mě očima po těle, a ty její nohy jako větve se proplétají s mými, cítím, jak mě objímají, a nerozeznávám je od svých, a na polenech v krbu praská kůra a smůla se škvaří a vznítí se a všechno to padá bezhlesně do popele.

z řečtiny přeložila Alexandra Büchlerová