Dermot Healy: Náhlá doba

všiváci

Jednou navečer mi Marty oznámil, že bude muset služebně na sever do Manchesteru.
Co myslíš, mám ject?
Proč ne.
Moh bych se dostat do maléru. Mám z toho špatnej pocit. Ty hajzlové mě votravujou.
Co sou zač, Marty?
Takový všiváci.
Jaký všiváci?
To ti nemůžu říct. Radši se do toho nepleť.
Udělali jsme si čaj a sedli si na kvádry.
Do prdele, pronesl.
Kašli na to, řekl jsem.
Dostanou mě, uvidíš. Tak jako tak.
Hele Marty, jeď. Zvládnu to tady sám.
Nechce se mi. Mám průšvih. Dybys mi tak ksakru věřil.
Věřím ti.
Ne, Ollie, nevěříš. Jinak by si mi nedovolil ject.
No tak nejezdi.
Nemám ti to za zlý, že mi nevěříš. Do prdele. Pojedu ráno.   Budu pár dnů pryč. A Ollie?
Co?
Nepouštěj žádnýho všiváka dovnitř, ať si vykládaj, co chtěj, kdo sou. Jasný?
Jasný.
Žádnýho.
Žádnýho.
Poplácal mě po zádech. Seděli jsme pár hodin. Slyšel jsem    ho ráno rachat po maringotce. Vstal jsem a otevřel mu vrata.
Zatím, Ollie, řekl.

na severu

Dal mi klíč, abych měl parcelu pro sebe. Vyčistil jsem maringotku a sestavil kvádry do dvou skutečných sedadel, aby se vzadu dalo pohodlně sedět venku. Spravil jsem jeden z plynových kroužků. Byl jsem hrdý, že to mám na starosti. Obcházel jsem parcelu s jeho baterkou, kontroloval plot po obvodu, krmil divokou zvěř a studoval atlas. Jednou večer jsem zaslechl šramocení u vrat. Když jsem vyšel, stál tam velký chlap ve středních letech a s knírem. Měl zlý pohled.
Hej, zvolal jsem.
Jste hlídač?
Jo, pan Kilgallon je na pár dnů na severu, tak se starám o jeho plac.
Vážně? řekl. Tak mě račte pustit dovnitř.
To nemůžu.
Jsem tady předák, řekl.
Aha.
Tak mě pusť dovnitř, hochu.
Ale nakázal mi, abych nikoho nepouštěl.
To se divím.
Takový mám příkazy.
Nojo, kámo. Hele, vím, co je bezpečnost, ale zacházíš trochu moc daleko. Smál se. Tak už votevři ty zasraný vrata.
Ne.
Jdi do hajzlu. Dal si hlavu do dlaní a masíroval si temeno, potom zvedl obličej proti drátěnému pletivu, chytil se kovových tyčí, zatřepal vraty, rozšířil oči a řekl: Votevři ty zasraný vrata!
Ne.
Ksakru. Co chcete? Dostat se dovnitř. Na co? Jdi do prdele! Máte nějaký průkaz? Zblázním se z tebe, slyšíš mě? Jo. Máte něco, z čeho se dovím, kdo jste? To se mi snad sakra jenom zdá. Víte, řekl jsem, můžete být kdokoliv. Votevři vrata! zařval.
Když se mnou budete takhle mluvit, řekl jsem, jdu pryč. Cože?
Jdu pryč, řekl jsem. Vraťte se, až tady bude Marty. Odešel jsem.
Hele, ty, kámo! Poď zpátky! Vytočil jsem roh za základy stavby.
Ať je po tobě! ještě za mnou křičel, ty hnusná irská děvko! Vykoukl jsem skrz trámy. Nakopl vrata. A ještě jednou. K čertu s ním.

můj starý parťák

Po té události jsem strávil pár neklidných nocí, zvědavý, jestli se ten bídák vrátí. Mohl bych přísahat, že jsem ho viděl vystupovat z autobusu v Liverpoolské ulici, ale byl to někdo jiný. Pak stál před krámem s rybami u metra Hammersmith. Málem jsem naboural.
Ale nebyl to on.
Začal jsem si to vymlouvat. Bylo to neopakovatelné. Vykašli se na to, Ollie. Jenom v klidu a pomalu. Vzpomeň si na karikatury. A nejhorší bylo, když jsem si začal představovat, jak jednou večer přijdu domů a zjistím, že je vyměněný zámek, protože ten chlap byl skutečně předák. A tak jsem si bral denně svoje věci s sebou do Liverpoolské ulice. Potom, když jsem přišel z práce domů, zkontroloval jsem parcelu ze všech stran, obešel všechny postranní ulice pro případ, že by ten mizera od vrat, co mi nadával, byl nablízku. Pak přišla chvíle vyzkoušet zámek. Zastrčil jsem klíč, a když jsem slyšel, jak se otáčí, šíleně se mi ulevilo.
Procházel jsem přítmím a konal svou povinnou obcházku v uskocích za každým zvukem.
Slyšel jsem věci.
Viděl jsem věci.
Skutečně.
V hlavě jsem to neměl v pořádku.
Ne.
Bál jsem se pustit si hudbu, abych nepropásl, kdyby někdo šel přes parcelu nebo k vratům. Ale ticho bylo ještě hrozivější. Takže většinu nocí jsem zaujímal obrannou pozici, vyhrával nahlas hudbu a četl o cestách do Brazílie nebo si procházel planety. Venuše, tulák. Jak se Měsíc od nás bude vzdalovat, dny se budou prodlužovat. Africké a americké plošiny se odtrhávají od sebe uprostřed jižního Atlantického oceánu. Co to bylo? Indie se vehnala do Asie před padesáti milióny let. Déšť bušil do střechy.
Přijď domů, Marty, říkal jsem.
Můj starý parťáku.



přeložila Ivana Bozděchová