Demosthenes Kourtovik: Druhá cesta

Byl jsem s jednou dlouholetou přítelkyní na ostrově A. Týden jsme tam strávili v jakési odlehlé pobřežní vesnici, ale na poslední dva dny, protože nás to v té pustině už přestalo bavit, jsme se raději přestěhovali do přístavu. Den před odjezdem jsme si řekli, že se ještě vypravíme do hlavního městečka ostrova. Ne ovšem autem po silnici, ale pěšky po stezce, kterou nám ukázal majitel penzionu, v němž jsme bydleli.
Vyrazili jsme něco po poledni, bylo značné horko, ale stezka byla schůdná a stinná, a chůze nám tedy nedělala žádné potíže. Moje přítelkyně šla přede mnou. V dlouhých šatech v přírodních odstínech, které spolu krásně ladily, kráčela s nesmírnou grácií. Pomyslel jsem si, jak moc ji miluji a že jsem jí to asi nedal v předešlých dnech dostatečně najevo. Naše stará láska se za našeho pobytu v té vesnici znenadání rozhořela novým plamenem, já se však v přestávkách mezi výbuchy vášně zmateně a s výčitkami svědomí stahoval do sebe, neboť jsem věděl, že náš vztah není právě nejvhodnější. Nyní, když jsem se díval, jak zlehounka stoupá do kopce, pocítil jsem k ní nevýslovnou lásku i lítost, že se musíme za dva dny rozloučit.
Na kopci se pěšina křížila se širokou polní cestou a vedla dál napříč meruňkovým sadem. Za ním už stály na úpatí strmého svahu první domy.
V městečku jsme se dlouho nezdrželi, vypili jsme si kávu a sešli jsme po druhé straně kopce dolů k půvabnému malému zálivu, kde jsme se chtěli vykoupat. Když jsme si zaplavali a lehli si na slunce, stalo se cosi, co mě znepokojilo. Má přítelkyně zničehonic řekla: "Tahle dvě mateřská znaménka, co máš v podpaží, se mi vůbec nelíbí. Měl by sis je nechat prohlédnout."
Měl jsem je tam už patnáct let a za tu dobu se vůbec nezměnila. Řekl jsem jí to a ona pak už dál nenaléhala. Přišlo mi ovšem divné, že si jich prvně všimla až nyní. Mé tělo přece znala odedávna, a pokud jí mezitím některé podrobnosti z paměti vypadly, mohla si je za poslední týden znovu připomenout.
Cestou zpět jsme neprohodili téměř ani slovo. Když jsme došli do městečka, bylo už pozdní odpoledne. Procházeli jsme se uličkami s květináči bazalky a buganviliemi a moje přítelkyně mě neustále fotografovala. V jedné chvíli, když jsme se zastavili na otevřeném prostranství a obdivovali výhled na jih, obrátila se, s nadšením mě objala a políbila.
"Užila jsem si s tebou ohromný týden," řekla mi.
Když jsme se toutéž pěšinou vydali zpátky k přístavu, začínalo se smrákat. Zpáteční cesta nám neměla trvat déle než tři čtvrtě hodiny. Znovu jsme prošli meruňkovým sadem, a když jsme začali sestupovat z kopce, světla značně ubylo.
Po pěti minutách jsem se začal sám sebe ptát, jestli jdeme skutečně po téže stezce, po které jsme přišli. Připadala mi dost odlišná. Půda tu byla měkčí a jakoby vlhčí a pěšina nebyla tolik vyšlapaná. I vegetace po obou stranách se zdála hustší a jisté výrazné body, které jsme míjeli cestou tam, jsem teď nikde neviděl. Svěřil jsem se s těmito pochybami své společnici. Odpověděla, že má stejný dojem, ale že se nám to třeba jen zdá, protože se změnilo světlo. Na tom ale koneckonců nezáleží, protože i tahle cestička nejspíš vede do přístavu.
Kráčeli jsme dalších deset minut a vtom se mi náhle dostalo ujištění, že po téže stezce opravdu nejdeme. Po pravé ruce se nám vynořila starobylá mramorová vodní nádrž. Na ní jsem spatřil jakýsi nápis vyrytý arabským písmem, pravděpodobně turecky. Byl jsem si naprosto jistý, že předtím jsme kolem žádné takové nádrže neprošli. Ani moje přítelkyně si na nádrž nevzpomínala. Oba jsme se udiveně zastavili. Byla už téměř tma, kolem nás bujely vysoké kapradiny a ve vzduchu jako by tkvělo cosi zlověstného. Nevím, jestli to bylo tím náhlým ochlazením, ale naskočila mi husí kůže. Prosil jsem svou přítelkyni, abychom se vrátili a vyhledali stezku, po které jsme přišli. Co když tahle pěšina do přístavu nevede? To pak budeme ve tmě, která se valem snášela, správnou cestu hledat jen obtížně. Ve skutečnosti mě však vyděsilo něco jiného: nebylo totiž možné, abychom se zmýlili. Jednak ta pěšina vybíhala přímo z cesty vedoucí napříč meruňkovým sadem, takže i kdyby tudy člověk šel v zamyšlení, nemohl by z ní sejít. A jednak jsme ani cestou dolů, ani nahoru žádnou jinou pěšinu neviděli.
Chtěl jsem se vrátit, abych tu záhadu, která mě začínala znepokojovat, rozluštil. A rovněž jsem chtěl uniknout onomu nepříjemnému pocitu, který ve mně tohle místo vzbuzovalo.
Má přítelkyně však měla námitky. Hledat naslepo po tmě prý nemá smysl. Podle ní to nakonec přece jenom byla táž pěšinka, ale protože se stmívalo a my jsme při chůzi dávali větší pozor, všimli jsme si i podrobností, které nám předtím unikly. Dodala, že je unavená a na další dobrodružství už nemá náladu. Já ať si dělám co chci, prohlásila nakonec, ona půjde dál a je si jistá, že se neztratí.
A tak jsme se u mramorové nádrže rozloučili. Moje přítelkyně téměř okamžitě zmizela v bujné zeleni, kdežto já se obrátil a poklusem vyrazil zpátky vzhůru do kopce.
Po několika metrech jsem začal mít pocit, že mě něco nebo někdo sleduje. V kapradí po pravé straně jsem neustále slyšel jakési pomalé šourání. Zprvu jsem si pomyslel, že to šustí jen listí (přestože bylo bezvětří) nebo nějaká velká ještěrka či had, který se mi klidil z cesty. Dokud jsem kráčel, ten téměř neslyšný zvuk se ozýval dál. Když jsem se však zničehonic zastavil a zaposlouchal se, neozývalo se nic. Pomyslil jsem si, že jsem pravděpodobně jen připisoval jinou příčinu hluku, který jsem v běhu působil sám. Udělal jsem další dva kroky, ale nepřestal jsem při tom napínat uši. A tehdy se z téže strany jako předtím ozval další zvuk, tichý, a jiný než dřív. Hluboké, chraplavé mumlání, přerývané a podivně monotónní, téměř mechanické. Připomínalo kvákaní žáby, jenže já věděl, že to žádná žába není. Čas od času se ty zvuky pravidelně slévaly dohromady. Polil mě ledový pot. Měl jsem sto chutí dát se na útěk. Sebral jsem ale veškerou odvahu a zavolal jsem, jak jsem nehlasitěji dokázal, na svou přítelkyni, zda-li je všechno v pořádku. Uslyšel jsem, jak mi svým zpěvným hlasem odpovídá odkudsi zdaleka, a zdálo se mi, že je to dobré a nic zlého se jí neděje. Pak jsem se rozběhl.
Bez dechu jsem dorazil na okraj meruňkového sadu, i sem se už sice snesla tma, ale přesto tu bylo vidět lépe než předtím tam dole. Ohlédl jsem se. Nikde se nic nepohnulo. Vydal jsem se asi padesát metrů nalevo a pak napravo. Nikde ani stopy po jiné pěšině. Nerozhodně a s nepříjemnými pocity jsem se zastavil. Všude kolem vládlo dokonalé ticho. Vykročil jsem dál po polní cestě a po nějakých deseti minutách jsem se dostal na hlavní asfaltovou silnici. Rychlým krokem, se srdcem bušícím jako kladivo, jsem došel do přístavu.
Jakmile jsem vstoupil do penzionu, s úlevou jsem spatřil svou přítelkyni, jak sedí na verandě a bezstarostně klábosí s majitelem. Pověděla mi, že ji cestička, jak přepokládala, dovedla přímo do přístavu, přibližně tam, odkud jsme v poledne vyrazili, i když si není tak docela jistá, jestli to bylo přesně totéž místo. O tom podivném hluku, který jsem cestou slyšel, jsem se sice nezmínil, ale přiznal jsem, že jsem tam žádnou jinou stezku neobjevil.
"Do města už další cesta nevede," opáčil majitel penzionu.
"My jsme se ale při zpáteční cestě ztratili a šli jsme jinou pěšinou."
"Nepustili jste se náhodou napravo, směrem na M.?" zeptal se a uvedl název jedné z ostrovních pláží.
"Kdepak. Prošli jsme meruňkovým sadem, stejně jako při cestě tam."
"V tom případě jste jinou cestou prostě jít nemohli," prohlásil majitel penzionu. Sedmdesátku už měl za sebou, ale stále to byl čiperný chlapík, a jak jsme se dozvěděli, byl také tím nejlepším zdrojem informací pro každého, kdo chtěl na ostrově kupovat pozemek.
"Je někde u té cesty vodní nádrž?" zeptal jsem se.
"Vodní nádrž? Ne."
"My jsme ale cestou zpátky u té pěšiny viděli starodávnou mramorovou nádrž s arabskými nápisy."
Všiml jsem si, že ho má slova vyděsila. Podíval se na mě, jako by spatřil přízrak, a potom pomalu a s důrazem na každé slabice prohlásil: "To je vyloučeno, nic takového jste vidět nemohli."
"Ale ano. Je to tak, jak říká," přidala se moje přítelkyně. "Byla tam vodní nádrž, mně ale nepřipadalo, že je z mramoru, spíš z obyčejného kamene. A arabské nápisy jsem na ní neviděla."
Majitel penzionu se dlouze zamyslel a pak s nepřesvědčeným výrazem připustil: "Třeba si sám už tak dobře nevzpomínám." Dál už jsme o našem dobrodružství nemluvili. Majitel penzionu nám nabídl žlutý meloun a rozhovořil se o svém životě. Vyprávěl nám, co dělal za okupace, o své mongoloidní dceři, o politickém životě na ostrově a nakonec se nás zeptal, jestli bychom neměli zájem o nějaký pěkný pozemek. Chvíli před jedenáctou má přítelkyně oznámila, že je unavená a že si půjde nahoru do pokoje lehnout. Já měl ale chuť na verandě zůstat a ještě víc se mi chtělo jít se o samotě projít. Byla to však naše poslední noc, a tak jsem se zdvihl a vykročil za ní.
"Zůstaň tu ještě chvilku, chci ti něco říct," zašeptal majitel penzionu a chytil mě za ruku.
Řekl jsem přítelkyni, že hned přijdu, a zůstal jsem stát na verandě. Majitel penzionu zašel do recepce a vrátil se s jakousi knížkou v ruce. Byla to stará knížka pojednávající o tomhle ostrově, vydaná v roce 1938. Majitel penzionu obracel stránky, až se u jedné zastavil a ukázal mi ji. Byla na ní jakási kresba.
"Tuhle kašnu jsi myslel?" zeptal se.
Byla to ona! Neměl jsem o tom sebemenší pochyby. Pod kresbou stálo: "Kašna Chalíla beje." Potvrdil jsem mu to. Zatvářil se zděšeně a znovu na mě pohlédl, jako bych byl nějaký vlkodlak.
"Posaď se," vyzval mě nakonec.
Sám usedl ke stolu naproti mě, jako by si ode mne chtěl udržet odstup. Na chvilku se zamyslel, alespoň tak mi to připadalo, a hleděl při tom přímo před sebe na moře. Pak se rozhovořil. Po celou dobu, co mluvil, na mě ani jedinkrát nepohlédl.
"Ta kašna už dávno neexistuje. Rozbourali ji místní za okupace, nebo nedlouho předtím. Ani ta pěšina dnes už není. Přikryla ji zem a zarostlo ji křoví. Aby ji někdo našel, musel by vědět, kudy kdysi vedla. Když jsem se sem v roce 1962 přistěhoval, vyprávěli o ní staří tenhle příběh. Krátce před válkou měla jedna mladá žena, kterou provdali, když byla ještě děvče, milostný poměr se synem kováře. Po večerech se tajně scházívali u kašny Chalíla beje. O jejich vztahu se leccos šuškalo, až jednou na tom místě našli zabitého hlídače, takového budižkničemu, jak si o něm všichni na ostrově mysleli. Jedni tvrdili, že milence pozoroval, až si ho kovářův syn všiml a v hádce ho zabil. Jiní zas povídali, že manžel té nevěrnice -- obchodník středního věku, který měl peníze a vliv, -- hlídači zaplatil, aby si na milence jeho ženy počíhal a odpravil ho, nebo aby je zabil oba dva. Dopadlo to ale jinak a z pachatele se stala oběť. Nic z toho se nikdy neprokázalo. Ale krátce po té vraždě oba tajní milenci z ostrova uprchli a už se nikdy nevrátili. O ženě se pak proslýchalo, že skončila v Athénách v nevěstinci. Jak má člověk vědět, co z toho všeho je pravda? Pár stařen ovšem začlo tvrdit - hlavně po tom, co jsme se doslechli, jak to dopadlo s tou ženou -, že se ti cizoložníci při každém setkání proměňovali v démony, a když někoho nablízku objevili, roztrhali ho na kusy. Takové pověrečné nesmysly. Ti, kdo babkám věřili, se kašně Chalíla beje začali vyhýbat, hlavně po západu slunce. Mysleli, že na tom místě straší. Chodívali radši tou druhou pěšinou, tou dnešní, i když tehdy ještě nebyla tak dobře vyšlapaná a byla to zacházka. Později se začalo povídat, že voda v té kašně je otrávená (babky samozřejmě tvrdily, že po západu slunce z kašny neteče voda, ale krev). Pak už stačilo málo; kašnu zbourali a pěšinou se přestalo chodit..."
Pomalu pokyvoval hlavou, jako by tak chtěl své vyprávění dotvrdit. Pak se konečně obrátil ke mně a s potutelným úsměvem, jako by mě nachytal, se zeptal:
"A teď přiznej barvu. Žes tu knížku četl?"
"Ne," odpověděl jsem.
"Tak v tom případě jsem si já celou tu historii vymyslel!"
"Tohle na mě nezkoušejte, pane Iliasi," vykřikl jsem. "Existovala druhá pěšina, nebo ne? Scházeli se u kašny milenci, nebo nescházeli? Došlo tam k vraždě, nebo nedošlo?"
"Což o to, pěšina tam byla, ale už není. A pokud jde o to ostatní, záleží na tom, co chceš slyšet. Lidi si toho navymýšlejí, jen aby si ukrátili chvíli."
"Nemluvíme o ostatních, mluvíme o vás," namítl jsem.
"Já tu tehdy ještě nebyl. Ale jestli se to všechno, o čem jsem ti povídal, opravdu stalo, jaký význam to má pro tebe? Řekněme, že se to stalo. Jak bys pak to, co jsi, jak říkáš, viděl, vysvětlil?"
Na to jsem odpověď neměl.
"No tak," řekl majitel penzionu a znovu se prohnaně usmál. "Jdi nahoru, čeká tam na tebe holka. A zítra, až budeš mít v hlavě trochu jasněji, se zamysli, kde jsi mohl o té kašně slyšet."
Poslední slova řekl důrazně, téměř jako by mě zaklínal. Tak naléhavě, až jsem nabyl dojmu, že ho to zajímá víc, než mi chtěl dát najevo.
Tím, že jsem o kašně Chalíla beje nikdy předtím neslyšel, jsem si jistý dodnes. Pokud si tedy člověk může být jistý vším, co slyšel a viděl za čtyřicet let života.
Když jsem vešel do pokoje, má přítelkyně už tvrdě spala.
Druhý den jsme z ostrova odjeli do Athén a tam jsme se rozešli. Od té doby jsem od ní až na jedinou pohlednici neměl žádné zprávy.
Po mnoha měsících mi majitel penzionu napsal, že prý ví o jednom pozemku, jehož poloha i cena by mě nadchly. Na závěr dopisu se mě ptal, jak se daří mé přítelkyni.