Dějiny umění

Je pondělí, krátce před desátou. Uta už je v galerii – Peterovi se ještě nikdy nepodařilo přijít jako první. „Dobré jitro, Petere,“ zavolá na něj zezadu s těžkým německým přízvukem. Dobrrré jitrrro, Pídrrre. Žije v Americe už víc než patnáct let, ale přízvuk má čím dál horší. Uta patří do zdánlivě stále početnější skupiny imigrantů, kteří vzdorují asimilaci. Na jedné straně svou starou vlastí opovrhuje (Drahoušku, nenapadá mě lepší slovo než „ubohá“), ale na straně druhé se zdá být rok od roku výrazně němečtější (výrazně ne-američtější).

Peter projde celou galerií – sbohem, Vincentové. Parta stěhováků už si pro ně jede. I po těch patnácti letech, vyplněných jednou výstavou za druhou, v něm vždycky zahlodá zrnko zklamání, náznak neúspěchu, když přijde chvíle, kdy musí všechna vystavená díla svěsit. Nejde jenom o prodej (i když konkrétně Vincentovy objekty nakonec nešly tak dobře, jak doufal). Jde o ten pocit (a ostatní galeristé mu jistě dají za pravdu, přinejmenším někteří a po několika skleničkách), že třeba právě s touhle výstavou by mohl aspoň o zlomek centimetru něco někam posunout. Estetiku? Dějiny umění? Pche. Anebo přece? Co když jde o... neustálou snahu najít rovnováhu mezi sentimentalitou a ironií, mezi krásou a krutostí, a pokusit se pootevřít alespoň malou štěrbinu v podstatě světa, kudy by probleskla nesmrtelná pravda?

Dobrá. Jsou to objekty pověšené na zdi. Jsou na prodej. A zároveň jsou vlastně docela krásné, svým způsobem – plátna a plastiky zabalené v hnědém papíru, převázané motouzem a pokryté vrstvou vosku; skrytá narážka na Ježíše Krista v rubáši. Jsou dílem celkem milého a dost nepraktického mladého muže jménem Bock Vincent, který před třemi roky absolvoval na Bardu, teď žije se svou mnohem starší přítelkyní v Rhinebecku a je schopen, možná trochu jednotvárně, mluvit o svém zabaleném a převázaném umění a jeho vztahu k posvátnosti; o tom, jak umění, které si představujeme, je vždycky lepší než to, které nakonec vytvoříme. Trvá na tom, že pod tím papírem jsou opravdu plátna a objekty, staré pokusy, které nám odmítá ukázat nebo popsat, a ty balíky jsou tak důkladně navoskované, že se nelze dostat dovnitř.

Každopádně, dnes výstava končí. A ve čtvrtek sem pověsí samé nové kusy.

Z kanceláře vyjde Uta s hrnkem kávy v ruce. Na hlavě má hennou obarvené rozcuchané hnízdo, na nose brýle s výraznými obroučkami od Alaina Mikliho. Kdysi, před pár lety, když Rebecku na čas pobláznil jistý fotograf ze San Franciska, mezi nimi na chvíli zavládlo ovzduší slibného očekávání. Tehdy, pokud vůbec, se Peterovi nabízela příležitost zkusit si menší flirt – Rebecca jako by si to přímo přála. Uta se tvářila víc než ochotně, očividně by si ráda vyhodila z kopýtka (strašná fráze): patrně by jí nebylo proti mysli, kdyby si po všech těch letech, kdy společně pracovali, cestovali a od pondělí do soboty žili v téhle polo-erotické fyzické blízkosti, spolu vlezli do postele. Určitě by byla sexy a pevná a štědrá, o tom nebylo pochyb; a určitě by se urazila při jakémkoli náznaku, že by snad mohla chtít i něco víc (Ach zó, ty si myslíš, že to ženská dělá, jenom když za to něco dostane?) Ale co. Možná si to Peter vykládal až příliš jednoduše: tu praktickou weimarskou otrlost, sladkou a unavenou otrlost, ale co; společná cigareta a káva a drby; celé to je tak směšno-trpce nihilisticky německé. Uta je totiž Němka, Němka duší i tělem, což je pravděpodobně důvod, proč odtamtud odešla a tvrdí, že se tam už nikdy nevrátí.

Ach, vy všichni vystěhovalci a vizionáři, co si vlastně slibujete, že v nové zemi najdete, co si myslíte, že se tam z vás stane?

úryvek z knihy S příchodem noci (By Nightfall)
přeložila Zuzana Mayerová

foto © Petr Machan, 2010