David Grossman: Žena prchající před zprávou

Hej, ty tam, ticho!
Kdo je to?
Ticho už! Všechny jsi vzbudila!
Ale já ji držela
Koho?
Na skále, seděly jsme tam spolu
Co to meleš o skále, tady chtějí lidi spát!
Zničehonic mi vyklouzla
Křičíš si tady a zpíváš
Vždyť jsem spala
A křičela!
Pustila se mojí ruky a spadla
Přestaň a spi už
Rozsviť
Zbláznila ses?
Já zapomněla
Jestli rozsvítíme, tak nás zabijou
Počkej
Na co?
Já zpívala?
Zpívalas, křičelas, obojí najednou, už buď zticha
Co jsem zpívala?
Co jsi zpívala?!
Spala jsem, tak co jsem zpívala
Jak mám vědět, co jsi zpívala? Byly to nějaké výkřiky. To jsi zpívala.
Co jsem zpívala, co jsem zpívala
Ale ty jsi říkal, že jsem zpívala
Nějakou písničku bez... nevím, hele, já už

Ty si nepamatuješ jakou?
Jseš normální? Jsem rád, že dýchám
Ale kdo jsi?
Pokoj číslo tři
Ty jsi taky na izolaci?
Musím se vrátit
Nechoď... jsi tu ještě? Počkej, haló... odešel..., ale co jsem to zpívala? Příští noc ji vzbudil znovu, znovu se zlobil, že halekala jak na lesy a probudila celou nemocnici, žadonila, aby si zkusil vzpomenout, jestli zpívala tu samou písničku jako den předtím. Zoufale to potřebovala vědět kvůli snu, který se jí už roky vracel téměř každou noc, úplně bílý sen, všechno v něm bylo bílé, ulice, domy a stromy, kočky a psi a také skála na okraji útesu. I Ada, její zrzavá kamarádka, byla celá bílá bez jediné kapky krve v obličeji či v těle. Ale ani tentokrát si nepamatoval, jakou písničku zpívala. Celý se třásl a ona se třásla na posteli proti němu. „Jsme jako kastaněty,“ řekl. K vlastnímu překvapení se rozesmála. Ten osvěžující smích ho uvnitř příjemně polechtal. Cesta z jeho pokoje k ní ho stála všechny síly. Pětatřicet kroků, po každém musel odpočívat, krok, přestávka, krok, přestávka, přidržoval se stěny, rámu dveří a prázdných jídelních vozíků. A teď se u vchodu do jejího pokoje skácel na lepkavé linoleum na podlaze. Dlouho oba jen popadali dech. Chtěl ji znovu rozesmát, ale už nedokázal mluvit a pak podle všeho usnul.

Pověz mi
Co? Kdo je to?
To jsem já
Ty
Pověz, jsem tu v pokoji sama?
Jak to mám vědět?
Není tu nic vidět. Haló, je tu někdo?
Já jsem tady
Ale ne. Je tu ještě někdo kromě tebe?
Hele, postavil jsem se
Co to bylo?
Spadl jsem
To ty se takhle klepeš?
Klepu. Jo.
Kolik máš?
Večer jsem měl čtyřicítku
Já měla čtyřicet celých tři
Musím zpátky na pokoj
Hele
Co?
Při kolika se umírá
Při čtyřiceti dvou
To je blízko
Ne, ne. Ještě máš čas
To je hrozně blízko
Brzo ti bude líp
Nechoď, já se bojím
Slyšelas?
Co?
Jaké je tu najednou ticho
Nebylo předtím slyšet rány?
Děla
Celou dobu spím a najednou je zase noc 
Dokonce i vleže se mi zdá, že padám
Pokaždé když otevřu oči – noc
Protože je zatemněno
Myslím, že vítězí
Kdo?
Arabové
Co blázníš?
Dobyli Tel Aviv
Co to... Kdo ti to řekl?
Nevím. Asi jsem to zaslechla
To se ti zdálo
Ne, někdo to tu říkal, předtím, slyšela jsem hlasy 
To je z té horečky, máš noční můry, taky je mám
Ten sen, co se mi zdál
Musím se už vrátit
Byla jsem s kamarádkou
Jen se zvednout z podlahy
A pod tou skálou byla propast
Nevíš náhodou

Překlad: Lenka Bukovská a Mariana Fisher