David Albahari: Papež

Papež miluje rozprávění s vojáky. Vyprávějí mu o dalekých místech, kde on sám nikdy nebyl. "Byl bych rád vojákem," myslí si papež, když zastaví před vojskem stojícím v řadách. Vojáci přijeli zdaleka. Jsou špinaví, ulepení od potu a krve. Někteří sotva stojí, jiní podřimují, opírajíce se o svá kopí. "Vojáku," obrátí se papež na vysokého vojáka a všimne si rašícího strniště na jeho horním rtu, "můžeš mi říci, jak vypadá Jeruzalém?" Voják se pokouší vydechnout a papež si všimne, jak se mu svaly chvějí námahou a vysílením. "Když jsem tam přišel," říká voják, "neviděl jsem nic než popel."

Když prochází dlouhými chodbami, tehdy poprvé si papež povšimne, že v tom, jak se vzory opakují, je symetrie. Když pozvedne hlavu, vidí arabesky, jejichž význam nemůže pochopit. "Proč by vše mělo mít význam?" přemýšlí papež šeptem, potom se rychle kousne do jazyku a rozhlédne se všemi směry. V těchto dnech dokonce i stěny mají uši.

Papež se probouzí časně. Okno je otevřené, vzduch svěží, nebe modré. Vstává, klopýtaje o svou dlouhou noční košili, a všimne si, že na okenní římse sedí pták. Papež jde k nočnímu stolku, ale ze včerejší svačiny nic nezbylo. "Ptáčku," řekne papež ptáku, "počkáš, než pošlu někoho pro kousek chleba?" Pták neodpoví. "Nebo máš radši zrní - pšenici nebo proso?" Pták je tiše. Papež zvedne sluchátko a zavolá centrální skladiště. Ospalý hlas řekne, "Haló?" "Máte ve skladu trochu prosa?" ptá se papež. "Kdo se ptá?" Zeptá se hlas. "To je jedno," řekne papež a položí sluchátko.

Dlouho nevěděl, že existují zrcadla a pak, jednoho dne, ho odvedli do pokoje, kde mu bezpočet hladkých povrchů vracelo odrazy jeho tváře. Papež si na chvíli mohl představit svět plný papežů a radostně mlaskl jazykem. Potom zavolal údržbáře a požádal ho, aby všechna zrcadla sundal. Na půdě, schované přede všemi, nechal jen jedno.

Pokud něco opravdu nesnáší, pak to jsou rána. Zdá se, že pokaždé, když se probudí, najde svou noční košili vyhrnutou až k bradě. "Radši bych spal v pyžamu," řekne papež a rozzlobeně dupne nohou. Kardinálové si vymění pohledy. "A téhle noční čapky už mám taky dost!" vykřikne a strhne čepici z hlavy. Čepice spadne na lemované hedvábné bačkory, dar od tureckého velvyslance. "Naše předpisy to nepovolují." Opováží se nakonec promluvit kardinál. "Předpisy," myslí si papež, "proklatě! - měl jsem zůstat obyčejným vesnickým knězem." Papež píše básně. Novinář se ho ptá: "Mohli bychom, vskutku, ve Vašem případě, hovořit o božské inspiraci?" Papež četl Fausta, proto ví, kam novinář míří. A tak neodpoví. "Máte nějaké další otázky?" řekne kardinál, jenž je papežův tiskový mluvčí, a papež cítí na čele krůpěje potu, jako dotek něčí ledové ruky.

Ranní schůze, oficiální polední obědy, odpolední přípravy na další den; jen večer (před večerní modlitbou a po ní) má trochu času pro sebe. Sedává u okna a hledí do nebe. Ze všeho, co vidí, má nejradši oblaka. Každý oblak má jiný tvar. Některá vypadají jako věci důvěrně známé, jiná jako věci, které budou již brzy vynalezeny, další připomínají vzdálené světy a některá se, za tu chvíli, kdy se papež dívá, rozplynou. Kroky, které jsou slyšet z hlubin paláce, patří mladému mnichovi, jenž papeži přináší jeho nočník. Papež by rád rozmlouval s mladým mnichem, ale mnich si vyřízl jazyk, aby mohl zasvětit všechny své myšlenky Bohu. Jaká nesmyslná věc, myslí si papež. Mnich postaví nočník za dveře, přikryje jej bohatě vyšívanou látkou, pokloní se a odchází. Papež je sám. Nic ho nezajímá. Listuje Svatým evangeliem, ale nemůže najít jedinou pasáž, kterou by již neznal nazpaměť. Mohl by někomu zatelefonovat, ale komu? Bavíval se vytáčením náhodných čísel a pak se uchichtával do rukávu, když něčí rozhněvaný (mužský či ženský) hlas volal: "Haló! Haló? Kdo je tam?" Ale papež cítí, že již odrostl tak malicherným kratochvílím. Nyní by si radši představil svět, ve kterém by byli alespoň dva papežové. Měl by s kým hrát domino a šachy. A představte si, že by byli tři! Karty! Papež přejde ke stolu, ťukne do počítače a vloží otázku: "Kdy bude další Církevní shromáždění?" Počítač odpoví: "Roku 2012." Papež napíše: "Ale to já už nebudu živ." "Ty ne," odpoví počítač, "ale papež ano."

Je to opravdu má tvář? přemítá papež, opíraje se o umyvadlo. Je těžké rozeznat přesný stav věcí na zčeřené vodní hladině, ale papež si myslí, že má husté obočí, dlouhé řasy a modré oči. Nabere vodu a ošplíchne si tvář. Když je vodní hladina opět klidná, když v ní může vidět sám sebe, je si jist, že jeho oči jsou černé.

Papež se prochází po dvoře. Dvůr je obklopen vysokou zdí. Pokaždé, když dojde ke zdi, papež naslouchá. Neslyší nic. Zpoza zdi nepřichází žádný zvuk. Snad tam venku není nic, myslí si papež, možná jsem sám na celém světě? Za jeho zády spadnou jablka a hrušky: zralé ovoce padá na posekaný trávník. "Hej," vykřikne papež, "je tam někdo?" Ticho, ticho, nic než ticho.

Jednou, uprostřed kázání, ve chvíli pokojné vážnosti, když zdvihl ukazováček, aby zdůraznil svou závěrečnou větu, jeden z věřících povstal a zvučným hlasem se otázal, "Jak může papež znát pravdu o rodinném životě? Kdo má ženu a děti? On nebo my?" Otázka nebyla určena přímo papeži, proto se - jako všichni ostatní - rozhlédl okolo, ale nikdo se nepokusil odpovědět. Možná bych měl nějak odpovědět, myslel si papež, ale potom si povšiml svého pozdvihnutého ukazováčku. Nikdy neviděl svůj prst tak osvětlený! Toto je boží znamení, pomyslel si. Neskrývaje očekávání, otočil krk, aby se podíval do dómu. Tam nahoře ale byla tma, tak velmi temno a papež se bál tmy. Opatrně přiblížil ukazováček ke své tváři, jako by to byla hrozivě mávající pochodeň, a poté omdlel.

Papež si je jistý, že život nemá žádný začátek ani konec. Jednoduše se mění role: dnes jsme tím, zítra někým jiným. Papež, samozřejmě, nemůže vysvětlit, jak nebo proč lidí stále přibývá. Zůstalo množství životů stejné, nacházejíce místo ve větším počtu lidských tvorů? Znamená to, že se zánikem jistých druhů zvířat je lidí více? Možná jsem kdysi byl dodo? Přemítá papež. V duchu si sám sebe představuje na jednom z ostrovů Indického oceánu a vidí španělské a holandské dobyvatele přicházející k němu s úsměvem a s taseným mečem. Nepřibližujte se ke mně, varuje je, já jsem papež! Ale Španěl je hbitý a zkušený: ví, stejně jako Holanďan, že dodo je jen hloupý a bezmocný pták, nekonečně prostoduchý a důvěřivý. Pojď, dodo, pojď, pojď, zazpívej dobyvatelům. A pak: záblesk meče, závan krve, teplá polévka, pečené stehýnko, nepotřebné vnitřnosti vyhozené za palisádami tak, aby je ani psi nevyčenichali.

Papež poklekne a povídá si s šestiletým chlapcem. Jsou v sirotčinci Sv. Kateřiny nebo Isabely nebo Dominiky nebo Jenovéfy. Tolik neposkvrněných žen, myslí si papež, v tomto, nejhorším ze všech světů: nic není nepravděpodobnější! Naposledy se pokusí přemluvit malého chlapce, aby se rozhovořil, ale chlapec je svéhlavý. Papež ví, co bude následovat: chlapec buďto začne plakat, nebo vyplázne jazyk. Svůj sladký, měkký, hladký růžový jazýček! Papež by, samozřejmě, dal přednost jazyku, ale u těchto darebů si nikdo nemůže být jistý. Papež vstane, odpočívaje, opřen o chlapcovo rameno (tak malé, tak křehké) a využije příležitosti nenápadně zatahat dítě za narůžovělé ucho. Papež se naučil tento trik v období svého mládí v ulicích V. a B., než ho poslali do semináře. A tak, když ustoupí a slyší dětské naříkání (bolestně mu připomínající inkvizici), papež se jen otočí a bezmocně pokrčí rameny. A jedna z robustních sester se snaží uklidnit chlapce slovy: "Neplač, papež nás zase navštíví."

Jsem dobrý člověk? přemýšlí papež. Sedí ve velkém prázdném pokoji, ve kterém jsou všechny zvuky podivně zesíleny. Když pohne nohou a v revmatickém koleni mu zapraská, zdá se, že všichni svatí padají ze stěn. Možná se dobrota nějak vztahuje k nehybnosti. Papež zatáhne za hedvábnou šňůru: ačkoli nic neslyší, ví, že v hlubinách Vatikánu se dal do pohybu mechanismus, který se o chvíli později objeví ve dveřích v podobě mladého němého mnicha s nočníkem v rukou: "To musí být omyl," řekne papež. "Volal jsem kardinály, ne tebe." Mnich pokrčí rameny, usměje se a jde ke dveřím. "Ale nevadí," řekne papež, "pojď sem." Mnich k němu přistoupí a papež ho vezme za ruku. "Řekni mi," povídá papež, "jsem dobrý člověk?" Mnichovy oči se doširoka otevřou, jeho tvář tápavě hledá ten správný výraz a potom otevře pusu. Nejdříve papež vidí pahýl jeho jazyka, divně silný a neforemný, potom uslyší hlas, jenž ztělesňuje všechny hlasy. Pak se zdi začnou drolit.

Papež sedí u studny. Je mu chladno, ale nikoho ani nenapadne přinést mu přikrývku. Nachladím se tu, myslí si papež, a to by mne mohlo zabít. A stále mu nikdo nepřináší přikrývku. Brzy bude pršet, potom přijde mráz a pak sníh. Alespoň mám dost vody, myslí si papež a opře se čelem o kamennou stěnu studně. "Když nemáš oheň, použij led" - pravilo přísloví, které kdysi dávno četl v rukopisu z tajné komnaty vatikánské knihovny. Jiné říkalo: "Aby ses mohl vrátit, musíš nejdříve odejít." Jedno je z Islandu, to druhé z Polynésie. Svět je tak veliký, myslí si papež, zatímco spáry mezi kameny tlačí do jemné kůže jeho čela. Kdyby mne někdo spatřil z obrovské výšky, přemýšlí, nebyl bych nic víc než ubohá tečka v nekonečnosti zahrady Boží, ale kdo by mohl vidět z takové dálky? O chvíli později mu spadne na krk první kapka deště. Papež pozvedne hlavu, aby se podíval, jak blízko jsou oblaka, třeba mu přece jen někdo přinese deštník?, ale namísto oblak vidí v modrém dómu nebe obrovské oko.

Papežovi je 99 let. Už dávno přestal jíst, spát a přijímat návštěvy. Hledí přímo na sametový závěs, za nímž, o tom je přesvědčen, sídlí Bůh. Neví, kde přišel k této teorii: proč se samet a Bůh zdají mít spojitost: snad je to tou zvláštní hrubou jemností látky? Kdo ví? Papež by to rád odbyl mávnutím ruky, ale nemůže jí pohnout. Dál hledí na sametový závěs, touží alespoň po nepatrném zachvění záhybů. Bůh ale zůstává tichý, váhající. Papež si vybaví nejdrahocennější okamžik svého života: když ještě jako chlapec seděl u mramorového stolu v cukrárně a přinesli mu velký pohár se zmrzlinou. Když se závěs konečně pohne, papež není překvapen, když namísto Boha uvidí číšnici v krátké sukni s dolíčky ve tvářích. Nebo je to snad Boží podoba? Papež ale ví, že to už není důležité; zavře oči a vyplázne jazyk k poslednímu příjímání. S uspávající vůní vanilky.

DAVID ALBAHARI (1948) - srbský spisovatel a překladatel. Spoluzaložil první srbský časopis pro světovou literaturu Pismo. Píše prózy s velkou dávkou mystifikace, k jeho nejznámějším románům patří Soudce Dimitrijevič (1978) o Bělěhradu 70. let a zejména částečně autobiografický Zinek (1988), mezinárodní ohlas získal příběh Gec a Majer (1998). Připravil také několik antologií srbských a židovských povídek. V českém překladu byl uveden zatím jen v časopise Světová literatura v roce 1987, ve slovenštině vyšel v roce 1993 výbor Cink a jiné prózy. Od roku 1993 žije v kanadském Calgary.

z angličtiny přeložila Michaela Červenková