Daniela Hodrová: Trýznivé město

Okno dětského pokoje

Alice Davidovičová by si nikdy nepomyslela, že okno jejího dětského pokoje visí tak nízko nad Olšanským hřbitovem, že tělo tu vzdálenost urazí ani ne za dvě vteřiny.

V komoře jako by někdo tichounce naříkal. Alice tam vstupuje a vidí: u stolu sedí babička a tečou jí slzy. Na stole je prostřen šábesový ubrus. Možná si z něho jednou někdo nechá ušít šaty, šábesové šaty, napadne Alici.

- Babičko, proč pláčeš? ptá se Alice a babička Davidovičová ukáže do kouta: Nevidíš, dědeček loupe cibuli. - Ale vždyť dědeček... - Šš, babička Davidovičová dává prst před ústa. Dědeček Davidovič, který v koutě loupe cibuli, jako by Alicinu námitku vyslechl až do konce, se suše zasměje. Alice chápe, že se provinila, ačkoliv až do chvíle, kdy vstoupila do komory, věděla zcela jistě, že dědeček umřel před třemi měsíci, dobře si pamatovala, jak se jednoho dne vrátil od paní Soško ve, u které už mnoho let zůstával. Dědeček se vrátil do komory umřít, tělo měl celé polámané, jak ho na Hagiboru Němci natahovali na skřipec a lámali kolem. A pak už se nemohl hýbat a babička o něho pečovala jako o malé dítě. Každé ráno, když ho oblékala, jí dědeček vyhrožoval, že půjde zase k paní Soškové, ale potom vždycky zmlkl a zůstal sedět, kde ho babička posadila, až do večera, jen chvílemi se suše smál, smál se, i když ho pak svlékala a ukládala do postele. A tím smíchem jako by dědeček Davidovič chtěl říct: A stejně to máš marné, půjdu zase k paní Soškové, tobě natruc půjdu. Ale nikam nešel, protože se paní Soškové styděl, když byl takhle zubožený - a pak, ledaže by tam došel po čtyřech.

Alice nevěděla, jak by svá slova zamluvila, a tak se zeptala babičky Davidovičové, proč má dnes prostřený šábesový ubrus. A babička se velice podivila: Copak jsi zapomněla, děvenko, že dnes přijde Pavel Santner požádat dědečka o tvou ruku? Tu cibuli přinesl přece on, když se tu ráno stavil. Byl rád, když jsme mu řekli, že už je ti trochu lip.

Alice Davidovičová nevěděla, co to babičku napadlo, to o Pavlu Santnerovi a o cibuli. Pavel Santner byl sice opravdu její nápadník, ale před dvěma týdny odjel s transportem. A i kdyby tu snad byl, sotva by jim přinesl cibuli. A proč by také přišel požádat o ruku dědečka, když dědeček je přece... Krom toho si Alice nebyla jista, jestli si ji chce Pavel Santner vzít, nebyl z těch, kteří by mysleli na ženění, nemyslel na to ani tehdy, když Alici před odjezdem držel v náručí, přála si to ona, ne on, protože on už byl myšlenkami někde úplně jinde. A když se pak za ním Alice dívala, jak odchází podél Olšanského hřbitova, dívala se za ním z okna dětského pokoje, z okna svého osmnáctiletého pokoje, ani k ní nepozvedl oči.

Babička Davidovičová se v komoře znovu dala do tichého nářku, ani to nebyl pláč, možná to byla šábesová modlitba. Alice Davidovičová za sebou opatrně zavřela dveře. Přemýšlela, zda si má vzít na sebe své divadelní šaty, nebo má-li být nahá, když přijde Pavel Santner. Asi se vrátil, když přinesl babičce Davidovičové cibuli, asi přijde určitě, když babička Davidovičová prostřela šábesový ubrus a když dědeček Davidovič vstal z mrtvých. Asi přijde doopravdy požádat o její ruku, i když je to všechno velmi zvláštní.

Rozhodla se nakonec pro šaty, bílý límeček se trochu pomačkal, jak šaty dlouho visely ve skříni, protože byla válka a Alice přestala chodit do divadla, ale nezbýval už čas límeček přežehlit, Pavel Santner mohl přijít každou chvíli. Trochu se ho teď styděla, po tom, co se mezi nimi stalo naposledy, nevěděla ani, jestli mu to působilo potěšení, jestli se mu vůbec líbila, není nijak hezká, a až bude stará, bude ošklivá jako babička Davidovičová. Pavel Santner to nejspíš ví, a proto možná vůbec nepřijde požádat dědečka Davidoviče o její ruku, nejspíš si to rozmyslel, řekl si, že Alice Davidovičová nestojí za víc než za tu cibuli a možná ani za tu ne, možná ani za tu.

Už se setmělo a cesta podél Olšanského hřbitova je stále pustá, nikdo po ní nepřichází. A babička Davidovičová v komoře už ztichla, asi si položila hlavu na šábesový ubrus a usnula, protože jí bylo to čekání dlouhé. A kdyby tam Alice nyní vstoupila, dědeček Davidovič by tam už nebyl. - Neříkej, babičko, že odešel světlíkem. A také po cibuli by tam nebylo ani stopy, protože cibuli už dávno neměli, to jen babička Davidovičová o ní včera mluvila, jak ráda by z ní Alici uvařila polévku, ta že by jí určitě udělala dobře, jen kdyby aspoň hlavička byla, aspoň hlavička.

Frau Hergesell si z ubrusu nechala ušít šaty. Ostatně Frau Her-gesell nevěděla, že je to ubrus šábesový a že ho babička Davidovičová dala na stůl v den, kdy Alice Davidovičová si na sebe po dlouhé době oblékla divadelní šaty a letěla vstříc Pavlu Santnerovi z okna svého dětského pokoje. Frau Hergesell věděla jen to, že v bytě před nimi bydlela židovská rodina a že někdo z té rodiny skočil z okna den před tím, než měli nastoupit do transportu. Frau Hergesell by na to dávno zapomněla, kdyby tu stále necítila cibulový pach, marně se ho snažila vyvětrat. Často si stěžovala Herr Hergesellovi, soudnímu úředníku, když vedle sebe leželi v pokoji, jehož okna vedla na Olšanský hřbitov. - Je tu cítit pořád, pach po cibuli. Herr Hergesell jí pokaždé vysvětlil, že ten pach drží v sobě nábytek a zdi. - Copak jedli samou cibuli?

Když pak po válce v Jeně Frau Hergesell vzpomínala na pražská léta, vybavoval se jí ten vtíravý cibulový pach. Vezla si ho s sebou i tenkrát, když narychlo opouštěla Prahu. Dokonce ho cítila na rameni svého staršího syna Rudiho, jak si o něj opírala hlavu. I její syn byl načichlý židovskou cibulí, jako ten nábytek, i její syn.

Ukázka z knihy Trýznivé město (vydalo nakladatelství Hynek v roce 1999)