Colm Tóibín: Mistr

Kapitola první

Leden 1895

V noci se mu někdy zdávalo o mrtvých – byly mezi nimi tváře dobře známé, ale také matně povědomé a věčně unikající. Probudil se. Do svítání mohlo zbývat něco přes hodinu; ještě několik hodin bude všude ticho a klid. Nahmatal si ztuhlé svaly na šíji; pod dotekem prstů se zdály nepoddajné a tvrdé, ale nebolely. Když mírně pohnul hlavou, bylo slyšet, jak o sebe třou. Vržu jako staré dveře, pomyslel si.

Věděl, že musí stůj co stůj znovu usnout. Přece tu nebude hodiny jen tak ležet.

Toužil po spánku, po návratu do laskavé temnoty, již vnímal jako tmavé, ale nijak hrozivé místo odpočinku bez prchavých obrazů, bez přízračných lidských tváří.

Když se znovu probudil, bušilo mu srdce rozrušením a chvíli nevěděl, kde je. Často procital takto neklidný; hlavou se mu honily útržky snu, který se mu předtím zdál, a úpěnlivě si přál, aby už bylo ráno. Někdy upadal do dřímoty a hověl si v tlumeném, měkkém světle, jaké bývá začátkem jara na Bellosguardu, když je horizont zahalený mlhou – jako by seděl v křesle a vnímal prostý požitek ze slunečních paprsků na tváři a vůni vistárie, raných růží a jasmínu obrůstajících zdi starého domu. Když se nakonec probral, přál si, aby se nadcházející den podobal onomu snění, aby stopy po konejšivém klidu, barevnosti a světle ulpěly na povrchu věcí až do chvíle, kdy znovu nastane noc.

Ale tento sen byl jiný. Byla tma, nebo se právě stmívalo, a Henry se ocitl v nějakém cizím městě. Bylo to snové, neurčité místo, připomínající starobylá italská městečka jako Orvieto nebo Siena, jehož úzkými uličkami někam usilovně spěchal; nevzpomínal si, jestli byl sám, nebo s ním ještě někdo šel, ale věděl, že kráčel chvatně do kopce, do nějž podél osvětlených výkladů a oken kaváren a restaurací stoupal volným krokem také zástup studentů, a že mu záleželo na tom, aby je předhonil, aby si proklestil cestu tlačenicí. Ať se snažil sebevíc, nemohl si vybavit, zda měl ve snu společníka; možná že ano, ale také to mohl být jenom někdo, kdo kráčel náhodou za ním. Vybavoval si z oné nejasné, nesouvislé přítomnosti druhého jen málo, ale měl pocit, že chvílemi jako by se v jeho blízkosti objevovala postava, která lépe než on sám chápala onu naléhavost, onu potřebu pospíchat, a jejíž zastřený, mumlavý, ale důtklivý hlas jej nabádal, aby šel co nerychleji a proplétal se mezi studenty.

Proč se mu to jenom zdálo? Vzpomínal si, jak měl u každé dlouhé, mdle osvětlené odbočky k náměstí chuť z rušné uličky uhnout a jak byl pokaždé vybídnut, aby šel dál. Byl to jeho přízračný společník, kdo na něho naléhal, aby pokračoval v cestě? Nakonec pomalu vešel na rozlehlé italské prostranství se střechami osázenými věžemi a cimbu- řími a s oblohou v barvě temně modrého inkoustu, souvislou a hladkou. Zastavil se a sledoval scenérii, vnímal její pravidelnou strukturu, jako by před sebou měl zarámované plátno. Vprostřed prostranství stály – a při vzpomínce na ně se zachvěl – v kruhu postavy, obrácené k němu zády. Chystal se přikročit blíž, když vtom se otočily. Jedna z nich byla jeho matka, jak si ji pamatoval z doby, kdy ji viděl naposledy, na samém sklonku života. Nedaleko, obklopená dalšími ženskými postavami, stála tetička Kate. Obě byly už léta po smrti; usmívaly se a pomalu se k němu blížily. V tlumeném světle vypadaly jako tváře z obrazu. V hlavě mu dosud znělo slovo, o němž si byl jist, že pochází ze stejného snu jako celá scéna – „úpěnlivě“. Zapřísahaly jej – nebo někoho jiného –, něčeho se domáhaly, něco si žádaly a vztahovaly ruce v úpěnlivé prosbě, zatímco se pomalu blížily, až se Henry s hrůzou probudil. Hned vzápětí ale litoval, že k němu nestihly promluvit, a přál si, aby mohl dvěma lidem, které v životě nejvíc miloval, nabídnout útěchu. Sen v Henrym zanechal vyčerpávající, neodbytný pocit smutku. Uvědomoval si však, že nesmí znovu usnout, a dostal nepřekonatelnou chuť pustit se ihned do psaní, udělat cokoliv, čím by se otupil, odpoutal vlastní pozornost od představy těch dvou žen, které tolik postrádal.

Musel si zakrýt tvář dlaněmi, když si vybavil okamžik, který ho přinutil tak náhle ze snu procitnout. Dal by nyní všechno za to, aby dokázal zapomenout a zabránit tomu, že ho výjev ze snového prostranství bude provázet do začínajícího dne – byla to chvíle, kdy se pohledem setkal s matkou a uviděl, jak se jí v očích zračí zděšení, jak se její ústa otvírají k výkřiku. Zoufale prahla po něčem, na co nemohla dosáhnout, co neměla jak získat a co jí nedokázal poskytnout.

Ve dnech zbývajících do nového roku odmítal veškerá pozvání. Lady Wolseleyové se omluvil s tím, že celé dny tráví na zkouškách ve společnosti několika korpulentních dam z kostymérny. Necítil se ve své kůži a býval často podrážděný, ale chvílemi se nechal vtáhnout do dění na jevišti, jako by to všechno bylo pro něho nové a strhující. Požádal lady Wolseleyovou s chotěm, aby se za něho v den premiéry jeho hry společně pomodlili.

Večer se nedokázal na nic soustředit a v noci se budil ze spaní. Vídal pouze svého sluhu a hospodyni, kteří oba věděli, že na něho nemají mluvit ani ho jinak vyrušovat, pokud to není nezbytně nutné.

Premiéra jeho dramatu Guy Domville, založeného na příběhu bohatého katolického dědice, který je nucen volit mezi povinností zajistit trvání rodu a vlastním přáním vstoupit do kláštera, měla proběhnout 5. ledna. Pozvánky na představení byly rozeslány a přišla už také řada děkovných odpovědí s potvrzením účasti. Alexander, který byl režisérem představení a zároveň představitelem hlavní role, měl mezi diváky řadu příznivců, navíc kostýmy – děj hry byl zasazen do 18. století – byly skutečně přepychové. Navzdory novému vzrušení ze společnosti herců, lesku divadelního prostředí a radosti z každodenních úprav a vylepšení v inscenaci Henry cítil, jak sám říkal, že pro divadlo nebyl stvořen. S povzdechem si sedl k psacímu stolu. Přál si, aby ho čekal den jako každý jiný, aby si nyní mohl v klidu projít, co včera napsal, strávit dopoledne zanášením oprav, načež by začal nanovo a věnoval odpoledne běžné práci. A přece věděl, že se mu nálada může změnit stejně rychle, jako v pokoji potemní světlo, a že se ve své s divadlem spjaté přítomnosti začne dost možná brzy cítit zase nanejvýš spokojený a bude si naopak protivit společnost...