Colm Tóibín: Mariina závěť
12. dubna 2015 17:36
Irský prozaik Colm Tóibín přináší ve svém románu zcela nový pohled na křesťanství a vytváří netušeně lidský portrét Ježíšovy matky. Za tuto knihu byl autor v roce 2013 nominován do finále prestižní ceny The Man Booker Prize.
Přicházejí teď častěji, oba dva, a při každé návštěvě jako by měli méně a méně trpělivosti se mnou i se světem. Je v nich něco dychtivého a hrubého, krev jim vře surovostí a já jsem už něco takového zažila a dokážu to vycítit, jako to vycítí lovené zvíře. Na mě teď ale nikdo štvanici nepořádá. Už ne. Pečují o mě, tiše se mě vyptávají, pozorují mě. Myslí si, že nechápu složitost jejich tužeb. Jenže mně teď neunikne nic; jen spánek. Jen spánek mi uniká. Možná jsem na spánek příliš stará. Anebo už nemám spánkem co získat. Možná nepotřebuji ani snít, ani odpočívat. Možná moje oči vědí, že se brzy zavřou navždy. Když nebude zbytí, zůstanu vzhůru. Projdu tou chodbou, projdu jí se svítáním, až ráno vsune do tohoto pokoje světelné paprsky. Mám svoje důvody, abych se dívala a čekala. Před posledním odpočinkem přichází tohle dlouhé probuzení. A mně stačí vědět, že to skončí.
Oni si myslí, že nechápu, co že to ve světě pomalu narůstá; myslí si, že nevím, kam směřují jejich otázky, že jsem si nepovšimla krutého stínu podrážděnosti, který přicházívá v jejich tvářích jako skrytý pod kápí, anebo ukrytý v hlasu, když řeknu něco mlhavého nebo pošetilého, něco, co nás nikam nevede. Když jako bych si nepamatovala na něco, co si podle nich pamatovat musím.
Jsou příliš uzamčení ve svých objemných a neukojitelných touhách, příliš otupělí pozůstatky hrůzy, kterou jsme tehdy cítili všichni, než aby si všimli, že si pamatuji všechno. Paměť mi plní tělo stejně jako krev a kosti.
Dělá mi dobře, když mě živí a platí mi za šaty a chrání mě. A na oplátku pro ně udělám, co budu moci, ale o nic víc. Stejně jako nejde za druhého dýchat nebo nejde pomáhat srdci druhého, aby tlouklo, či jeho kostem, aby neslábly, či jeho tkáním, aby se nesvraštěly, ani já nemohu říct víc, než říct dokážu. A vím, jak velice je to znepokojuje, a mohla bych se nad tím pousmát, nad tou upřímnou potřebou nejapných historek nebo ostrých, jednoduchých schémat ve vyprávění o tom, co se nám všem stalo, jenže já jsem se už usmívat zapomněla.
Už nemám potřebu se usmívat. Stejně jako jsem už neměla potřebu plakat. Svého času jsem si myslela, že mi vlastně žádné slzy nezbyly, že jsem je vypotřebovala do poslední, ale mám to štěstí, že se mě podobné pošetilé myšlenky nikdy neudrží dlouho a rychle je nahradí to, co je pravdivé. Slzy se vždycky najdou, když je hodně potřebujete. Slzy vytváří tělo. Já už slzy nepotřebuji, a to by měla být úleva, jenže já nevyhledávám ani úlevu, chci jen samotu a trochu chmurného uspokojení, jež přichází s jistotou, že už neřeknu nic, co by nebyla pravda.
Z těch dvou, co za mnou přicházejí, byl jeden s námi až do konce. Tehdy byl občas laskavý, byl ochoten mě objímat a utěšovat, stejně jako teď má sklon se netrpělivě mračit, když moje vyprávění nezapadá do hranic, jež mu sám stanovil.
Přesto příznaky té laskavosti vidím stále a někdy se mu do očí vrátí i ten svit, jenže pak si povzdychne a vrátí se k práci, k sepisování dopisů, jednoho po druhém složených ze slov, jež já nedokážu přečíst, dopisů, jež líčí to, co se stalo tam na kopci a v předchozích i následujících dnech. Žádala jsem ho, aby mi to nahlas přečetl, ale to on nechce. Vím, že psal o věcech, které neviděl ani on, ani já. Vím, že také dal tvar tomu, co já jsem prožila a čeho on byl svědkem, a že si dal záležet, aby ta slova měla váhu a aby jim lidé naslouchali.
Pamatuji si toho příliš; jsem jako vzduch o klidném dni, který zůstává nehybný a ničemu nedovolí uniknout. Svět zadržuje dech a já si držím vzpomínky v sobě.
V roce 2015 vydala Mladá fronta, přeložil Richard Podaný.