Claudio Magris: Mikrokosmy
24. dubna 2009 12:32
Valcellina
Vřetýnky se konají vždycky poslední srpnovou sobotu. V Malnisiu se tak říká slavnosti, při níž se na travnatém palouku na úbočí hory Sarodinis opékají první kukuřičné klasy a k nim se přikusuje kukuřičný chléb. Lidé sem nahoru přicházejí pěšky nebo přijíždějí autem z Udine či Terstu anebo ještě z větší dálky a přinášejí sýry a víno; scházejí se tu ti, kteří odsud v mládí odešli, nebo děti a vnuci lidí, kteří ta místa opustili už dávno, spolu s několika, co tu zůstali. Každá cesta znamená především návrat, ale návrat skoro vždycky trvá krátce a brzy je zase třeba odjet. Tato drsná údolí, jež bývala z nejchudších v chudém podhorském Friuli, opouštěli muži, kteří odcházeli kopat v dolech nebo stavět silnice a železnice do Francie či na Sibiř, a ženy tu chodily s nůšemi plnými vařeček a měchaček na zádech pěšky ode vsi ke vsi prodávat zboží po domech, přespávaly v příkopech nebo na senících, ale cílem cesty byl pokaždé pro všechny kratičký návrat.
Vrátil se i prababiččin strýc či prastrýc, mladičký Napoleonův grenadýr, pěšky, z tažení do Ruska, po několika letech strávených v zajetí a putováním, a když přišel do Malnisia, krajané ho zpočátku nepoznali. O několik desítek let později, v roce ‘66, za třetí války za nezávislost, když už byl dost starý, ale vytrvalý, prý sestavil batalion z dobrovolníků, který měl partyzánskými akcemi krýt týl italského vojska proti Rakušanům, a dal si k tomu ušít prapor s heslem „staňmež se Italy a posléze Francouzi“. Císař, pro něhož ztratil mládí v ruských závějích, uprostřed strádání a bitev, v něm zanechal stesk po čemsi velikém, po revoluční přeměně světa. Možná až z téhle dálky zdědili vnuci navzdory všemu větší zálibu v Marseillaise než v Pochodu Radeckého.
Jméno tohoto prapraděda není známo, matriční záznamy na malnisijské farnosti jdou nazpět jen k následující generaci. Vřetýnky znamenají pro mnohé návrat. Luciano Daboni, který je s metodickou spolehlivostí organizuje, je známý badatel na poli matematiky a proslul svým vědeckým přínosem k výpočtu pravděpodobností, jímž se převádí do vzorce nepředvídatelnost a příčinnost života; a jeho důstojný zástupce Dario Magris se zase z Hippokratova řemesla naučil, že život a především smrt, kterou si umí dobře ohlídat, nedovolují plánovat a nerespektují stanovené lhůty. Ale i pro oba tyto muže vědy se sobota na sklonku srpna vymaní z chaosu, který jinak vládne světu, z neurčitosti a zrádnosti všech věcí, a stane se z ní nesporná jistota, výročí, které podléhá železné nutnosti a kolem něhož se čas ovíjí a obíhá jako země kolem své osy.
Není nijak nepříjemné podřídit se zákonu, který nařizuje vracet se do této vesnice, odkud v posledních desetiletích minulého století odešel dědeček Sebastiano ve svých třinácti letech do Terstu, kde se středostavovsky vzmohl, kdežto jeho bratr Barba Valentin zůstal v Malnisiu, až do devadesáti pracoval na poli a po večerech - v zimě ve stáji - si znovu a znovu pročítal Bídníky, Snoubence, Guerina il Meschino, Královské manžele francouzské a dvoudílnou všeobecnou encyklopedii.
Malnisio má tisíc obyvatel, a ti se mezi sebou dělí o několik málo příjmení, k nimž se často přidávají různé přídomky, aby se jednotlivé rodiny odlišily, protože jinak by se smísily v nezřetelnou kaši podobnou sraženému mléku, z něhož, jak tvrdíval kacířský mlynář Menocchio ze sousedního Montereale, upálený v šestnáctém století na hranici za své metafory, vznikl svět, lidé a sám Bůh. Malnisiu za zády, směrem k Avianu a Pordenone, údolí klesá a rozevírá se, je vzdušnější a rozlehlejší; na druhé straně, za Montereale, začíná pravá Valcellina, hrbolatá, plná výmolů, kde až do počátku tohoto století nebyl žádný spoj se světem, vyjma stezky pro soumary vedoucí přes sedlo La Croce. Pěšky trvalo deset hodin, než se z Maniaga do Erta, poslední vsi v údolí, donesly potraviny nutné k životu.
Malnisio je zasazeno mezi kukuřičná pole; v pozdním létě jsou klasy trofejemi z barbarského zlata, ale vesnice prakticky nepoznala zdejší staletou ani nedávnou chudobu, je kvetoucí, pokojná, odvěké prokletí obdělávat půdu tu ukulo statný lid, který ji pokořil. Kraj začínající jen o pár metrů dál se táhne do daleka, rolnickou bídu tu vymetli koštětem jako kravská lejna z cest. Teď stačí zrak, ten vznešený smysl, postihnout ve vzhledu domů skutečnost vesnice, jež se kdysi dala rozeznat podle zvuků, vůní a chutí, trs rákosu tu večer někde u pěšinky šelestil hlasitěji než jinde, cesta byla víc udusaná kopyty dobytka vracejícího se z pastvy, z kopky posečené trávy se linula štiplavější vůně, teplá dužina kukuřičného klasu se rozplývá na jazyku a k ní pronikavá příchuť zdejších vín, „clintonu“ a poněkud tvrdšího „fragola“ míšeného s „baco“, sklízených hned za domem.
Z návsi tvořící střed vesnice vybíhá směrem k hoře Sarodinis takzvaná Calle Grande, dnes ulice Risorgimenta a v minulosti „vial maior“ či „cesta nad šancemi“, tedy nad příkopem a zídkou, za něž se obyvatelé schovávali, když bylo ve vzduchu nebezpečí nebo nájezdy. Kolem této cesty se shlukla malá hospodářství - dům, stáj, nějaké to políčko - starých rodových kmenů vesnice.
Kostel na návsi je zasvěcen svatému Janu Křtiteli a má za sebou několik staletí přestaveb a oprav. Nahrubo přitesaný nedůtklivý prorok z pouště oděný do kůží z divokých zvířat nevyvolává nějaké andělsky smířlivé pocity; ne náhodou se stal pro bogomily v Bulharsku poslem z temnot, kdežto pro mandejce, kteří také bojovali s materiálním světem vydaným napospas zlu, byl nejvyšší autoritou, zdaleka převyšující Krista. Malnisijský kostel byl vůbec častěji dějištěm střetů než míru; už na konci 16. století bylo soužití farníků z Malnisia a z nedalekého Grizza provázeno záštiplnými spory, i když byli všichni rádi, že se vymanili z mariánské farnosti v Montereale, a svátek prchlivého patrona, třebaže obveselovaný německým cimbálem, na který hrával Menocchio, a pletýnkami prodávanými cestou mlsnounům, se někdy zvrhl v krvavou potyčku, jako tenkrát 24. června 1584, když farník Odorico z Grizza urazil Malnisijské jako „největší paroháče pod sluncem“, načež se musel bránit dýkou a uhýbat před ranami sekyrou a kopím. O dvě století později si zas „zmocněnec pro církevní stavby“ Sebastiano Magris, který měl na starosti účetní knihy farnosti, naříkal na škody napáchané zpustlými mládenci, kteří se honí po střeše, lámou tam tašky, a do chrámové lodě pak zatéká.
Uvnitř při pohledu na Krista od neznámého řezbáře z osmnáctého století, na drsnou, bolestnou pietu ze dřeva, vypadá náhle věrohodně odvážná myšlenka, že každý nahrubo stavěný kostelík, se svou bídou a skromnými možnostmi, je útulkem, kam je možno se uchýlit na cestě za novými zeměmi a novými nebi. Určitě v nás ale vzbudí zvědavost, co tak asi mohlo být v nepořádku na Kristově vzkříšení, namalovaném nad postranním vchodem napravo, jež roku 1903 biskup z Concordie Francesco Isola shledal „nepřístojným“ natolik, že je nařídil smýt a nahradit současným Kázajícím svatým Domenicem Guzmanem.
Pod zpěváckým kůrem s varhanami jsou dvě zpovědnice připomínající protireformaci - vedle místa pro kněze tu pro osvěžení paměti býval soupis Casus Reservati, provinění, k nimž může dát rozhřešení pouze biskup nebo dokonce papež. Před mnoha a mnoha lety mohl v této zpovědnici člověk nalézt vlídného posluchače nastavujícího ucho našim předvídatelným prohřeškům. Kněz si rád přihnul a proti tomu démonu bojoval, seč mohl; vesničané mu, jen tak pro zábavu, platili pití, aby se opíjel přes půlnoc a dopustil se tak svatokrádeže, když při mši následujícího dne přijímal. Nakonec ten boj mezi ním a vínem vyhrálo víno a on špatně dopadl. Život často najde způsob, jak nás přemoci, prostředky přiměřenými našim slabostem, vínem, drogami, ctižádostí, strachem, úspěchem.
Na onoho kněze, který takhle skončil, se vzpomíná v dobrém, na slova, jež pronášel ve zpovědnici a která jistě nebyla o nic hloupější než spousta jiných slov, vyslechnutých z kazatelen a slavných tribun, i na jeho dobrácký hlas. Do liduprázdného kostela vchází muž; na otázku, kde je farní úřad, neodpovídá, hledí nevraživě dvěma úzkými světelnými štěrbinkami, pak zamíří hopsavým krokem k prvním řadám lavic, skloní se, jednu pečlivě očichá, potom zase vyjde na náves, rozeběhne se a zmizí za domy.
Cellina, která o několik kilometrů dál protéká údolím, do něhož se zakusuje v dantovských kruzích, je v Malnisiu svedena do velkých potrubí staré vodní elektrárny z roku 1903, z níž se má teď stát muzeum. Archeologické vykopávky nedaleko odtud, v Montereale, odhalily význačnou starodávnou minulost, antickou Caelinu, o níž se zmiňoval Plinius, bronzové meče, které před mnoha a mnoha staletími vhazovali do vody, aby vzdali hold božstvům řeky a brodů. Ale i průmysl dosáhl už úctyhodného věku a předvádí svou vlastní archeologii, jako například v této muzeální elektrárně, obrovské turbíny a manometry, slavnostní fotografie vousatých inženýrů, kteří dokázali vodu ujařmit; Technika jako záruka Míru a Pokroku je anděl vytesaný na sarkofágu.
K těmto inženýrům, vzpomíná Paolo Bozzi, patřil i jeho strýc Francesco Harrauer, odborník na tlaková potrubí, jimiž se voda odvádí do níže položených zákrutů v údolí. Oženil se s jistou Mreulovou, příbuznou utečence Enrica, který v samotě a odříkání hledal pravý život, přesvědčení. Byla to žena s nádhernýma očima barvy hořce, které jí léty zapadaly do stále tučnějšího obličeje; manžel byl čím dál víc zaměstnán svými tlakovými potrubími, zatímco ji stáří a otylost vzdalovaly od rozvláčnosti života. Inženýr Harrauer vykládal celé dny své sestře, švadleně, o potrubích a turbínách, zatímco ona dělila svůj zájem mezi jeho výklady a svou práci, dobročinné šití prádla pro mnichy v nedalekém klášteře, který měl nad vchodem nápis „abstine sustine“, zdrž se jídla přílišného, leda co je k životu nutné, o němž se domnívala, že druhé slovo - znějící stejně jako jeden výraz v nářečí - označuje klipsové náušnice.
Nejen Baudelairovi či Montalemu je přáno uzavírat do několika málo hutných sibylských veršů mnohonásobné významy, pro potěšení vykladačů. I sestře inženýra Harrauera se podařilo do čtyřverší, hodného strukturalistických komentářů, směstnat celé své bytí, jež pohltila bratrova hydraulická posedlost, její krejčovské práce a návštěvy v klášteře, a s oblibou si je při šití, přes semknuté rty přidržující jehly a špendlíky, drmolila: „Abstine sustine / voda je v turbíně / kaťata mnichů / zbav nás od hříchu“.
Přeložila Kateřina Vinšová