Cesta na jih Michala Ajvaze
11. května 2009 10:27
Michal Ajvaz vydal pod názvem Cesta na jih nový román. Opus se dočkal nominace na Magnesii Literu v kategorii prózy, my vám z něj přinášíme krátkou ukázku.
Michal Ajvaz, jenž byl hostem 10. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, vydal letos pod názvem Cesta na jih nový román. Opus se dočkal nominace na Magnesii Literu v kategorii prózy, my vám z něj přinášíme krátkou ukázku.
2. Hectora Rita
„Rita se posadila na postel a začala Mariovi vyprávět o sobě a o dědečkovi. Byla jedináček, narodila se v Parce, ale několik měsíců po jejím narození se rodina přestěhovala do hlavního města. Z té doby si pamatuje hlavně odpoledne, která trávila sama ve velkém bytě, spletitý vzorek koberce, na kterém si hrála a na kterém se pomalu sunula hranice slunečního světla a stín u, zahnuté nožky nábytku s kovovými lvími drápy a okna, v nichž šediví gigami, oblečeni do leopardí kůže, podpírali Širokými rameny balkon na fasádě protějšího domu. S dědečkem a babičkou se tehdy vídala jen málo. Když jí bylo dvanáct let, rodina se vrátila do Parky. Každou neděli chodila s rodiči na oběd k Hectorovi a Helle; Rita se u stolu nesmírné nudila; když dojedli, sklouzla tiše se židle a vydala se na cestu pokoji, prohlížela si nerosty na policích, anatomické muže a ženy v lékařských knihách, které ležely na dědečkově psacím stole, otvírala svázané ročníky starých časopisů a dívala se na mědirytiny zobrazující neznámá města a postavy v podivných krojích pod šrafovanými oblaky, snažila se rozluštit zohýbané švabachové verzály v nápisech pod obrázky, obracela stránky v atlasech a četla jména řek, pohoří a pouští, zkoumala záhadný podmořský obraz na zdi a vymýšlela si příběhy, do nichž by scéna u korálového útesu mohla patřit. Přitom slyšela hlasy z jídelny; často zaslechla, jak si rodiče stěžují na trápeni, jaké mají se samotářským dítětem.
Ale pak se stávalo, že za ni přisel dědeček, podal jí nějaký kámen s magickým vzorem na vyhlazeném povrchu, knihu s obrázky rozlehlých náměstí pod oblými bílými kupolemi a minarety, potrhaný časopis, černou hranatou sošku ženy se špičatými prsy nebo Jen prázdnou plechovou krabičku, na jejichž stěnách byly obrázky horských vodopádů, pagod a Číňanů s dlouhými copy, a zase se beze slova vrátil k ostatním do jídelny. Rita žasla, zdálo se jí, že pro každou z těch věcí měla předem přichystané místo ve svém světě; dědeček jí začal připadat jako kouzelník, který znal její sny, o nichž její rodiče ani spolužáci neměli tušení a o nichž nevěděla ani ona sama. Nejdřív se divila, jak se může tak dlouho bavit s ostatními dospělými o jejich nudných záležitostech, ale pak si řekla, že správný kouzelník se přece musí umět před světem přetvařovat, aby nikdo kromě několika málo přátel, kteří jsou zasvěceni do jeho tajemství, nepoznal, jaké umění ovládá. Zvláštní bylo, že Ritiny dětské představy byly bližší pravdě než názory tří dospělých osob, které seděly v pokoji a domnívaly se, že Hectora dobře znají.
Dědeček byl kouzelník, ale nebyl jasnovidec; když po několika letech uviděl ve dveřích bytu svou vnučku a když k němu zvedla hlavu, okamžité poznal z jejího pohledu, že je obyvatelkou stejně země, ve které žil v dětství i on a kterou vlastně nikdy neopustil. Trvalo ještě dlouho, než spolu Rita a dědeček začali mluvit a než se z nich stali osamělí přátelé a věrní spiklenci. Rita byla jediným člověkem, kterému Hector vyprávěl o celém svém životě, ostatní z něho znali jen fragmenty; a Hector nikdy dřív nedoufal, že by se takový člověk mohl najít. Také Hector v dětství putoval tajemnými krajinami rodičovského bytu, také jeho pokoje byly plné chladného lesku a pomalého vlnění, na věcech se zvolna usazoval zlatý svítící prach. Naslouchal šumu příběhů, kterým bez ustání zvučely zavřené hladké dveře skříni a skla vitrín, neklidné záclony, slyšel šepot, který přicházel z temné mezery mezi zadní stranou skříně a zdí, ze štěrbiny, v níž se v průvanu chvěly chuchvalce prachu. V tom šumu se ztrácely hlasy rodičů, učitelů a spolužáků jako v hučení příboje; pro Hectora byl každý prostor mořským břehem. Čas od času se z šumu vynořovaly věty a obrazy; některé byly magicky krásné a prosvícené nejčistším světlem, jiné před ním jakoby výsměšné rozvinovaly jeho úzkosti i temná přání, na která se bál myslet. Jak dospíval, šum věcí a prostorů neutichal; objevovaly se v něm stále delší věty a stéle zřetelnější obrazy, které přinášely stále víc nádhery a úzkosti, slasti a hnusu, čistého světla a hanebné špíny jeho duše.
Hector nebyl připravený naslouchat hlasu, který se rodil z šumění prostorů a lišil se od všech hlasů světa; začal z něho mít strach a chtěl se proti němu bránit. Proto se rozhodl, že bude studovat lékařství; připadalo mu, že jedině rozmluva s nemocným člověkem, který potřebuje jeho pomoc, dokáže přehlušit temné a jasné hlasy, jež kolem něho všude zněly. Byl to šťastný nápad; Hector na univerzitě patřil k nejlepším studentům; a nikdo netušil, že je to proto, že věděl, že jen studium a práce můře zaplašit mumlání, zpěv a chechtot věcí a podivné historky, které mu začal vyprávět každý prostor, do něhož vstoupil."
3. Návrat nemoci
„A tak se v letech studia brebentěni věcí a prostorů ztišilo, takřka zmlklo — jen čas od času na něj hlasitěji promluvil nějaký kus zdi, který míjel, anebo se z pachu zčernalého vnitřku vázy začaly rodit děje jakýchsi spletitých příběhů, ale rozplynuly se dříve, než se jejich vlny stačily zformovat v postavy a tváře. Je možně, že za nějaký čas by hlasy umlkly nadobro. Ale pak se stalo, že ho osleplá Hella požádala, aby jí vyprávěl. Hector se v té chvíli cítil jako úspěšně abstinující narkoman, kterému nabídnou zadarmo jeho oblíbenou drogu. V hloubi duše přesně věděl, jak to všechno skončí. Věděl, že ve skutečnosti šepot věcí neustal, Hector se jen v posledních letech naučil nevšímat si ho. Tichý šum pořád zněl, a i když ho Hector neposlouchal, klesal do jeho paměti, kde se z něho jako krystaly z přesyceného roztoku rodily obrazy. A ty čekaly jen na chvíli, kdy se protrhne blána, která přikrývala jejich hlubinu, a kdy černá kapalina paměti promíchané se sny a touhou vytryskne ven. A Hector také tušil, že až se to stane, dopadne tříšť krystalů zrozených v paměti na celou jeho existenci a rozbije ji na padrť. Ale když ho Hella oslovila, nedokázal se ubránit touze poddat se slastnému výtrysku, který se v něm dlouho připravoval, touze podlehnout dávné dětské neřesti a stát se místem zrodu neskutečných dějů. A měl pro svou slabost dobrou omluvu — nemůže přece odmítnout prosbu nemocné.
copyright © Michal Ajvaz
ukázka ze stran 264-267