Biyi Bandele: Ulice

Dadovi se zdálo, že večeří v restauraci U šejdířů, kde před nedávnem poprvé uviděl Nehuštu. Když se ze svého snu probral, nedokázal si vzpomenout, jestli tam byl sám nebo s přítelem. Pamatoval si jen, jak nad ním stál číšník, když očima bloudil v jídelním lístku.

"Žádný předkrm nechci," řekl Dada číšníkovi. "Dám si jenom hlavní jídlo."

"Omlouvám se, pane, ale předkrmy už nemáme." "A zákrmy? Máte nějaké zákrmy?" "Áá, zákusky," rozzářil se číšník. "Jak vidíte, máme velký výběr zákusků, pane." "V tom případě si dám předkrm, žádné hlavní jídlo a žádný zákusek." Číšník si zapsal objednávku. "Budete si zatím přát něco k pití, pane? Máme znamenitý výběr vín, koktejlů a rumů." "Stačí mi káva." Dada momentálně abstinoval. "S nebo bez?" "Bez." "Bez čeho?" "Bez mléka." "Je mi líto, pane, ale mléko už došlo." "V tom případě si ji dám bez smetany," řekl Dada.

"Skvělá kombinace, pane," řekl číšník a odběhl s objednávkou do kuchyně.

Za pár vteřin přiběhl zpátky a tvářil se rozčileně. "Omlouvám se, pane, ale kuchař mi právě řekl, že víno už nemáme." "V tom případě," řekl Dada, "si dám láhev stolního červeného." "Hned to bude," řekl s viditelnou úlevou číšník a odběhl. Dada vína poněkud přebral. Probudil se ze sna s ukrutnou kocovinou. Ve stejné době, kdy Dada procital ze svého snu, prožíval ve vedlejším bytě jeho soused Haifa Kampana strašné probuzení: jeho tělo si domluvilo rande, na které se jeho duch nedostavil. Když se snad podesáté během půl hodiny do jeho fantazie násilím vetřel svazek cibulí a odmítal se vzdálit, vzdal se Haifa naděje, že najde úlevu pro svoji pravidelnou ranní erekci. Sám proti cibuli nic neměl, ale jeho ztopořený úd byl jiného názoru. Poměrně zřejmým objektem jeho zájmu nebyla slupkovitá hlíza pronikavého zápachu, ale osmnáctiletá dívka se stříbrným kroužkem v dolním rtu a měkkým skotským přízvukem, která pracovala jako pokladní v místní samoobsluze. ("Každý přistižený zloděj bude na místě utlučen," znělo jejich heslo a nebyla to planá výhrůžka.) Dívka se jmenovala Siobhan, ale to Haifa nevěděl. Bylo jí třicet, ale to mu neřekla. Neřekla mu vůbec nic. A on se také na nic neptal. Prostě usoudil, že je jí osmnáct. Haifa spatřil Siobhan poprvé jednoho zamračeného zimního večera, kdy nad Brixtonem visela hustá mlha. Přistoupil k pokladně, kde seděla, a zaplatil za kávu. Okamžitě si ale uvědomil, že to není druh kávy, který chtěl. "Je ta káva přikofeinovaná nebo odkofeinovaná?" zeptal se. "Odkofeinovaná," odpověděla. "Nezlobte se," řekl, "ale já mám na odkofeinovanou kávu alergii." Odmlčel se a poprvé na ni pohlédl. "Vy jste tu nová. Kde je Anna?" Anna byla druhá dívka, která mívala u pokladny noční směnu. "Co jste udělali s Annou?" Siobhan, která měla na klopě visačku se jménem Anna, stiskla bzučák a přivolaný černý šerif začal zjišťovat, co se děje. "My už se známe," prohlásil, když uviděl Haifu. Vyhazování Haify ze samoobsluhy se stalo pravidelným měsíčním rituálem, který černého šerifa začal bavit. Naposledy ho vyhazoval, když si Haifa koupil půl litru mléka a trval na tom, že zaplatí dvojnásobek ceny, protože prý ceny v téhle samoobsluze jsou tak nehorázné, že by mohli klidně vyhlásit výprodejní akci: jeden kus za cenu dvou. Třeba by to mělo úspěch. "Co mu vadí dneska?" zeptal se černý šerif a Siobhan ho seznámila se situací. Šerif se obrátil k Haifovi a začal mu pečlivě vysvětlovat, že nic takového jako přikofeinovaná káva neexistuje. Haifa prohlásil, že je to věc názoru. Jenže černý šerif už podobné hovory s Haifou znal z dřívějška. A tak mu zopakoval to, co minule. "Názory jsou lacinej argument." "Laciný jsou jenom proto, že nejdou přes pokladnu ve vaší samoobsluze." "Podívejte se," řekl černý šerif, když vyváděl Haifu ven, "když si myslíte, že naše ceny jsou poněkud vyšší, proč k nám pořád chodíte?" "Protože tohle je jediná samoška v okruhu deseti mil, která má otevřeno čtyřiadvacet hodin denně." "Další máte kousek níž," černý šerif máchl rukou, "u benzinové pumpy." "Kdybych byl váš šéf a vy byste tohle řekl mému zákazníkovi, vyhodil bych vás," řekl Haifa. "Jak se jmenuje ta nová slečna?" "Anna." "Ta minulá se taky jmenovala Anna." "Je to jediná visačka, kterou máme."

Haifa se zahleděl do šedomodrých očí nové také-Anny. Když se nahnula dopředu, aby obsloužila dalšího zákazníka, přihodilo se něco záhadného a téměř alchymického: její prsa, která se zhoupla s nepopsatelným půvabem zpomaleného filmu, vyjukla skrz její blůzu a zadívala se na něj. Byl to přelom v jeho životě. Cítil, jak se jeho mužství vzpřimuje, pomalu a váhavě, jako promrzlý nalezeneček, který se po dlouhé nečinnosti protahuje.

Haifa Kampana cítil, že se zamiloval, a dal se do pláče.

Ukázku z knihy Ulice (The Street) přeložila Zuzana Mayerová.