Bible osamělého člověka

Doprovázíš Markétu na letiště, v taxíku jste neprohodili skoro už ani slovo, zdá se, že bylo řečeno vše, a na to, co bys ještě rád řekl, nebylo v autě vhodné místo.

Před celní kontrolou se s tebou ještě lehce objala, jako kamarádi povídá. Políbila tě letmo na tvář a odešla, ani se neohlédla.

Všiml sis jejích tmavých kruhů pod očima, samozřejmě byla namalovaná, ale stejně ses nedokázal ubránit pocitu, že jí tvář úplně zpopelavěla. Celé noci jste oka nezamhouřili, tři dny a tři noci, ne, čtyři dny a tři noci, od prvního večera po představení až do rána, pak následující večer až do druhého dne a pak ještě celou noc až doteď, čtvrtého dne dopoledne, milovali jste se tři noci bez přerušení, zas a znovu jste ztráceli hlavu, jednou, podruhé a znovu, ze všech sil jste jeden v druhém dolovali, jeden druhého vysávali a ty jsi teď úplně na dně. Nejdřív ono horečnaté, zcela neočekávané blouznění a teď kamarádsky vlažné rozloučení, kdo ví, jestli se ještě někdy setkáte.

Vycházíš z letištní haly, oslepilo tě slunce, ze země sálá horký vzduch, lidi čekají v dlouhé frontě na taxík a ty zase pociťuješ svoje nesmírné vyčerpání. Konečně nasedáš do auta, řidič se ptá, tak kam? Chvíli váháš a pak nazdařbůh řekneš, Central, nejživější čtvrť ve středu města. Vrátit se na hotel k té posteli se ti zrovna nechce, její obnažené tělo, celý pokoj, ta postel, spleť tvých myšlenek, vše se již spojilo v jedno, už sis zvykl na to, že mluvíš s ní, že před ní vyslovuješ ty nejdůvěrnější věci, možná, že jsi je mínil pro sebe, ale ona byla tvým protějškem, to k ní jsi hovořil. Pronikla hluboko do tvých citů a myšlenek, zatímco ty sis bral její tělo, ona se zmocnila tvé duše.

„A v Centralu kam?" ptá se tě svojí lámanou mandarínštinou taxikář, kterému už došlo, že jsi z vnitrozemí.

Tys v autě usnul, otevíráš oči a povídáš: „To už jsme tady?"

„Central je tohle všechno, jméno ulice znáte?"

Auto zastavuje u krajnice, ve zpětném zrcátku jsi zachytil poněkud pohrdavý výraz řidiče, kterému se nechce jezdit dál dokola a hledat s tebou místo, které ani nedokážeš přesně popsat. Platíš a vystupuješ z vozu, po obou stranách silnice stojí výškové budovy, místo ti však v tu chvíli nic neříká. Na ulici se vydáváš jen tak za nosem, zvláštní ale je, že potkáváš docela málo chodců. Obyčejně se v téhle lidnaté čtvrti v neutuchajícím povyku valí všude zástupy lidí, ani auta se dnes nestaví do obvyklých kolon, rychle a ve velkých rozestupech upalují pryč. Konečně sis všiml, že obchody mají zavřeno, jen ve výlohách zůstává vše při starém, mrakodrapy z velké části brání slunečnímu světlu, jeho záblesky dosahují pouze doprostřed silnice, takže si chtě nechtě připadáš jak nějaký náměsíčný za bílého dne.

Vzpomněl sis, jak říkala, že se v pondělí musí vrátit do Frankfurtu, společnost, pro kterou pracuje, má nějaké obchodní jednání se svými čínskými partnery, tak to je dnes neděle, napadá tě až teď. Je den volna, dopoledne se všichni ve velkém rodinném nebo přátelském kruhu scházejí v restauracích všeho druhu na ranním čaji, pro stále uspěchané obyvatele Hongkongu je tohle určitý druh požitku.

Po více než měsíci zkoušek, představení, pracovních obědů a večeří, schůzek a rozhovorů dostáváš příležitost být konečně sám, bez jakýchkoli povinností, takže se můžeš pomalu projít poklidným středem města. Začínáš si na něj teprve zvykat, máš ale obavy, jestli se sem vůbec někdy vrátíš, stejně jako nevíš, jestli se ještě někdy uvidíš s ní, dostaneš se k ní zase tak důvěrně blízko, abys mohl znovu dát volný průchod svému utrpení i smyslnosti?

Ona po tobě poslední noc chtěla, abys ji znásilnil, ne jako v nějaké erotické hře, chtěla, abys ji opravdu spoutal, svázal obě ruce a zmrskal koženým páskem, zbičoval to tělo, které se jí hnusí, znásilněné, zaprodané, odcizené maso, které k ní už dávno nepatří, chtěla se s tebou podělit o tenhle pocit.

A tak jsi jí svázal obě zápěstí její punčochou, uchopil pásek za kovovou přezku a dvakrát zlehounka uhodil, do temnoty pak zazněl tvůj smích, musela pochopit, žes to nebral vážně, ona, která tak toužila po sexuálním ponížení, se nakonec rozesmála taky.

Jenže tohle nechtěla, chtěla, abys ji zmlátil doopravdy. Začal jsi v ranách postupně přitvrzovat, posloucháš, jak opasek pleská o její kůži, ona mrská tělem, uhýbá, sama však nevydá ani hlásku, aby tě zastavila. Vůbec jsi netušil, co vydrží, ale když jsi uslyšel její poplašený výkřik, okamžitě jsi zahodil pásek, začal ji hladit a utěšovat. Nejdřív ti nadávala do grázlů, potom si vyprostila ruku a posadila se. Odpusť mi, říkáš, lehla si zpátky na postel, ty ses položil na ni, na své tváři ucítilis její slzy, v tu chvíli vyhrkly i tvoje. Říkáš, že ji znásilnit nedokážeš, že teď už vlastně ani touhu necítíš.

Řekla, že ty její bolest nemůžeš nikdy pochopit, je to bolest ženy, která se jí stala příliš brzy, to když ji znásilňovali, zato ty toužíš jen po svém tělesném ukojení.

Říkáš, že ji miluješ, a právě proto ji znásilnit nedokážeš, násilí nesnášíš.

Stačí, když se rozpláčeš, ona na to, to jsi mnohem upřímnější, pak znovu zjihla, přitulila se a začala tě laskat, bez přestání, po celém těle.

Jsi dokonalá ženská, říkáš. Ne, já jsem pouze zkažená, povídá ona. Kdepak, ty nejsi schopna ničeho špatného. Ona, že ne, že o ní ještě nic nevíš, že se ani nenaděješ a začneš ji nenávidět. Ona neumí vést život normální ženy, nebude nikdy spokojená, žít s tebou by si moc přála, ale je to nemožné. Musíš jí prominout, pokračuje dál, tuhle její neurotickou povahu, ne že by si nepřála žít prostě a v pokoji, ale není nikoho, kdo by jí takový klid a rovnováhu mohl dát, ani ty bys nemohl mít za manželku ženu jako ona, její tělo ti sice přineslo rozkoš, po které jsi dlouho marně toužil, ale nic víc.

Říkáš, že ty máš z manželství strach, z toho, že by tě nějaká žena zase omezovala. Jednu manželku jsi už měl, víš, co to je, tvoje svoboda je ti dražší než cokoli jiného, ale lásku k ní si zakázat nedokážeš. Říká, že ani milenku ti dělat nemůže, ty určitě máš ženskou, a jestli nemáš, určitě si nějakou hledáš, ale jinak jsi popravdě řečeno velice něžný a docela upřímný muž, říkám docela, nechci nic přehánět. Říkáš, že ona je také velice milá. Ale ne ke všem mužským jsem taková, povídá, tobě se dala, protože se jí líbíš, ty jsi jí taky moc dal, tak je to spravedlivé. Ještě říká, že muže poznala již dávno, žádné iluze si tedy nedělá, svět je tak přízemní, vždyť ona sama je milenkou svého šéfa, ten se na víkendy vrací ke své ženě a dětem, mimo víkend je jeho milenkou ona, nebo když s ním odjede na pracovní cestu, krom toho ji totiž potřebuje ještě pro své obchody v Číně.

Ten její zvučný, hlouběji posazený hlas, jeho smyslnost a přímočarost tě vzrušují stejně jako její bujné tělo, které rozdmýchává tvoji touhu, probouzí vzpomínky i pachuť bolesti, která však u ní získává tak silný erotický náboj, že se stává snesitelnou. Její hlas na tebe působí bez ustání, jako kdyby ti potichounku šeptala do ucha a spolu se svou vůní do tebe vlévala také svoje tělesné teplo, tvoje dlouho potlačovaná touha může skrze ni znovu tryskat ven, takže ti tahle slovní výměna působí nejen bolest, ale i slast. Jen bys s ní potřeboval mluvit dál, dostat se na kobylku všem těm vzpomínkám, dávno zapomenuté detaily se na tebe přivalily jak voda a jsou čím dál jasnější.

V zrcadle prosklené stěny mrakodrapu Bank of China se odrážejí dlouhé cáry bílých mraků na modrém nebi. Tahle trojúhelníková stavba je po stranách tak vyhrocená, že se podobá ostré čepeli, hongkongští tvrdí, že je to kuchyňský nůž zabodnutý do srdce města, rušící jeho fengshui. Vedle stojí výšková budova nějaké finanční skupiny, na její fasádě jsou připevněna jakási kovová zařízení, snaží se s tou předchozí soupeřit, i když marně, ale to také patří k místním zvyklostem. Palác alžbětinského stylu, v kterém sídlí parlament, v obležení všech těch mrakodrapů zraky již vůbec nepřitahuje, skutečný symbol téhle ke konci chýlící se doby.

Hned vedle parlamentu, v parku na náměstí, kde stojí bronzová socha královny, je doslova hlava na hlavě, u vodních fontán, v krytých galeriích, na chodnících tvoří hloučky lidí dav, který se tlačí až na vozovku. Bude to asi nějaké shromáždění nebo demonstrace, jenže ti lidé se baví, smějí se, na zemi je všude rozloženo jídlo a také příruční magnetofony, z kterých vyhrává pop, zbývá už jen tancovat.

Mezi budovami se na jedné ulici za druhou rozkládá k tvému velkému údivu obrovský piknik. Kličkuješ jeho středem, až se dostáváš ke vchodu do Prince`s Building s luxusními obchody, na zavřených dveřích visí plakát, portrét trpícího Krista, pastor zrovna káže a věřící se vyznávají ze svých hříchů, vše se odehrává pod širým nebem. Velká většina shromážděných, z osmdesáti devadesáti procent jsou to ženy, všechny velice snědého zabarvení. Konečně ti to dochází, hádáš na filipínské služky bohatých hongkongských rodin, přicházejí si sem společně užít neděli, svůj den volna, peníze, co v Hongkongu vydělají, totiž posílají domů, kde živí celou rodinu. Všude kolem se zvedá nepřerušované žvatlání a smích, ty jim nerozumíš ani slovo, ale ani soužení těch, kdo opustili svůj kraj a rodinu, nějak neslyšíš.

Jak dlouho ještě potrvá tohle společenské ovzduší? Nenahradí ho nová vlna vystěhovalců z kontinentu? Emigranty vyhánějí po celém světě, dojde k tomu i tady? Je asi zbytečné obávat se, že se ty mrakodrapy pod modrým nebem a bílými oblaky najednou zřítí, nebo že se ostrov Hongkong promění v poušť, jen ty se teď prodíráš zástupy lidí a zároveň cítíš, jak strašně jsi sám. Právě tenhle pocit osamění tě zatím vždycky dokázal zachránit, ty koneckonců nejsi Kristus, nemusíš se obětovat, abys zburcoval svět, nemůžeš ani vstát z mrtvých, jen co nejlépe žít na tomhle světě, to je pro tebe nejdůležitější.

Znovu se noříš do temnot, které vyvolal její hlas, jsi jako náměsíčný za bílého dne, druhý krok těžší než ten prvý, snažíš se proniknout hlučným davem, doleva, doprava, vrávoráš, potácíš se, nové vzpomínky se začínají mísit s těmi starými.

Povídáš, Markéto, mluvíš k ní ve svém srdci, nový člověk je strašlivá báchorka pro děti. Ty dnes už nemusíš hledat nové srdce, novou tvář, očišťovat se ze svých chyb a zločinů. Ta čistá, přečistá, neposkvrněná země ctnosti, ona nová společnost byla jen ohromnou pastí, v které zásadně nejasný, zmatený, své chování nerozlišující, zároveň však vitalitou bující jedinec o sobě náhle začne pochybovat a ztratí i důvod k bytí.

Chce se ti říct, že ani Markéta se nemá z čeho očišťovat, nemusí se zpovídat, nový život jí to stejně nevrátí, zůstane sama sebou, stejně jako ty!

To žena ti dala život, ráj leží v jeskyni ženy - matky nebo děvky, na tom nezáleží. Proto se raději topíš v chaosu temnot, než aby sis hrál na čestného, nového nebo svatého muže.

Zastavil ses na nadchodu, pod tebou protéká neutuchající proud automobilů. V průchodu mezi výškovými budovami a obchodními domy, kde bývá obyčejně tak rušno, je v neděli velice málo chodců. Opíráš se o zábradlí a pozoruješ širokou třídu dole, samou ospalostí se už neovládáš. Tvoje hra má ještě dvě poslední představení, to odpolední začíná ve dvě, to znamená víc než za hodinu, a večerní v sedm, potom má proběhnout ještě společné focení s herci, pak se jde na večeři, ten večer se zcela zřejmě protáhne. Měl by sis teď jít na chvíli zdřímnout, ale zpátky na hotel se ti nechce, ona ještě obývá tvé smysly, to vaše šílení těsně před rozloučením, úplně všechny chutě jejího těla i tvoje semeno rozprostřené na jejích kyprých, dmoucích se prsou.

Scházíš dolů na ulici, hned vedle jsi zahlédl vchod do nějakého kina, kupuješ si vstupenku, aniž bys pořádně věděl na co, a vcházíš dovnitř. Potřebuješ být sám, potmě, aby ses ponořil do vzpomínek na ni. Dávají nějaký hloupý akční hongkongský film, zavíráš oči, kantonština, kterou slyšíš a z které bohudík nerozumíš téměř ani slovo, tě uspává. Křesla jsou pohodlně široká, můžeš si natáhnout nohy. Máš opravdové štěstí, dostalo se ti najednou svobody vyjadřování, nenarážíš na žádné zákazy, můžeš si říkat a psát, co chceš. Možná bys to měl, jak ti říkala ona, všechno napsat, ohlédnout se zpět sám na sebe. Měl bys na sebe pohledět očima nezaujatýma, jako kdybys pozoroval jakéhokoliv člověka nebo zvíře obdařené vědomím, zvíře zahnané do úzkých v džungli lidského světa.

Nemáš proč si stěžovat, užíváš si života, samozřejmě jsi za to zaplatil, ale bylo kdy něco zadarmo? Tedy kromě lží nebo hlouposti. Asi bys měl svoje zkušenosti zaznamenat na papír, zanechat stopu svého života jako ten výstřik semene, znesvětit tenhle svět ti přece způsobilo takové potěšení, ne?

Ani zášť nepociťuješ. A ty Markéto, ty ano? Ptáš se, jestli vůči tobě chová zášť. Zakroutila hlavou a položila ji do tvého klína. Hladils její hebké rozcuchané vlasy, vybízels, aby si tě vzala do úst. Jsem tvoje otrokyně, řekla, a ty jsi její pán, náleží jen tobě. Ty takhle velkorysý nejsi, ty bys jenom bral.

Musíš znovu nabýt klid, podívat se na tenhle svět se srdcem vyrovnaným, to znamená i na sebe. Svět je prostě takový a takový zůstane. Osamělý člověk sám není nic, jediné, co může, je, že vyjádří sám sebe.

Probouzíš se, v sále se rozsvítilo a diváci vycházejí v hloučcích ven. Vylézáš z kina, zastavuješ si taxi a vracíš se do hotelu, slečna na recepci ti spolu s klíčem předává také dvě zprávy, máš zavolat zpátky, zřejmě další pozvánky. Ty ale dnes musíš na večeři s herci, rozloučit se s nimi, na nic jiného ti čas nezbyde. Návrat do dokonale uklizeného pokoje, její oblečení pryč, nic na posteli, na zemi ani na stole, žádná žena tady snad s tebou ani nebydlela. Nedokážeš se ubránit jistému zklamání, oblečený si leháš na postel, nové povlečení na přikrývkách i polštářích voní svěže po vyprání, klimatizace si potichu vrní. Nezbyla tu po ní ani nejmenší stopa vůně, teď bys byl opravdu nejradši, kdyby tu někde byla skrytá kamera na důkaz, že se s tebou vážně milovala, že se ti to jenom nezdá.

Markéto, voláš teď už nejenom svým vnitřním hlasem tu doslova skutečnou ženu, ona probudila tvoji minulost, která se ti promítá před očima. Ona se stačila dokonce vmíchat i do tvých vzpomínek, nepřeješ si nic jiného než je vyvolat zpět, ať už jsou to ty nové, nebo ty skoro zapomenuté.

Právě teď už sedí v letadle a zítra, po víkendu, jak říkala, z ní bude opět šéfova milenka, bude to s ním dělat tak jako s tebou? Ty ses do té ztýrané běhny už stačil zamilovat, nemůžeš na ni nemyslet, její vlhkost a chuť, všechno vyvolává tvoji touhu. Rád bys věděl, jestli to, co říkala, že ji ve třinácti znásilnili, jestli je to pravda. Nepokoušela se tě tím jen lépe svést? Že by se opravdu považovala za tak laciné zboží? Nebo tě chtěla pouze doprovodit v myšlenkách, stát se tvou spřátelenou duší, aby ses s ní mohl dělit o svou samotu a utrpení?

Možná že by tě to mělo přimět, abys vypsal všechny ty vzpomínky, které vyvolala, svoji nejzazší životní zkušenost, stojí to ale za to? Nesmíš znovu marnit svoje žití nad věcmi, které postrádají jakýkoli smysl, dobře, ale co má takový smysl? Tahle hra, co právě dohráli a kterou budou hrát znovu dnes večer, hra, kterou jsi napsal ještě na kontinentě, ale která tam zůstala zakázána, ta snad smysl má? Stála ti za všechny ty potíže? Kdybys těch pár znaků nenapsal, nežilo by se ti mnohem snadněji? Proč vůbec trpět kvůli psaní?

Píšeš, abys existoval, ale lze tím odůvodnit svou existenci? Copak jsi psací stroj poháněný ješitností, a tedy opět život nadarmo mrhající? Možná že má nakonec pravdu, ponořit se do rozkoše smyslů, omílat svou bolest, jenže kdo se jí zbavit nedokáže, propadne jí navěky. Proč bys měl zrovna ty horovat za právo a spravedlnost, kde vůbec jsou? Celému světu se postavit nemůžeš, můžeš se akorát tak utéct do psaní, v něm nalézt trochu potěchy a radosti a skončit tedy přesně jako Markéta, která se také neubránila, která ti povídala svoje strasti, jen aby si zkrátila dlouhou chvíli.

Dáváš si horkou sprchu a pak ještě studenou, aby ses probudil. Čeká tě poslední představení tvé hry, musíš se vrátit do skutečnosti, pojíst, popít, poklábosit, zažertovat, pronést nahlas lidská slova s těmi mladými herci a zanechat je u jejich lidských trápení.

16. kapitolu z románu Bible osamělého člověka (Yigeren de shengjing, Hongkong, Cosmos Books 2000) přeložil Denis Molčanov
foto © Festival spisovatelů Praha, převzato z revue Souvislosti

Související články:

Literatura je pro mě azyl a psaní povinností | Obhajoba literatury | Gao Xingjian, dramatik | Čínští komunisté dnes oslavují feudální tyrany