Bahaa Taher: Alexandr Veliký

Had uštkl moji matku jedem lásky a narodil jsem se já. Božský beran se jí zjevil v podobě hada a já jsem byl plodem tohoto svatého početí. Když můj pozemský otec Filip, král Makedonský, šel jednou navštívit moji matku Olympiadu, zahlédl pootevřenými dveřmi, jak souloží s plazím bohem. V jejím vášnivém objetí spatřil velikého černého hada, jak se plazí po jejím mramorově bílém břiše a jak do ní vstupuje. Jat úctou a posvátnou bázní zavřel za sebou dveře a vzdálil se. Poté poslal obětiny do chrámu Amona-Dia, Hadího boha, Berana, Jestřába skrytých jmen.

Takový jsem já a takový je můj původ. Kdo pak jsi ty, ty cizinče v mé zemi a v zemi Amonově? Jsi muž nebo žena? Nevím to jistě, ale myslím, že jsi žena. Budu v tobě vidět ženu. Právě takovou vytrvalou neústupnost jsem pozoroval od chlapeckých let u své matky a pak u všech žen po ní. Proč tedy rušíš mého ducha, který si vybral tuto divokou zemi jako své útočiště? Vytrvale mě voláš ze svého světa a hledáš cosi, o čem nic nevím.

Myslíš si, že vím víc než ty. Ne. Náš duch po smrti bloudí v tmách, a já jsem jako slepá ryba, která ví o velikosti oceánu jen tolik, že plave v temné vodě, za níž je stále jen to samé. Stejně i já tápu bezcílně v temnotě, za kterou je opět pouze temnota. Je to Hadovo peklo, místo, kam podle Řeků odcházeli zlí, zatímco duchové dobrých se vznášeli ve světle se svými pány? Nebo je to hříšníkova prázdnota, již popisovali kněží Egypťanů?

Nevím. Nedovedu to říci. Od okamžiku, kdy jsem opustil život, mohl jsem vidět vás smrtelníky jen čtyřicet dnů, ne déle. Pak nastala tma a trvala po dobu, kterou nedokážu spočítat. Je to pouhý den, nebo celá věčnost?

Nevidím nikoho z vašeho světa. Neslyším žádný hlas, nemluvím. Nepotkávám dobré ani zlé duchy a nevěřím, že se s tebou mohu spojit nebo ti cokoli vnuknout. Přesto, čas od času, za mnou přijde někdo jako ty a probudí mého ducha, aniž porozumím, co vlastně chce. Nevím tady o nic víc, než jsem věděl na zemi. Probírám se tím znovu a znovu a obraz mého života, jenž vidím, je jiný, než jaký jsem viděl kdysi.

Je snad toto nevědomí, které se nakonec otevře, aby přineslo milost a úlevu nebo nová muka? Nevím. Neumím to rozhodnout.

Neznám dokonce ani podstatu Amona, u něhož hledám útočiště. Je to bůh, nebo jen pouhá iluze?

A byl kněz, který mi sdělil poselství orákula, skutečně průvodcem schopným projít závojem neviděného, anebo to byl šarlatán vymýšlející si lži? Přesto můj duch celé týdny sledoval moje tělo a já jsem musel spěchat, abych tu byl dřív, než uplyne čtyřicet dní, a mohl naposledy spatřit Amonův chrám. Přál bych si, aby byl tím prvním, co uvidím, až světlo znovu zazáří, jestli ještě někdy zazáří, a abych tak poznal pravdu.

Od chvíle, kdy jsem začal vnímat svět, mi matka zasela do duše jistotu, že jsem synem božím. Jak bych mohl popírat tvrzení Olympiady, když byla vychována jako kněžka v chrámech bohů? Pronikla do světů skrývajících tajemství a jako dítě jsem ji vídal, jak odchází do těchto lidstvu neznámých světů. V jejích zelených očích zářilo kouzelné světlo. Pak se její zrak postupně zkalil, jak hleděla na věci, jež nemůžeme vidět, až nakonec její tělo ztuhlo a ona padla k zemi promlouvajíc nám neznámou řečí.

Po chvíli se k nám opět vrátila, uhrančivý pohled bez poskvrny, tvář jasná a krásná. Věštby bohů k ní promlouvaly šuměním stromoví, šepotem vánku, zpěvem ptactva, z blikotajících hvězd a ze světa, který neznáme. Pak nám oznámila, co minulo a co nás čeká.

Když mi bylo deset let, probudila se v paláci svého královského bratra po jedné ze svých cest do neznáma a řekla, jako ten, kdo přináší radostné a jisté zprávy: „Viděla jsem tě jako bílého orla vznášet se na obloze, tvá stříbrná křídla doširoka roztažená rostla a rostla, až jejich stín pokryl celý svět. Budeš stínem a světlem. Budeš sluncem a vším, co je, i vším, co bude. Budeš vládnout zemi a nikdo tě neporazí a budeš požehnán nesmrtelností bohů.“

Byl jsem tehdy smutné a zlostné dítě, protože otec si vzal jinou ženu a s mou matkou se rozvedl, a tak mě odvedla do paláce svého královského bratra, daleko od Filipa a Makedonie. Povzbuzovala mě: „Nebuď smutný. Filip není tvým otcem. Jsi syn Amona-Dia. Neuplyne ani pár měsíců a budeme zpátky v Makedonii. Zůstaneš se svým pozemským otcem deset let a zdědíš jeho trůn. Pak budeš vládnout světu a všem, kteří jej obývají.“ Její pozemská proroctví se vždy naplnila, tak jak jsem měl pochybovat, že jsem synem božím? Ale jak jsem mohl mít dva otce, Filipa na zemi a Amona na nebesích? Kdo jsem byl já a jaká byla moje role na tomto světě?

Nikdo mi nebyl víc nápomocen při pochopení těchto mystérií než Aristoteles, největší řecký filosof, jehož povolal Filip, aby mne vyučoval. Byl jsem přece jeho syn a následník trůnu, ale můj učitel mě nevedl k odpovědím snadnou cestou. Byl zvyklý vyslovovat svoje úvahy v krátkých, nejasných promluvách. Uctíval řecká božstva, nebo to alespoň dával okázale najevo, a neměl co říci o božstvech egyptských. Určitě se bál, že ho potká osud jeho předchůdce Sokrata, který mluvil o bozích tak často, že v Aténách neunikl trestu, neboť v něm viděli rouhače a nevěřícího a přinutili ho vypít jed. Já jsem však prahnul po vědění a chtěl pochopit podivné okolnosti, jež provázely od narození můj život. Aristoteles mne chtěl předurčit pro filosofii a politiku, ale já jsem měl před sebou jiné cíle.

***

Návštěva u Amona mi na čas poskytla vnitřní mír, jenž jsem po celý život hledal, zmítaje se neustále mezi strohostí svého otce Filipa, extatickými vidinami své matky a Aristotelovou moudrostí. Nalezl jsem tento mír ve válce a vyhnal Peršany z Anatolie, Syrie, Palestiny a Egypta. Porazil jsem jejich krále Dareia ve všech bitvách, v nichž se proti mně postavil.

Po svém setkání s Amonem jsem však nepokračoval ve válce s Peršany jako s nepřáteli, které jsem chtěl vytlačit ze zabraných území. Ne, nyní jsem vyhlásil válku jako bůh spravedlnosti, kterou jsem hodlal rozšířit po celém vesmíru. Nebyla to jen další bitva, jak si jejich ubohý král myslel, ale válka až do úplného konce, válka ke skončení všech válek, válka dobra proti zlu, aby mohl na zemi provždy zavládnout mír.

Dareios se během mého pobytu v Egyptě dobře připravil. Ze zbytků své říše shromáždil armádu, která byla desetkrát početnější než moje. Nepochopil, že čísla neznamenají nic, neznal lekci, kterou jsem se naučil od svého otce Filipa – že sice lze ovládat muže silou a strachem, ale ustrašení nikdy nemohou být vítězi ve válce. Na válečném poli musí stát svobodní mužové, svůj strach musí ovládnout vlastní vůlí a ne na rozkaz svých velitelů. Naučil jsem se, že statečnost není instinkt; je to vítězství nad strachem, který číhá v každé duši.

A tak jsem sám byl svým vojákům příkladem. Nedával jsem rozkazy, ale stál jsem v první řadě každé bitvy, oháněl se mečem, rozdával a přijímal rány, krev prýštila ze všech mých údů, nepřestával jsem však věřit ve vítězství. Odvaha, síla a krev nakazily mé vojáky tak, že bojovali se mnou, lhostejno zda pro vítězství či smrt. Dovedl jsem povzbudit bojovníky, až byli opilí extází války a zapomínali na sebe, a tak jsem z nich vytvořil armádu. Dareios se k něčemu takovému nikdy nevzmohl. A to vše přesto, že i v míru jsem jim vládl železnou pěstí tvrdší než jeho, pěstí božského faraona.

Znovu jsem Dareia porazil ve dvou velkých bitvách a jeho pěšáci prchali a on v jejich stopách. Poslal vyjednavače s nabídkou, že si mezi sebe rozdělíme svět, že mi dá cokoli z nahromaděných pokladů a bohatství své říše, ale proč bych měl přijmout polovinu světa, když jsem si byl jist, že jej držím ve své pravici celý? A jak by mě mohlo lákat jeho bohatství, které se tak jako tak stane mou kořistí, již rozdělím mezi svoje vojáky? Nabídka, že mi dá ruku své dcery, mi také byla k smíchu – vždyť jsem ji držel v zajetí ve svém táboře už od první bitvy, spolu s její matkou a ženami z jeho rodiny. Odpověděl jsem na jeho nabídku tím, že jsem zajatkyně i jeho vlastní matku propustil a bavil je jako čestné hosty v jeho paláci, který jsem během svého tažení obsadil.

On však nepochopil moje poselství a opět na mne čekal s ohromnou armádou před sídelním městem svého království Persepolí, skvostem říše, domovem trůnu Krále Králů a jeho žezla. Potřetí a naposledy byl poražen a uprchl shromažďovat nové vojsko, ačkoli já jsem stejně jako moji vojáci věděl, že je to konec války s Peršany a konec jejich státu.

Bylo jen spravedlivé, po tom všem, že jsem jeho město zničil a bez milosti vypálil. Nevypálili snad Peršané před dvěma staletími překrásné Atény, perlu Řecka?

Nic jsem nedbal na žádosti svých vojáků a dvořanů, kteří se zničením Persepole nesouhlasili. Ptali se, proč jsem ušetřil ostatní perská města, jež jsem dobyl, opravil jejich chrámy a získal vděk jejich obyvatel, a proč chci zničit metropoli, jejíž paláce a bohatství se staly mým vlastnictvím. Nechal jsem je mluvit, pozvedl pochodeň a vrhl ji na palác Krále Králů, a pak jsem pokynul vojákům, aby udělali to samé, a plameny vyšlehly a palác se proměnil v kouli ohně a kouře. Proč ne další obětina? Proč ne celé město jako planoucí obětina?

Nebyla to spravedlnost bohů, ale pomsta člověka posedlého nenávistí. Praskot a syčení ohňů mne naplňovalo opojením jako po víně a začal jsem se bát sám sebe. Přesto jsem se znovu ptal: „Kdo vlastně jsem? Co jsem zač?“ A pak přišla otázka, kterou jsem si od té doby kladl mnohokrát: „Proč dělám to a zároveň opak téhož?“

Po Persepoli jsem ale již nikdy žádné město nezničil. Zato jsem stavěl nová města, další Alexandrie. Dal jsem milost vojevůdcům v zemích, jež jsem osvobodil, a učinil z nich vládce provincií své Makedonské říše. Usmířil jsem jejich srdce a obnovil chrámy jejich bohů, i když jsem také postavil chrámy nového boha, jehož měli nyní dobře poznat a jemuž museli také obětovat. Jeho jméno bylo „Bůh Alexandr, syn Amonův“.

Nestaral jsem se o neklid svých řeckých a makedonských vojínů. I oni museli uctívat boha, který je vedl k vítězstvím, jakých žádný jiný člověk předtím nedosáhl a o jakých žádný člověk od těch dob nemohl ani snít. Mohl snad takové bitvy vybojovat někdo jiný než bůh?

Země mi ležela u nohou. Připojil jsem k Makedonii celou říši Peršanů a se svým vojskem dobyl všechny země na východě. Prošel jsem přes údolí a pouště a zdolal drsná pohoří, jež zahubila každého, kdo se je pokusil přejít, až jsem vstoupil na indický kontinent a podrobil si jej též.

Dobyl jsem Asii až k jejím nejvzdálenějším břehům a mořím a potvrdil proroctví Olympiady a Amona, že zvítězím všude, kam vkročí moje noha. Pak mi nezbývalo než vrátit se zpět, a poté, co jsem dobyl východ, dobýt i západ.

Ne však dřív, než dokážu to, co žádný člověk nebo bůh nedokázal přede mnou. Měl jsem v úmyslu vytvořit nový svět, jemuž není rovno. Svět, v němž by se lidské rasy staly jedinou a hovořily jedním jazykem, totiž řečtinou, nejvznešenějším z jazyků, jazykem Iliady, svět, v němž by se národy mísily mezi sebou, až by byla na celé zemi jen jediná rasa.

Sblížil jsem se také s poraženými Peršany a snažil se povzbuzovat přátelství mezi nimi a mými vojáky. Makedonci a Řekové však s nechutí odmítali myšlenku, že by měli považovat tyto barbary a včerejší nepřátele za sobě rovné jako druhy ve zbrani.

Od mých plánů mě to ale neodradilo. Oženil jsem se s dcerou Dareia, jež byla mojí zajatkyní od počátku války, a během téže noci jako moje svatba se konala svatba osmdesáti velitelů mého vojska se vznešenými Peršankami, a k témuž jsem vybídl i svoje makedonské vojáky, takže sňatků byly tisíce.

Mým snem bylo naplnit svět novým kmenem z lůna Evropanů a Asijců, mezi nimiž by pak nebylo zlé vůle ani válek. Alexandr chtěl dokázat to, co nedokázal žádný jiný bůh – vytvořit svět, v němž by nebylo ani plavých, ani hnědovlasých, kde by nebyl žádný rozdíl mezi těmi, kteří uctívají Dia, a těmi, kdo uctívají oheň Peršanů či božstva Indů.

Alexandr se tázal sám sebe: „Musím se kvůli tomuto snu brodit mořem krve – krví poražených a krví svých vlastních vojáků?

A jiný Alexandr mu odpovídal: „Ano, dokud bude výsledkem jejich dobro. Nikdo nemůže rozumět moudrosti bohů, proč by tedy oni měli rozumět mojí moudrosti?“

Napadlo mne, že všechno, co jsem v životě dokázal, bylo plytké tváří v tvář tomu, k čemu mne vedl můj učitel. On snil o prostřední zemi, ani příliš malé, ani příliš velké, aby se v ní dalo snadno vládnout. Já jsem však vybudoval říši velikou jako svět. On žádal i prostřední vládu, v níž by nebyli ani boháči, ani prostí lidé, ale moudří středního stavu.

Jak by soudil boha-hrdinu, který pod svou vládou sjednotil celý svět? On chtěl prostřední štěstí, rovnováhu mezi přemírou a askezí, jejichž hranice by určoval rozum. Ptával jsem se sám sebe: „Kde jinde na světě, můj starý učiteli, můžeme najít tento život vlády rozumu než ve tvé Akademii, kde si můžeš užívat radosti rozmluv se svými žáky, zatímco se procházíš sem a tam ve stínu stromů?“

Všechny tyto úvahy odsunula stranou moje návštěva Amona a mé setkání s egyptskými kněžími, kteří mluvili jménem svých božstev.

Tam jsem se naučil, že strach, nikoli moudrost, je základem vlády. Naučil jsem se, že prostý lid musí žít v neustálém strachu z trestu a muk na zemi i na nebi, aby byl poslušný a dbal zákonů.

Naučil jsem se, že panovník nesmí dopřát prostému lidu svobodu a potěšení, ale musí jej vést, aby nacházel potěšení ve strachu. Musejí mne zbožňovat ve strachu a skrze strach. To bylo to nejcennější, co jsem se od Amona a Egypťanů naučil.

Konal jsem tak a působilo to, nejen v Egyptě, ale všude. Slyšel jsem ozvěny fanatických výkřiků Egypťanů, jejich hlasy rozechvělé slzami pro svého faraona Alexandra, v jiných výkřicích v jiných částech Asie, pro jejich nového boha dobyvatele.

Přirozeně jsem našel i malou skupinu rebelů snících o svobodě, o něž se obvykle postaral samotný prostý lid dřív, než jsem musel zasáhnout; prosťáčci odhalili jejich pikle a radovali se z jejich pádu, protože snílci by je připravili o přepych klidu mysli ovládané strachem.

Nikdy nezapomenu na jednoho z oněch rebelů, šestnáctiletého chlapce, syna jednoho z makedonských šlechticů, který střežil můj stan, posledního, od něhož bych čekal zradu, a přesto se jí dopustil. Jeden ze spiklenců usilujících o můj život své druhy prozradil, a tak jsem je dal všechny zatknout.

Onen hoch, jejich vůdce, se odvážil postavit přede mě, když jsem ho vyslýchal, a oslovit mě.

Řekl: „Ptáš se, jako bys nevěděl! Ano, spikli jsme se proti tobě, protože už nejednáš jako král s poddanými, kteří se narodili jako svobodní lidé, ale jako tyran s otroky. Nutíš Makedonce, aby před tebou klečeli a zbožňovali tě jako boha, a ke všemu zapíráš svého vlastního otce Filipa. Jak tě tedy může překvapit, že nemůžeme vystát tvou domýšlivost?“

Jako by to dítě bylo mým učitelem! Jak by mohl chlapec jako on pochopit můj božský plán na slávu Makedonie a mír ve světě? Snad si myslel, že mě dojme, když řekne: „Odveď nás rovnou na popraviště, abychom svou smrtí získali to, co jsme chtěli získat tvou!“

Pochopitelně jsem jej odsoudil k smrti i s jeho odbojnými kumpány, předtím však byli mučeni na kole a jejich kosti zlámány a rozdrceny.

Potom, když poprava skončila, přišla jako vždy osamělost a lítost. Alexandr Bůh Imperátor zmizel a jeho místo zaujal Alexandr bolestný.

V mém osamění mě neopouštěl obraz onoho odvážného hocha. Uvědomil jsem si, že mluvil pravdu. Ano, jistě, jsem tyran a nezáleží na tom, s jakým ospravedlněním pro svoji tyranii bych mohl přijít. Ovládám poddané strachem a strach plodí poslušnost, jak jsem chtěl, ale také zradu.

Zrazovali mě ti nejbližší a znovu a znovu kuli pikle. Ani jeden z nich nenašel tu odvahu, kterou měl onen chlapec, když mě oslovil, možná proto, že mne nezrazovali z vyššího principu, ale jen bažili po uchvácení mé moci. Proč však onen druhý hoch jeho i ostatní společníky zradil a udal, když musel vědět, že je čeká mučení a smrt? Byl to také strach, nebo to byla chtivost?

Přemýšlel jsem dlouho, ale nedokázal jsem najít počáteční bod v řetězu tyranie, strachu a zrady. Které z nich rodí které? A byl jsem opravdu tím, kdo to celé sestrojil, nebo jednou z obětí?

Ve své samotě, v níž mě neustále doprovázela vidina popraveného mladíka, zaniklo mnoho vidin Alexandrových a vše, co zůstalo, byl jeden Alexandr, který si uvědomil, že dosáhl konce své Cesty.

Zažil jsem úplně všechno – vítězství i slávu, jaké nebyly dány nikomu přede mnou, uspokojení z nadvlády a moci, udílel jsem milost jako bůh a zabíjel jako člověk – prožíval jsem vytržení z poezie i hudby, oddával se ženám i vínu. Proč jsem tedy nenalezl štěstí?

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha