Molchova žena zemřela ve čtyři hodiny nad ránem a Molcho udělal všechno pro to, aby si ten okamžik vtiskl hluboko do paměti, zapamatoval si ho do nejmenších detailů. Kdykoli si na ni po dlouhých týdnech a měsících vzpomněl, připadalo mu, že opravdu dokázal přetavit okamžik jejího odchodu ze světa (je to vůbec vhodné slovo, odchod? nebyl si jistý) v živou a zřetelnou vzpomínku, v níž není jen abstraktní myšlenka a cit, nýbrž i světla a zvuky, purpurový lesk malého radiátoru, zeleně zářící ciferník digitálního budíku, proud nažloutlého světla z koupelny, vrhající dlouhé stíny do chodby, a snad i blednoucí nebe, narůžovělé slonovinové světlo vyzařující z hlubin tmy, přesvědčoval sám sebe, že si vybavuje tyhle známky svítání na potemnělé obloze, aby i příroda přispěla svým velkolepým divadlem k té pohnuté chvíli, ačkoli si tím nebyl docela jistý, ani šuměním deště a větru, jen věděl, že hrála hudba, ano, skutečná hudba, sám ji pustil z magnetofonového pásku, po krátkém zaváhání, ale v přesvědčení, že pokud chce vůbec něco během umírání slyšet, pak je to hudba, kterou tak ráda poslouchala v posledních měsících, kdy ji čtení čím dál víc namáhalo, a kdykoli na ni přišly bolesti, za soumraku nebo v oněch mrtvých hodinách mezi návštěvami přítelkyní, mezi rozhovory s dětmi a ošetřovacími procedurami, nasazovala si sluchátka jako radistka usazená na vojenském transportéru, z hromádky u postele vybrala kazetu a vložila ji do přehrávače. Povídali si spolu o hudbě a několikrát mu dokonce naznačila, že pokud to půjde, chtěla by slyšet hudbu, až přijde konec (tak mezi sebou říkali smrti), když se ti bude zdát, že netrpím bolestmi, něco mi pusť, a Molcho měl radost, že jí může tohle přání splnit, v posledních měsících mu dávala přesné instrukce, co po něm chce, a on se naučil jejím prosbám ochotně vyhovět, brát každé slovo vážně.Také tentokrát splnil její vůli a zapnul magnetofon, ale nasadit sluchátka sejí neodvážil, jen je zavěsil nad pelest a opatrně zdvihl polohovací lůžko, aby měla hlavu výš, a pak z plstěných polštářků sluchátek zaburácela hudba, tlumená a vzdálená, ale rázná, linuly se z nich vzletné slavnostní tóny orchestru, zdušené a trhané troubení lesních rohů Mahlerovy symfonie, která byla v přehrávači zasunutá už třetí den, a Molcho nevěděl, jestli se tak bouřlivá hudba k tomuhle okamžiku vůbec hodí, ale bál seji překvapit něčím jiným, byť by to byla skladba klidnější a prostší, a díky tomu si zapamatoval okamžik její smrti naprosto přesně, dokáže si ho kdykoli znovu navodit, stačí pustit si tuhle symfonii a připomene šije dva v jejích posledních chvílích uprostřed nočního ticha. Nevěděl, co z hudby plující jí houpavě nad hlavou proniklo do jejího skomírajícího vědomí, nevěděl a ani se nepokoušel zjistit, zda vůbec něco slyší, jen seděl vedle ní a nespouštěl z ní oči, spalovaný soucitem a dojetím,jako by ho cosi táhlo nebo vedlo přes temný les, prosvětlený jen vlhkým, studeným úsvitem, a on si klestil cestu větvovím vysokých stromů na sluncem zalitou mýtinu či snad údolí, kde se chvěla mírná plavá srnka, již vábilo i plašilo vášnivé troubení lesních rohů.

A přesně v tu chvíli přestala dýchat. Nedotýkal sejí, bál se, aby ji tím neprobudil a nezpůsobil jí bolest, ale byl to právě tenhle okamžik, který ona sama nikdy nepozná, třebaže jí ze všech okamžiků na světě patřil nejvíce, jen a jen její chvíle, kdy se pozvedla neviditelná dlaň ve výmluvném gestu: stát, dál už ani krok! Nevěřil na posmrtný život ani na stěhování duší, vskrytu jí byl vděčný, že ho nikdy nesváděla k podobným mystickým úvahám, její střízlivé intelektuální založení a zahořklý pohled na svět každou  obskurní či iracionální myšlenku rázně smetly; a Molcho byl rád, že s ní může být v tuhle chvíli sám, mlčenlivý, bdělý a hluboce soustředěný, že ho nikdo další nerozptyluje a netouží se s ním dělit o myšlenky, hlavně že tu není doktor ani sestra, kteří by jí pravděpodobně chtěli podat nějaký lék nebo se pokusili o resuscitaci, ale takhle tu byl sám, všechno záleželo na něm a vše měl pod kontrolou, světlo i zvuk, a s ním jen smrt, kterou si občas před stavoval jako těžkou železnou kouli, černou a drsnou na omak, kterou na gymnáziu házeli na školním hřišti a již bylo třeba vší silou odmrštit co nejdál, aspoň pár metrů, tahle smrt se k nim vetřela už před pár dny a rozvalila se tiše pod některý kus nábytku nebo pod postel, ale teď se vztyčila a napřímila se vedle něj, Molcho uvažoval, kudy do ní asi pronikla a kudy vyklouzla zpátky ven, a přitom jen ostražitě bděl, zda se neobjeví příznaky bolestí, tohle byla jeho úloha v posledních měsících, ulevovat jí od bolesti, i teď v její poslední hodince, a za tím účelem tu měl k dispozici nejrůznější lékařské přístroje, páky a kladky, berle a kolečkové křeslo, lavor na omývání a ventilátor, léky, tišící prostředky a kyslíkovou masku, pokoj už připomínal svým vybavením malou nemocnici, to všechno jen ke zmírnění bolestí, aby duše mohla vylétnout z těla hladce a bez zbytečného trápení.

Ať seděl za psacím stolem nebo zvolna v zamyšlení kráčel ulicí, šedivějící hlavu nesl zpříma na dosud pružném těle, ať jedl anebo uléhal ke spánku, bez přestání myslel na její bolest a na to,jak ji utišit, od rána do večera naslouchal tomu velikému tělu rozežíranému nemocí, zjizvenému od skalpelu, napuchlému od léků, tělu, v němž jako zlé květy pučely jeho vlastní jedy a které už týdny spočívalo na nemocničním lůžku s třaslavou vodní matrací, stojícím uprostřed místnosti a důmyslně vybaveném kladkami, mřížovím a kolečky jako obrovský kočár, nastěhovali ho sem v naději, že to nakonec nějak půjde, aby se její poslední cesta uskutečnila tady doma, v kruhu blízkých, jejích dětí, matky a přátel, kde budou moci společnými silami, s ním jako jakýmsi generálním ředitelem v čele, překonat běsy nemoci a vyprovodit ji tiše a bezpečně k nevyhnutelnému konci. Museli dát pryč starou manželskou postel a místo ní přinést úzký gauč pro něj, polní lehátko pro věrného velitele, postavili ho vedle rozložitého nemocničního lůžka a on tam uléhal, vedle ní a pod ní, uši nastražené, stále připravený k boji s bolestí, spal lehkým spánkem, snadno z něj procital a snadno se do něj znovu propadal, byl to spánek uvědomělý, ale nikoli bezesný, dokonce i téhle hrozné noci se mu zdál sen, že je malý chlapec, na kterého někdo píská a hledá ho v ulicích nebo na stráni, snad ona nebo někdo jí podobný, a jak byl zvyklý, hned se probudil a slyšel, že hvízdání pokračuje, vyděšeně se posadil, ale pak zjistil, že je to jen šelest jejího dechu.