Assia Djebar: Alžírská běloba

Stává se, že spisovatel umře, ještě než umře. Ano, stává se, že si spisovatel umře: občas ho to popadne (v každé zemi, kde jsou vydavatelé, čtenáři, kritici a literární ceny), padne to na něj jako nemoc.

Odvrátit se, odmlčet se. Už se nedívat do výloh knihkupectví a mlčet. Odvrátit se od stolu s kalamářem a psacím strojem, vyhnout se příteli, který k vám míří po chodníku (a který se zeptá samozřejmě: „Tak co tvoje kniha?“), procházet se sám lesem, nebo městem z jednoho baru do druhého, vrhnout se do náruče první milenky, pak druhé, nechat v sobě slovo, aby si samo našlo svůj rytmus, spanilou jízdu či šepot, poslouchat ten hlas, zvláštní hlas, jen svůj, odkudpak se zvedá, od koho tak může pocházet?

Nepsat, nechat prázdno, aby se roztáhlo do šířky, zvážit ho a uklidnit se tím. Nechat se být. Nechat se kolébat antifonou času, každodenními řečmi, topit se v tlachání – v nočním dětském pláči, vření venkovního davu, samomluvě bláznů v parcích, žebráckých prosbách o ticho…

Nepsat. Mlčet? Mluvit k mlčení.

Proč v Alžíru jako všude jinde spisovatelé umírají, ještě než umřou? Ve třiceti nebo v padesáti. Alžírsko, sedmdesátá léta, dobře si vzpomínám, znárodnění nafty každého ujistilo, chudáky, úředníky, bývalé hrdiny, důstojníky v letech, kteří mezitím povýšili: celá země zamrzla kromě žen, které rodily spoustu dětí a mnohem víc.

Spisovatelé vyhasínají jako lampy, často uprostřed ovací a poct.

úryvek z kapitoly – III. část – Neskončená smrt (La mort inachevée) – Přízraky po nezávislosti (Le spectre après l‘indépendance)

Co asi hledám, když líčím průchod toho pohřebního průvodu? (Jímá mě úzkost, možná i mě se dotkla mocná touha přejít tam, na druhou stranu, třeba je teď řada na mně, připojit se k nim konečně odlehčená, rozradostněná, prchavá jak oni!) Možná si mě k sobě přitáhnou, vždyť tak často myslívám potajmu, že kolem mě, kolem nás nezbylo už nic, jen zaslepená nenávist, pro kterou nejsme ani terčem, natož zdrojem samozřejmě, jen jsme se v ní octli, z nepozornosti.

To nic kolem nás: říkali jste Alžírsko? Bolest včerejška, koloniální noc nebo horečnatá rána v záchvatu? Říkali jste tato země, tenhle stát: kdepak, jen sen z písku, karavana plná lidí, jenže ztracená, kdepak, Sahara utopená zcela v naftě a bahně, Sahara zrazená…

Alžírsko krve, potoků krve, sťatých, zmrzačených těl, úžasu v pohledu dítěte… Přepadla mě touha uprostřed téhle smuteční galerie – odložit pero nebo štětec a odejít, no, za nimi: položit svou tvář do krve zavražděných, rozložit se s těmi, které skosilo auto, a pro ty, kteří zemřeli ve své posteli, obklopeni loučením celé rodiny, pro ty bych chtěla nebýt kněžkou Taos zpívající bohoslužbu proti smrti: ne, spíš než řvát své sbohem, zavřít si ústa oběma rukama, vyrazit dopředu – sama, beze zpěvu – vyrazit živá, živoucí, vrhnout se do obrovské Gangy zármutku, rozkladu a vody.

Takové pokušení, odejít za nimi. To už by bylo lepší zastavit vyprávění hned, než se z něj stane provaz k budoucí garotě. Já se zvedám tady, na druhé straně: jim tváří v tvář, nikoli však s nimi. Opustili mě, ano, s mým nesouhlasem. Já zůstávám tady, a když se otočím a mám snad dojem, že vidím poušť, znamená to jen, že se mýlím, zaslepuji, dělám si iluze!

Prostě už nevidím Alžírsko. Prostě se točím zády k rodné zemi, zrození, počátku.

Prostě objevuji celý svět, ostatní země, nekonečnost historií: no a co, že se mi lidé, stromy, kočky zatím jeví na plocho, povrchově, jako by vylézali přímo z dětských knížek. No a co, že úplně nevěřím na tuhle proměnlivost a schopnost oživení.

Prostě bydlím znovu a jinde; kolem mě něco jiného a já to ještě rozdýchávám. A toužím po tanci. Už se mohu smát. A pláču hned potom, nesvá z návratu smíchu. No co, uzdravuji se! Zapomínám po svém.

Zapomínám krev a zapomínám vrahy. Jak je ta země široká! Jako moje srdce! Měla jsem za to, že procházím černým královstvím, v kterém mně Ariana, Oriana i Antigona s Fatimou, „matkou obou Husejnů“, pomohou vyhnat všechny příšery a jejich neblahé výmysly.

Nakonec ale vyhnala ta černota mě. Zahlédla jsem vás, přátelé moji, tam na druhé straně: a vaše psaní (které neslo váš hlas) mi bylo nití v labyrintu… Teď už není ani ten labyrint… Vy jste pořád tam a já vyhnána z pouště.

Jsem tažena jinam. Vidím se jinde; vy mi jdete chvíli v patách, v povzdálí, slibujete, že se neztratíte. Já žiju daleko tam, bez rodné země, jen váš hlas prochází hranicí, hlas vás tří především, jako když jsem spávala v Kalifornii, pak se přidávají další, ti z prvního kvarteta, z druhého. Jak dlouho ještě mě ponese váš hlas, povede, potáhne dopředu?

Stáčím svůj zrak: krajina se rozšíří a rozhojňuje. Jak jsem si přála, budu žít v Egyptě a pak v Číně… A znovu narazím na své blízké souputnice, na své zmizelé sestry… Jejich síla, jejich veselí, jejich existence plnící nepřítomnost. Když jsou u mě, mají k sobě blíž.

Především kvůli nim chci psát dál, abych své oči topila zas v nebi: Alžírsko je hvězdou zářící nebo mrtvou, ne celým firmamentem!… Pokračovat dál? Měla bych říct s jednou z prvních Beckettových postav: „Pokračuji… Nemohu dál. Pokračuji, protože nemohu dál“.

úryvek z kapitoly – III. část – Neskončená smrt (La mort inachevée) – Druhé procesí (2. Procession)

z francouzštiny přeložil Denis Molčanov