Arnošt Lustig: Modlitba

Pan Herman Cohen (vybavený jako ostatních devatenáct mužů v nízké synagoze americkým pasem) si prostřednictvím pana Brenskeho objednal krejčího, a když přišel, řekl mu: „Uděláte mi cestovní oblek místo toho, který mám na sobě a který, jak sám vidíte, je už téměř zničen; dejte do toho fortel a švih, odměním vás královsky."

Pověděl to opravdu jako někde v San Francisku. Nikterak se přitom nenechal zastrašit přítomností vojáka, který krejčího přivedl z vedlejšího tábora, ani strážemi v koutech modlitebny.

Takovými vojáky v žabích zelenavých stejnokrojích barvy bahna i leknínů byla ostatně obklíčena synagoga i její přilehlé obytné stavby zevnitř i zvenku už přes jeden a půl hodiny; Kateřině Horovitzové, která prve na rampě nahlas odporovala svému otci na jeho důvody slovy: „Ale já nechci zemřít..."(takže si ji pan Cohen u pana Brenskeho ještě na kolejišti vyreklamoval), to vehnalo do očí obdiv; zapůsobilo to na ni jako těžké víno, přivádějící náhle člověka k sladké, hluboké a neuvěřitelné závrati. (To byla zvláštní představa u ní, která víno nikdy ve svém životě neokusila.) Ještě nevěděla, že samo požádám o její osobu mělo v očích pana Hermana Cohena vyzkoušet počestnost úmyslu pana Bedřicha Brenskeho, právě tak jako teď to, co provedl s krejčím. Jak prve řekl „uděláte mi cestovní oblek..." v sebedůvěře, že tomu ani nemůže být jinak. Podle pana Brenskeho to byl ještě nedávno nejlepší varšavský krejčí.

„Oblek," pokračoval vzápětí pan Herman Cohen vlídně i trochu spatra ke krejčímu v pruhovaných vězeňských šatech, a také vlastně k vojákovi, který vedle krejčího stál (jako by snad krejčí mohl být ozbrojen nebo jako by se od něho dalo všelicos nekalého očekávat), „s patřičným počtem vhodných záhybů, aby se nemačkal ani nepáral; jistě víte, co mám na mysli; a s moderním střihem, jak se samo sebou rozumí. Nejlepší by byla tmavší látka, která potlačuje tloušťku a dává postavě břink, ale ne zase černá, jako bych byl ve smutku. Nu, a tady pro slečnu Horovitzovou, o kterou se od této chvíle budu starat, jako by byla moje vlastní, se snažte vykouzlit kabát vhodný pro tohle mizerné počasí a také aby se nemusela ve světě stydět. Nemusím vám snad ani povídat," opakoval hlasem, který nasadil, když krejčího prvně oslovil, „že chci pro sebe i pro ni jen to nejlepší a že nebudu mít při mzdě těžkou ruku."

Bylo to opravdu řečeno takhle jen proto, aby dodal zmužilosti především sám sobě, protože krejčí poslouchal bez valného zájmu, připraven beztak udělat vše, co bylo v jeho silách. Pan Cohen si také po celý čas své řeči lámal hlavu, proč lidé na rampě šeptali, že tam je plyn, a jaký plyn asi mínili.

Kateřina Horovitzová si plochými dlaněmi bezděčně přejela po bederních kostech, jako by se už připravovala, až bude zkoušet nový plášť. Stále ještě nevstřebala, jak se to všechno zběhlo, a soustředila se hlavně k potřebě chvíle; byla připravena tvářit se jako zralá a slavná tanečnice, jako prve při krátké příležitosti, kdy byla s panem Hermanem Cohenem sama. (Na to jí řekl, že právě to není teď nejdůležitější; a s tím, co bude pak, ať si zatím nedělá starosti; to že už nebude žádná svízel: jeden z pánů, jmenovitě pan Rap-paport-Lieben z Chicaga, byl jednak majitelem akcií tamějších jatek a za druhé vlastnil velký kabaretní dům „Gondola", jehož název si dobře zapamatovala. Škoda, že o tom nebylo možno hovořit zevrubněji. Pak už totiž nemohla být neopatrná, protože pan Brenske a také další strážci přišli těsněji k ní.)

Pánové s americkými cestovními průkazy se předtím zřejmě příliš neznali. Původně jich také nebylo dvacet, ale dva tisíce; jenže (a to se jim říkalo už v Itálii, odkud jeli) příslušné americké úřady měly zájem především na těchto majetných pánech, protože německou stranu také nezajímali anonymní řadoví němečtí vojáci, ale generál a jiné významné vojenské osobnosti; a tak s ohledem k zámožnosti těchto pánů na jedné a důležitosti generála na druhé straně dostalo všechno, co je přivedlo zatím až sem, punc určité mimořádnosti.

Krejčí byl vychrtlý jako svůj vlastní stín a měl modřinu na čele; chvěl se možná opovržením, které ho léta pobytu ve vedlejším táboře naučila skrývat, aniž bylo znát, na koho svaluje vinu za přičiněné příkoří; díval se nenápadně, ale v jednom kuse na ramena mohutného, trochu až tloustnoucího Hermana Cohena, na první pohled boháče, a podle způsobu jeho řeči, když si objednával šaty, i zazobance.

V tomto pohledu mohla být skryta pro všechny, co tu stáli, oceňující a zároveň číhavá přísnost krejčovského mistra, který váhal připustit, že tu je v nové úloze, a zároveň jeho pronikavá zvědavost - stejně tak jako jen lítost někoho, kdo chytře tuší v každé nárameníkové vycpávce proti sobě zašité zlato a valuty, a nakonec závist, nebude-li snad objednaný oblek sloužit panu Cohenovi opravdu k cestě odtud.

Tisícům, ba statisícům a milionům lidí - jak si krejčí v duchu říkal - se smrsklo jejich největší přání na to, aby se dostali z vedlejšího tábora (jako by tím už obecně pro ně mohl začít nějaký lepší život). A tady proti němu stála najednou dokonce dvojí živoucí představa odchodu: pan Herman Cohen a Kateřina Horovitzová.

Třebaže stráže v uniformách a dráty, jimiž protékal smrtonosný elektrický proud, a betonové zdi vytvářely téměř nepropustnou hráz, věděli už všichni, že v téhle synagoze a jejích staveních je skupina dvaceti amerických Židů, kteří pocházejí převážně z Polska nebo snad zčásti z Čech. Už bylo veřejným tajemstvím, že byli chyceni při nedávném vylodění spojeneckých vojsk na Sicílii, kdy německá armáda obsadila větší část země a Řím, a že byli odvezeni sem. Po kratičkém prodlení na rampě se jich ujal pan Bedřich Brenske, velitel tajného oddělení, aby se zacházení s nimi okamžitě odlišilo od zacházení s ostatními; upozornil je na to, že budou krátce internováni před svou další cestou na západ od Generálního gouvernementu v těchto budovách a dále že se on osobně bude snažit splnit každé jejich přání, pokud ovšem bude splnění v jeho silách a zároveň v souladu se zájmy říše, protože i v tak mimořádném případě může platit: bližší košile než kabát.

Zřejmě to slyšela část právě příchozích z Varšavy, kteří přijeli na rampu druhým vlakem po bloudění železnicemi Generálního gouvernementu, a mezi nimi Kateřina Horovitzová; otec jí zrovna říkal, dívaje se na množství lidí za dráty a na dýmající komín za kolejištěm: „Sem si přicházíme pro smrt." V rodině Horovitzů se nikdy neslušelo odmlouvat otci. Nebyla také ještě natolik samostatná, aby si to dovolila; ale vystoupila z vlaku unavená a vyplašená, a tak s otcem nejdříve v duchu nesouhlasila, a pak to nahlas vyjevila; snad přitom její pohled anebo vláčný taneční krok, pýcha, nebo dokonce jmenovitá žádost (to nikdo přesně nevěděl a také na tom z hlediska výsledku nezáleželo), přiměly Hermana Cohena, prostředníka mezi panem Bedřichem Brenskem a skupinou, aby ho o ni požádal. (To byla chvíle, kdy říkala otci nepokrytě a upřímně: „Ale já nechci zemřít..."). Celý tábor také už věděl, že pan Brenske bez otálení svolil (to se pak více než cokoli jiného z jeho činů a slov rozneslo rychlostí blesku); požádal Kateřinu Horovitzovou, aby vykročila ze své řady a aby se připojila k americké skupině; kufry že jí budou dodány s malým zpožděním; hned vystoupila a její otec byl davem tlačen ke straně a dál. A konečně věděli v táboře kus cesty tady odtud i to, že matka Kateřiny Horovitzové, její otec, děd a všech šest sester bylo zaplynováno hned poté, co ona sama v doprovodu pana Brenskeho a ostatních skutečně opustila rampu; marně se do té chvíle otáčela; mezi kolejemi a cestou panoval zmatek; jeden nevěděl o druhém; lidé hledali svá zavazadla, manželky muže a otcové a matky děti a naopak. V táboře byli seznámeni dokonce už i s takovými drobnostmi, jako že se to rodině Kateřiny Horovitzové stalo ve třetí plynové komoře a že všech devět těl bylo vzápětí po zaplynování spáleno v pecích, kde měl své komando rabín Dajem z Lodže.

Arnošt Lustig: Modlitba (Nakladatelství Franze Kafky, 2008)

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha