Arnon Grunberg: V létě jsem ještě žil

Takže i smrt se ukázala být iluzí. Dokonce i telefon ještě zvonil.

To byla Rose, uklízečka, která se ptala, zda může přijít o den později.

Abych ji nevyděsil, už beztak to měla těžké, řekl jsem, že to není žádný problém. V koupelně jsem pozoroval rysy svého obličeje. Bledý, ale to jsem byl vždycky.

Byl to trest, na věky věků si čistit zuby. Když se začalo šeřit, vydal jsem se do hotelu za rohem, abych něco snědl. Ne že bych měl hlad, spíš ze zvyku a zvědavosti. Zapomněli mě pohřbít. Nebo zpopelnit. Nevím k čemu to. Nějaký důvod to mít bude. Ne každý má nárok na místečko pod zemí.

V hotelové lobby jsem potkal Bartnerovic rodinu. K mému úděsu mě viděli, dokonce mě objali. Někdo mi zařval do ucha: „Proč ses za celé léto neozval?“

V létě jsem ještě žil, ale byl jsem hodně na cestách. Pryč. Dovolená je vlastně také formou smrti.

„Navečeř se s námi,“ pozvala mě paní Bartnerová, „ale musíš si to zaplatit.“

Tlačila mě do restaurace. Nechala se ostříhat, což jejímu zevnějšku prospělo. Její muž šel shrbenější než přede dvěma měsíci, a to už tehdy byl už hodně shrbený.

Byl s nimi jen jeden syn, dvě ostatní děti dnes nešly sebou. Viděl mě i číšník. Vždycky jsem věděl, že existují lidé, co vidí mrtvé, ale netušil jsem, že jich je tolik.

„Clayton,“ prohlásila paní Bartnerová a ukázala na svého syna, „má teďka něco s jednou břišní tanečnicí z Ruska, jenže je na něj příliš inteligentní. Snad bys mu mohl pomoct?“

Paní Bartnerová své děti i muže ráda ponižovala, bylo to jejím koníčkem. Kdybych byl matkou, bylo by to i mým koníčkem.

„Mohli bysme si třeba vyjít ve třech,“ navrhl Clayton.

Prohlížel jsem si své mrtvé ruce. Pochopitelně jsem o svém skonu pomlčel. Lekli by se nebo by pochybovali o svých rozumových schopnostech. Byl jsem tím, čím se jiní měli teprve stát, a to nikdy není pěkný pohled.

„A co bych měl dělat?“ zeptal jsem se a ukousl jsem si chleba. Chléb byl bez chuti, ale to býval vlastně, i když jsem ještě žil.

„Pozorovat,“ vysvětloval Clayton, „musíš si ji prohlídnout a pak říct, co vidíš.“

V tu chvíli se jeho otec zakuckal a začínal se dusit.

Paní Bartnerová pravila: „Clayton není pro žádnou ženu dost inteligentní, kdybychom mu nějakou chtěli najít, museli bychom hledat v ústavu pro slabomyslné.“

Ukazovákem píchla směrem k synovi, ostatně už aspoň čtyřicátníkovi, který právě otce bouchal do zad. Třeba je rodina Bartnerova také mrtvá. Třeba taky neměli nárok na místečko pod zemí, kam slunce nemůže. Že bych byl jediný, koho zapomněli pohřbít, mi připadalo vyloučené.

„Zítra je Den smíření,“ prohodila paní Bartnerová. „Co že se to na něj vlastně dělá:“

„Je půst,“ řekl jsem.

„Půsty já zbožňuju,“ hlaholila paní Bartnerová. „Kdybych mohla, postila bych se každý den.“

Ano, i oni jsou už mrtví. Podle mé matky jsem přišel na svět s nevolí a potom jsem dva týdny bez přestání brečel a řval. Tolik se mi život protivil. Záhy se pak ze mě vyklubal tyran.

V knihách, kde se snaží dát lidem naději, se člověk může často dočíst, že na životě je tak pěkné to, že člověk ví, jak chutná rajče. To je sice fajn, to nepopírám, ale já bych se obešel i bez toho.

Večeře náhle skončila. Paní Bartnerová si nechala zbytek jídla zabalit. „Vysedávání po jídle není nic pro mě,“ prohlásila, „člověka z toho jen rozbolí hlava.“

Na ulici, při loučení, tvrdila: „Ta břišní tanečnice je vážně něco pro tebe.“

Sex mě již nezajímal, dokonce mi byl odporný. Zbytečné pohyby, myslící bytosti nehodné. Pak mrtvý odpochodoval domů. Pohled do diáře mu prozradil, že má nehorázně mnoho povinností.

Odletěl do Frankfurtu nad Mohanem, kde měl předčítat pro Evropskou centrální banku. I ve Frankfurtu bylo obzvláště mnoho lidí, kteří vidí mrtvé, což už mě nepřekvapovalo. Kosmeticky vzato jsem se maximálně snažil vydávat se za živého. Čistil jsem si nikotinové usazeniny, jak jen to šlo. Odkud ty usazeniny pocházely, bylo záhadou, neboť jsem nikdy nekouřil. Možná se člověku udělají i z pasivního kouření. Pasivní přežívání, to je to, co mrtvý dělá.

Vdechoval jsem zatuchlý vzduch, který ostatní vydechovali. Vzduch pro mě nemohl být dost zatuchlý. Mrtvý spisovatel budil veselí. Bylo mu to putna. Humor je chcíplá myš z minulého světa. Prohlížel jsem si lidi v sále. Ti tedy všichni musí ještě umřít? napadlo mě, zatímco se smáli. Doufal jsem, že je jaksepatří pohřbí, a že nebudou muset jako já kvůli technické chybě dál bloudit po světě.

Po skončení čtení jsem si vyslechl své o zkorumpovaných ministrech a tunelech. Zdvořile jsem přikyvoval, šminky života mi ulpívaly na tváři. Pak jsme se uzavřel ve svém hotelovém pokoji. Sedl jsem si na televizi a ukousl jsem si z popínavé rostliny, která tam měla vyplňovat prázdný kout. To jsou věci, které by člověk jako živý raději dělat neměl, které jsem si ale v současném stavu mohl klidně dovolit.

Cesta vedla dál do Berlína. Nastěhoval jsem se do nejdražšího, avšak, jak se ukázalo, ne do nejlepšího hotelu ve městě. V pokoji nebyly žádné rostliny, z nichž bych mohl ukusovat. Měl jsem schůzku s jednou paní z německé televize. Měla na sobě červený plášť. Procházeli jsme se po slunném, leč chladném Berlíně.

Potom mě vzala k sobě domů. Ukázala mi všechny pokoje a zeptala se, kam si chci sednout.

„Přítel bydlí kousek dál v ulici,“ sdělila mi. „Po léta jsme byli kamarádi, ale už půldruhého roku spolu také spíme. Na nic se nespoléhá. Říká: ‚Jakmile se kolem tebe ochomejtne nějakej žid, hned s ním hupsneš do postele.‘“

Mrtvému trvalo několik minut, než mu došlo, že je asi tím židem, co se ochomýtá.

„Jestli chceš strávit v létě tři měsíce v Berlíně, můžu to zařídit,“ řekla a převlékla se na večer.

V koupelně, po vymočení, jsem jí prohrabal toaletní taštičku, abych našel upomínky na život.

Když jsem se vrátil do hotelu, volala mi matka, která pochopitelně nic netušila. „Ty jsi teď v Berlíně?“ dotazovala se. „Zhluboka dýchej, dýchej vzduch svých předků.“

Zhluboka jsem se nadechl.

„Co jsem to vlastně chtěla,“ pokračovala, „napsal jsi, že mluvím s ptáky. Jenže já jsem v kontaktu taky s beruškami. Zapiš si to.“

Slíbil jsem, že si to zapíšu.

„A pak,“ nepřestávala, „jsi napsal, že existují dva druhy lidí, ježibaby a úchylové. Jenže je tu ještě třetí kategorie, a ta je ze všech nejhorší: poserové.“

Opět jsem přislíbil, že si to zapíšu. Pochopitelně, to je přesně to, co mrtvý spisovatel dělá. Jsem zapisovatelem své matky.

přeložila Veronika Havlíková