Aleksandar Hemon: Člověk odnikud (3. kapitola)

přihlížel jsem, jak si ji muž na protějším lehátku šplíchá z ledově modré lahvičky do dlaní, než vlak vyjel z nádraží. Rozepnul si košili, jako by mi předváděl striptýz: pomalu odhaloval černý koberec chlupů, až se zastavil pár centimetrů nad pupkem. Odpor, který se ve mně při tom pohledu vzmáhal, dnes chápu jako míru důležitosti okamžiku – nepochybně dodatečné vysvětlení. Muž si zapálil cigaretu a nedočkavě otevřel knihu s eroticky nažhavenou prsatou děvou na obálce s názvem, který jsem – coby pochybný příležitostný mluvčí zastaralého ukrajinského dialektu – rozluštil jako Půlnoční král.

Půlnoční král mi čas od času nabídl doušek z podezřele vyhlížející lahve. Netrvalo mu dlouho hltavě ji vyprázdnit až do dna a pak se skácel na lůžko, až mi způsobil ve snu zemětřesení: země se otevřela a polykala celé zástupy občanů, silnice se klikatily jako práskající biče, auta létala vzduchem podobna krabičkám zápalek, domy se skládaly jako domino. Jak se vlak plazil napříč Polskem, prokousával jsem se seriálem nočních můr –pokračováními zemětřesení číslo jedna, v nichž braly za své obchodní domy a mrakodrapy, myši, trpaslíci, košťata a další freudovské rekvizity. Poslední díl pak se odehrál na ruských hranicích: skupina vojáků v ošuntělých uniformách a s obludnými placatými čepicemi na hlavách vykročila z kuželu matného, hmyzem zamořeného světla do stínu a nastoupila do vlaku. Vyžádali si od Půlnočního krále pas a střídavě se dívali do něj a na jeho nachmelený obličej, jako by porovnávali, jestli se přece jen nezačnou navzájem podobat. Můj americký pas prolistovali s ostentativním nezájmem k množství svobod, které nositeli zaručoval, nehledě na bohatou sbírku víz nasbíraných na mých existenciálních toulkách. Nakonec mě pustili dál, i když s pohrdavým úšklebkem, který naznačoval, že by mě taky mohli klidně zadržet, ba dokonce vymazat z existence, kdyby se jim zachtělo. Naštěstí se jim chtělo jiných, výnosnějších věcí, a tak mi pas víceméně hodili do klína. Vstal jsem a šel se do jídelního vozu nasnídat.

Jídelní vůz je příliš lichotivý popis několika stolů pokrytých ubrusy, které připomínaly plátna místního Jacksona Pollockoviče. Zoufale znuděný číšník si četl noviny a celým tělem říkal – prosil – znaveného pasažéra, aby odešel a už se nikdy nevracel. U jednoho stolku seděli dva muži, kteří se občas dotýkali hlavami nad plným popelníkem přímo v zeměpisném středu stolu. O něčem se dohadovali a své vášnivé květnaté proslovy prokládali sklenicemi vodky (na okamžik či dva jsem se bláhově domníval, že je to voda). Pochopil jsem, že mluví o jakémsi Jevgenijovi, který vynikal tím, že byl zároveň všivák a ničema a ten nejhodnější člověk pod sluncem. S Jevgenijem jste nikdy nevěděli, na čem jste – byl chopen vám bodnout kudlu mezi oči, ale taky se s vámi rozdělit o poslední košili, kdybyste ho požádali, shodli se oba, a pak se políbili a zapili to sklenicí vodky a ještě jednou navrch. V té chvíli mě jako blesk z čistého nebe – doteď mám na tom místě modřinu jako moře – zasáhlo poznání, že nikdo nemá sebemenší důvod mluvit o mně; že vlastně nepatřím do žádného rozhovoru, který se může kdy v tomhle světě odehrávat. A došlo mi, že Jevgenijovi– tomu nejhodnějšímu mizerovi pod sluncem – závidím.

Vrátil jsem se do spacího kupé. Znovu jsem usnul a probudil se, až když začal vlak skřípavě zpomalovat před Kyjevem. Půlnoční král se s hekáním posadil, asi minutu se drbal na hrudi, pak si odkašlal a ohleduplně vyplivl chrchel do jedné z prázdných lahví.

Dusný horký večer; ulice přikryté temnou, olejnatou dekou. Očekával mě jakýsi Igor, v ruce držel ceduli s mým jménem. Plavovlasý, s modrýma očima, šlachovitý jako maratónský běžec, bystrý a opatrný – všemi mastmi mazaný, jak se tady říká. Konstatuji to zde jako fakt, přestože takový byl v té chvíli pouze můj mátožný dojem. Vystoupil jsem z vlaku do oblaku páry (vlak sice neměl parní lokomotivu – to si jen tak hraji na „remake“ Anny Kareniny vystupující z vlaku vstříc čekajícímu Kareninovi s těma jeho hloupýma velkýma ušima) a vykročil pomalu ke staniční budově; cestou jsem míjel ženy, které právě přijely a teď se líbaly s čekajícími muži. Nastoupil jsem do Igorova auta, které páchlo zvratky a borovou smůlou. Vzadu seděl Vladek, nemluvný, zato s širokým úsměvem. Proplouvali jsme kyjevskými ulicemi ze světla do tmy, z tmy do světla. Nezmohl jsem se na slovo, jak jsem byl unavený a omámený. Jakžtakž jsem rozuměl, co Igor svou hrdelní ukrajinštinou říká, ale nic si z toho nepamatuji. Vzpomínám si, že jsem se chvílemi ohlížel na Vladeka, abych se ujistil, že skutečně existuje, a on se na mě vesele zubil s přihlouplou radostí ze života, krčil obočí a mrkal, jako bychom byli dávnými společníky v nějakém temném spiknutí.

Vlast
Kyjev, srpen 1991

přeložila Zuzana Mayerová