Albert Camus: Pád

Směl bych vám, pane, nabídnout své služby, nebudu-li na obtíž? Mám obavy, že se vám nepodaří sdělit svá přání ctihodné gorile, která vládne tomuto podniku. Mluví totiž jenom holandsky. Pokud nesvolíte, abych se vaší věci ujal, neuhodne, že si přejete jalovcovou. A hledte, odvažuji se doufat, že porozuměl: pokývnutím dává najevo, že se dal přemluvit. Už pro ni jde, ano, pospíchá - s rozvážnou neukvapeností. Máte štěstí, že nevrčel. Když odmítne obsloužit, zavrčí: nikdo pak už nenaléhá. Je výsadou velkých živočichů, že nepodléhají okamžitým náladám. Já se však ted poroučím, těšilo mě, pane, že jsem vám mohl posloužit. Děkuji, rád bych přijal, kdybych si byl jist, že se nevtírám. Jste velice laskav, hned si postavím svou sklenku sem k vám.

Máte pravdu, jeho němota zní člověku v uších. Je to mlčení pralesa, tísní k zalknutí. Někdy mě až udivuje, jak sveřepě náš nemluvný příznivec přezírá civilizované jazyky. V téhle amsterdámské kořalně, kterou kdovíproč právě pokřtil Mexico-City, jeho řemeslo přece vyžaduje, aby hostil námořníky všech možných národností. Skoro bych se obával, že při takových povinnostech mu jeho nevědomost bude na závadu, vy si to nemyslíte? Představte si neandertálce, který si najme pokoj v babylónské věži! Když nic jiného, trpěl by tam pocitem vyhoštěnosti. Zato tenhle gorilí muž ve vyhnanství nestrádá, hledí si svého a nic s ním nepohne. V jednom ze svých vzácných výroků, které jsem zaslechl, prohlašoval, že je to zapotřebí brát, jak to je, anebo nechat být. Co je zapotřebí brát, jak to je, anebo nechat být? Nepochybně právě našeho němého přítele. Přiznám se vám, že mě tyhle bytosti z jednoho kusu přitahují. Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech. Ti aspoň nemívají postranní myšlenky.

Náš hostitel ovšem pár postranních myšlenek má, byť nepříliš osvícených. Vždyť neví, o čem se mluví v jeho přítomnosti, a z toho se v něm zrodila nedůvěra. Proto má výraz tak nedůtklivě důstojný, jako by přinejmenším choval podezření, že mezi lidmi něco nehraje. Pro tuto náchylnost k podezírání je s ním jen těžká domluva o věcech, které se netýkají jeho řemesla. Podívejte se například na zeď vzadu, právě nad jeho hlavou je prázdný obdélník, jako by tam kdysi visel obraz. Skutečně tam obraz byl, a neobyčejně zajímavý, opravdu mistrovské dílo. Nuže, já sám jsem byl svědkem toho, jak ho domácí pán dostal i jak ho postoupil dál, V obou případech se choval stejně nedůvěřivě, a pokaždé o tom celé týdny napřed přemítal. Je nutné připustit, že v tomto ohledu společnost poněkud zkřivila bezelstnou prostotu jeho ducha.

Podotýkám, že ho proto neodsuzuji. Jeho oprávněnou nedůvěřivost dovedu ocenit a rád bych se mu v tom podobal, kdyby se tomu nevzpírala, jak račte pozorovat, moje sdílnost. Jsem bohužel tlachal a snadno se s lidmi seznamuji, I když dovedu zachovávat patřičný odstup, využiji každé příležitosti. Kdykoli jsem se ještě ve Francii setkal s neznámým člověkem, zbystřil jsem pozornost, a poznav, že není duchaprázdný, dal jsem se s ním hned do hovoru. Ach, vidím, že vás zarazil ten přechodník. Přiznávám se ke své slabosti pro ten tvar, a vůbec pro uhlazené vyjadřování. Věřte, že si tu slabost vyčítám. Vím, že záliba v jemném prádle neznamená vždycky výlučně jen to, že člověk má špinavé nohy. Ale přece jen. Styl, podobně jako popelín, příliš často zastírá vyrážku. Utěšuji se myšlenkou, že koneckonců nejsou čistí ani breptaví. Ale ovšem, okusme jalovcovou.

Zůstanete v Amsterdamu dlouho? Je to pěkné město, nezdá se vám? Fascinující? Tohle adjektivum jsem už dlouho neslyšel. Přesně řečeno od té doby, co jsem odjel z Paříže, a to už je let. Ale srdce nezapomíná a tak mám stále v paměti celou tu naši krásnou metropoli i její nábřeží. Paříž, to je opravdový přelud, nádherná dekorace obydlená čtyřmi milióny siluet. Skoro pět miliónů podle posledního sčítání? Tak prosím, ještě si nadělají spoustu dětí. To mě nepřekvapuje. Vždycky mi připadalo, že naši spoluobčané mají dvě náruživosti: pronášet duchaplné myšlenky a smilnit. Abych tak řekl, stylem ber kde ber. Proto je však ještě nesmíme zatracovat; nejsou v tom výjimkou, celá Evropa je stejná. Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.

Zato Holanďané, ti jsou mnohem méně moderní! Podívejte se na ně, času mají dost. Čím se zabývají? Tak třeba tihle pánové žijí z práce tamtěch dam. Jinak jsou jak ti muži, tak i ženy hluboce měšťácké bytosti, a sem se dostali, jak to bývá, z blouznivosti nebo pro svou pitomost. Zkrátka z nadbytku nebo z nedostatku fantazie. Čas od času si ti pánové hrají s nožem nebo revolverem, ale nevěřte, že si v tom libují. Jenomže to vyžaduje role, toť vše, a tak když pálí posledními náboji, chřadnou strachy. Uvážím-li to, řekl bych, že jsou morálnější než ti druzí, než ti, kdo zabíjejí mezi svými, kousek po kousku. Nevšiml jste si, že se naše společnost organizovaně zavedla na tenhle druh likvidace? Jistě jste slyšel o těch maličkých rybkách, které se v brazilských řekách vrhají v tisícových hejnech na neopatrného plavce, v několika vteřinách ho drobnými rychlými zoubky očistí a nechají z něho jen neposkvrněnou kostru. Tak tedy vypadá jejich organizace práce.,,Přejete si život čistotný a jak náleží? Jako všichni ostatní?" Samozřejmě že souhlasíte. Jak by ne? ,,Dobrá. Budete očištěn. Tady je vaše zaměstnání, tady rodina a tady organizované volno," A ty zoubky se zakousnou do masa až ke kosti. Ale nekřivdím jim? To není jejich organizace. To je koneckonců organizace naše: kdo koho dřív očistí.

Konečně tu máme svou jalovcovou. Na váš úspěch. Ano, gorila promluvila a nazvala mě doktorem, V téhle zemi je každý doktorem nebo profesorem. Rádi projevují úctu, z dobromyslnosti nebo ze skromnosti. U nich aspoň není zlomyslnost národní institucí. Mimochodem nejsem lékař. Jestli vás to zajímá, před svým příchodem do tohoto města jsem byl advokátem. Teď jsem kajícím soudcem.

Ale dovolte mi, abych se představil: jmenuji se Jean-Baptiste Clamence, k vašim službám. Těší mě, že vás poznávám. Bezpochyby pracujete v obchodě? Bezmála ? Výborná odpověď! A taky moudrá; ve všem jsme jen bezmála. Teď dovolte, abych si zahrál na detektiva. Jste bezmála v mém věku, máte zkušené oko čtyřicátníků, kteří už prodělali bezmála všechno, jste oblečen bezmála dokonale, to znamená tak, jak to u nás bývá obvyklé, a máte hladké ruce. Tedy bezmála měšťák! Ale měšťák kultivovany! Vždyť už to, že vás zarazil můj přechodník, dvojnásob dokazuje vaši kultivovanost, neboť ho především poznáte a nadto vás popouzí. A kromě toho vás mé řeči baví, což u vás přeď pokládá, i když se nechci vychloubat, určitou bystrost. Jste tedy bezmála... Ale co na tom? Povolání mě zajímají méně než sekty. Dovolte, abych vám položil dvě otázky, ale neodpovídejte na ně, jestli se vám budou zdát indiskrétní. Máte majetek? Vůbec ne? Ne. Patříte tedy k těm, které nazývám saduceji. Jestliže jste se nezabýval Písmem, chápu, že z toho nezmoudříte. Vy tomu rozumíte? Znáte tedy Písmo. Na mou duši, zajímáte mě stále víc.

přeložil Miloslav Žilina
vydalo nakladateství Odeon 1969