20. prosince zemřela po vážné nemoci Hana Andronikova

6.6. Ho tibio

při dietě bez soli se v těle něco mění. čeká, až dopadne na dno, že se odrazí, ale dno se pod ní prolomí a zase padá, pod posledním dnem je další dno. a co když to žádné dno nemá? co když dna nemají dno?

projevem síly by bylo vydat se do džungle, na stezku ke kaskádám, a po ní ke studeným vodopádům, a tam mocně zařvat, zatím jen leží a prosí, bože smiluj se. kyrie eleison. křiste eleison. krleš, krleš. uklidni se, dcero, strach je žíravina, za chvíli tě sežere, takže vztyk, jde se. mačeta, klobouk, voda. vamos. párkrát si není jistá, jestli je na správné stezce, jestli trefí, protože džungle houstne, kam se podívá, tady u toho spadlého stromu se uhne mírně vlevo, zpráchnivělý pařez napravo, vybaví se jí ginderova mačeta, rychlé záseky, úlomky větví, tenhle úsek je trochu o hubu, skoro se tu nedá projít, vzdušné kořeny se proplétají s liánami, plazí se nahoru a dolů, není vidět, co je co. teď přijde ležící palma, polorozpadlý kmen, pak čvachtání, dnes víc bahna než minule, výhybka doleva, pak provazochodecký kousek, úzký kmen stromu, dolů sráz. tak se tam radši nedívej.

kluziště, člověk by neřekl, jak to bahno na podrážce holínky hezky klouže, otázka do pranice: je lepší stoupnout na mohutný kmen stromu, který leží v cestě, nebo ho raději překročit? jednoznačně přelézt, i když bude jako prase, protože dnes ji nemá kdo tahat z bryndy, jak dál? teď doopravdy netuší; měla si dělat zářezy, značky, aby našla cestu, trousit rýži nebo odvíjet nit. proč sebou nenosí fáborky? ideální by byl psychedelický sprej, na rozcestí lupuna colorada, strom učitelů, konečně někdo ukazuje kudy dál. říká se jí čarodějka, kmen vypoulený jak obří břicho, vyřezávají se z něj velikánské párové bubny, manguaré, které v džungli sloužily jako telefon; jejich dunivý zvuk spolehlivě donesl vzkaz spřáteleným kmenům do odlehlých končin, po dvou hodinách jde korytem řeky, porost okolo je příliš hustý tak musí nahoru proti proudu, klouže po kamenech, leze po kaskádách, obalená vedrem, slaná jak dýmící řeka. když to nejde korytem, prosekává si cestu podél břehu, konečně laguna, mírně probublává, paleta noni a přezrálých papají, nad ní vodopád stříbra, ama zastavuje, svléká se, ohnutý strom jí ochotně dělá věšák na šaty. před ní pět metrů vysoká stěna, skála s mechovým strništěm, přes ni padá voda. najde liánu, zatáhne, jestli ji unese; ručkuje, nohy kloužou po hladké tváři, krok sun krok pod strunami, vlhká liána a sevření dlaní, šplhá nahoru, až na malý výběžek, kde se může postavit, přes hlavu jí přepadává studený nebe, vlasy boha sivý, vypráví prastaré mýty, protékajítělem, komnaty, prostranství, ruce v jednom ohni, chytají příboj, vlnobití, zavřenýma očima vidí vnitřnosti vyfoukané ze skla, čiré a křehké orgány, vidí stromy na nebi, skála v zádech a voda v hlavě, v nohách, vlastní hlas, který není člověčí.

ještě nikdy se takhle neslyšela smát. bahenní slunce vaří v tůních a barevných solích, laguna pachů, jeskyně ověšená sny netopýrů, vlhko a tma. sedí a dívá se, nahlíží, najednou zavětří, silný závan, pach z blízka, ptáci utnou v půli taktu a listy zkamení, nehne se ani stín, jen oči, všude okolo, tak se ukaž, šeptá to v ní, okem uvnitř hlavy se dívá, obchází, čenichá, vím, že tu někde jsi. ama naslouchá, stane se tím, kdo se na ni dívá, jeho příběh se v ni rozezní, jaguár má v očích tapetu, která odráží světlo, prochází světy, pronikne tmu, její záhyby, křivky, každé hnutí, chodí v noci po nebi, hvězdy mu skáčou do kožichu a on je vozí po obloze, vyvěšuje souhvězdí, pohybuje se jak voda a lidé ho zajímají pramálo, ví, že co je nahoře světlé, je dole temné a naopak, když chce, sestoupí dolů a v zákoutích země loví. v kožichu nosí vědomí hvězd, vypálené skvrny jejich těl, kůže je mu cítit popelem.

cestou zpět jde korytem, z kamene na kámen, tady někde už to musí být, snaží se vzpomenout, ale nedávala pozor, kudy vchází, zásadní přehmat, zanedbání bdělosti, dlouho nemůže najít vylez, strmý sráz, kterým sem vpadla, párkrát zkouší šplhat do svahu, hustý porost ji svírá, chytá za nohy, hlína se pod ní roluje, jede dolů po břiše, řítí se zpátky do řeky, jednou se málem napíchne na mačetu, hledá dál, slídí, urputně se snaží vzpomenout, kudy sem sakra vlezla, bojí se, že zatmí, že to nenajde, ani nenechala vzkaz, kam šla. kdyby se nevrátila, zjistili by to až zítra, a tady by ji těžko hledali, musí to najít, jiná možnost neexistuje, ne, ani tohle není ono. musím to najít! řve na celý prales, pár ptáků nad ní mávne křídly, někdo zakváká, kolem tisíce diváků, kteří nechápou, o co jí jde. že by to bylo tady? až na čtvrtý pokus, konečně, tak si to zapamatuj, u kamene, co vypadá jak dvoupostel, nad ním nakloněný strom s vlasy jako lípa. klouže to stejně, jako všude jinde, ale je tady víc místa a pár kmenů, kterých se může zachytit, jak se jí ulevilo, dech začal chodit dovnitř i ven. mašíruje, mírně přidává do kroku, slunce se kloní, nechtěla by tady nocovat, džungle má po těle směrovky, když je umíš číst. u lopuny doleva, na vidlici doprava, lopuna s oblými boky jak mohutný demižon, sežmolené plátky kůže, ukazuje tudy, tudy a šlápni na pedál, když se blíží k tambu, znervózní, měla by slyšet vodu, někde tu musí být potok a popadané palmy, jenže je období sucha, místo hlučného proudu jen unavený čůrek, slabě šepotá, je ráda, že jí ujela noha, na stejném kameni uklouzl ginder, když šli spolu, takže jde dobře, už je skoro doma. na provlhlých kalhotách má otisk tváře stromu, krajina jí o srdce.

celou cestu jsi se mnou, nesu tě na rameni, tohle ti chci ukázat, mami. tyhle končiny, kde je všechno jako na začátku, kde se stromy nebojí růst a ještěrky ti sedí na koleně jako děti. tvoje vůně padá z nebe, hebkost tvý kůže, na rukách neseš čas.

knihu Nebe nemá dno vydalo nakladatelství Odeon v roce 2010
ukázka ze strany 127–130