Zásah v Kosovu se dá uhájit daleko snadněji, říká Robert Stone

Hana Ulmannová: Z vašich knih vyplývá, že vyznáváte literaturu, jež bezprostředně odráží život. Jak si vysvětlujete nadšené přijetí Žoldáků českými čtenáři, kteří v době českého vydání, tedy na začátku 80. let, neměli valné ponětí ani o drogách a Vietnamu, natož o agentech FBI?

Robert Stone: Obávám se, že se literatura může stát formalistní natolik, až se změní ve hru se slovy. Metafikce a postmoderní trendy mi nesedí. V Žoldácích jsem se ovšem nepokoušel o dokumentární realismus, nýbrž o evokaci jistých duševních stavů a atmosféry strachu a nejistoty. A ve zdejší společnosti asi existovaly jisté paralely, čímž však v žádném slova smyslu nemíním přesnou symetrii. Onen trik spočívá v lidské reakci a ústřední metaforou tu je pronásledování každého každým - čtenáři asi vnímali toto, nikoli jakési politické stanovisko, které je až druhořadé. Žoldáci jsou uměleckým dílem, cvičením ve srozumitelném jazyce, jenž ovšem volá po imaginaci a působí na podvědomí - ne na podvědomí ve freudovském smyslu, ale na vnitřní život.

Ve vaší prvotině Zrcadlová síň se nachází následující pasáž: "Amerika je nevinnost sama. Za všech okolností musíme předvádět nevinnost tak ohromnou a úděsnou, že před ní bledne celý svět." Jste vyznavačem americké nevinnosti?

V té chvíli si z myšlenky americké nevinnosti tropím legraci - vše, co onen opilý zdrogovaný diskžokej na daném politickém shromáždění říká, je nejen absurdní a ironické, ale také nesmyslné. Ovšemže od časů Adama a Evy není nevinný vůbec nikdo. Já v prvotní hřích opravdu věřím - nejen metaforicky. Takový Henry James kupříkladu v novelce Daisy Miller tvrdí, že nevinnost existuje, avšak nehovoří o nevinnosti morální nebo politické. Henry James si myslel, že i magnáti, kteří stavěli železnice, to jest krutí Američané bez slitování, jsou svým způsobem nevinní, protože si nejsou vědomi společenského rozvrstvení, trpí jakousi společenskou naivitou.

Jak se idea americké nevinnosti slučuje s ozbrojenými intervencemi?

Zasahování v cizích zemích je vždy nebezpečné, třebaže si nemyslím, že by se Vietnam dal srovnat s Kosovem. Ve Vietnamu jsme aplikovali princip vlivu a vyvážení moci. To byly jisté důvody, ať už se chápou jakkoli - Číně se musel odepřít vliv na jihovýchodě asijského kontinentu a musel se strategicky udržet Pacifik. Kosovo je případ, v němž byla ohrožena z pohledu NATO vlastní kredibilita, a neřekl bych, že by otázkou byly národní zájmy. Co se reálné politiky týče, samozřejmě se dostavily i opačné výsledky - těžko se cokoli vysvětluje člověku, kterému jste vybombardovali dům. Nicméně zásah v Kosovu se dá hájit daleko snadněji už z toho důvodu, že Vietnam se táhl po osm let a na obou stranách neustále vzrůstal počet obětí, přičemž trpělo i civilní obyvatelstvo. Kosovo uspíšily i zprávy ze Srebrenice a jiných míst - kdokoli je četl, cítil, že se něco musí udělat. Čili tlak na vládu byl vyvíjen i zdola.

Jak hodnotíte na základě vietnamské zkušenosti vliv médií na naše vnímání světa?

Přítomnost médií ve Vietnamu a jejich interpretace byla klíčová a poprvé se stala tak důležitou, jako byla samotná válka. Jistá generace amerických novinářů se prostě, abych tak řekl, nepodílela na programu a nechystala se válku podporovat - v zásadě soutěžila s důstojníky, kteří tak byli jejich protivníky, s armádou doslova bojovala. Nehodlala jen přijímat daná vysvětlení, ale naopak se snažila nalézat případy oficiálního zkreslování. A zpět k americké nevinnosti - armáda se k tisku chovala zcela neadekvátně, zpočátku si dokonce myslela, že nemá co skrývat. Předpokládala, že tisk se prostě ztotožní s její pozicí. Evropští novináři pak k celé situaci přistupovali vyloženě nepřátelsky. Chtěli vidět z Ameriky to nejhorší, což se jim do značné míry též opravdu dařilo. Agenturní služby americké armády nikdy nepracují dvakrát dobře, a zejména v počáteční fázi války svoji roli vůbec nezvládly. Dnes zacházejí s tiskem úplně jinak - prostě neprozradí vůbec nic, což je z jejich pohledu patrně lepší taktika.

Kde vidíte největší rozdíl mezi americkou a evropskou politickou kulturou?

Podle mě spočívá největší rozdíl v přístupu k autoritě. V Americe jsou patrné výsledky populistické demokracie, kdežto tady v Evropě je demokracie v jistém slova smyslu komunální a elitistická, což znamená, že se snažíte najít ty nejlepší lidi a zvolit je na vysoká místa tak, aby se posléze nastolil obecný blahobyt. Avšak některé výdobytky amerického populismu špatné nejsou - kupříkladu každé americké město má prostory vybavené pro tělesně postižené, přitom tato iniciativa vzešla zdola. Na druhé straně se u nás občas šíří jakési mánie, které zcela odpovídají honům na čarodějnice - dnes je to třeba posedlé pronásledování školek a jeslí, v nichž se údajně zneužívají děti. Tato davová hysterie přichází ovšem také zdola.

Hana Ulmannová (autorka je překladatelka, působí na FF UK)

Publikoval časopis Respekt 9. 5. 2000