Z komunistické Prahy jsem propašoval rukopis, říká spisovatel E. L. Doctorow

Z nové Doctorowovy knihy nazvané Andrew’s Brain uplyne sotva pár stran, když její protagonista začne překvapivě vzpomínat na návštěvu komunistického Československa. Je to dlouho předtím, než se Andrew, zoufale nešikovný odborník na kognitivní vědu, ocitne ve sklepení Bílého domu, kde má za úkol usmiřovat prezidentovy komické poradce Chainganga a Rumbuma.

A krátce nato příběh naruby obrátí teroristické útoky z 11. září.

„Zhruba rok po útocích na Světové obchodní centrum jsem napsal předmluvu k obrázkové knize Lamentace, kterou sestavil fotograf David Finn. To byl ale samostatný esej a mně tehdy přišlo, že na román o 11. září je ještě příliš brzy,“ říká Doctorow.

Ten z nového románu Andrew’s Brain poprvé četl loni na podzim na Festivalu spisovatelů Praha v americkém Pittsburghu.

Proč hrdina vašeho románu cestuje zrovna do Československa?

Protože jsem se v něm kdysi sám ocitl. Andrew, ústřední postava knihy, je zcestovalý vědec, a když v románu vzpomíná na Prahu, vypráví, jak na něj kdesi v parku zpoza křoví vybafl muž v obleku a vyfotil Andrewa i s redaktorem časopisu, jemuž právě poskytoval rozhovor.

Takhle nějak si to sám pamatuji z doby, kdy jsem s manželkou Helen v polovině osmdesátých let přicestoval do komunistického Československa. Tehdy to bylo na pozvání amerického velvyslance Williama H. Luerse a společně s námi do Prahy přijel ještě básník Galway Kinnell. Chodili jsme po městě a snažili jsme se setkat s co nejvíce českými spisovateli. Co si pamatuji, byli všichni dost na dně, zápasili s cenzurou, věčně je někdo sledoval a povětšinou neviděli šanci, jak by se mohly poměry v dohledné době zlepšit.

Nepropašoval jste z Prahy tehdy nějaký rukopis?

Myslím, že jsme s Galwayem načerno vyvezli dokonce hned dva rukopisy, oba pro Josefa Škvoreckého, který je pak vydal v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. To je ale dávná historie, Škvorecký předloni zemřel a já už si nevzpomenu, o jaké knihy šlo. Mám pocit, že jeden z těch rukopisů byl snad od Ivana Klímy.

České předky má v románu Andrew’s Brain také postava joggerky Briony. Proč?

V tomto případě jde o rodinu liliputů, z nichž otec Briony se narodil v Praze, kdežto maminka v Irsku. V Evropě si jich všimne Leo Singer, což byl provozovatel skutečné putovní show s liliputy, a přiveze je do Ameriky. Tak trochu stále čekám, kdy se mi kvůli této epizodě ozvou nějací Singerovi potomci, proč že si jejich rodinu beru do úst a dělám z ní vedlejší postavy knihy.

Ale to není výmysl můj, nýbrž mé postavy, a ta si přece v románu žije vlastním životem a říká, co se jí zlíbí. V kontextu světové literatury nejde o nic nového. Ve Vojně a míru také vystupuje Napoleon a ve Třech mušketýrech zase kardinál Richelieu.

Ale proč zrovna liliputi?

Nevím, s románem Andrew’s Brain bylo všechno trochu jinak. Psal jsem ho déle, než je u mě obvyklé. Víc jsem dal na intuici. Vědomě jsem se chtěl pouze vyvarovat tradičního způsobu vyprávění, tudíž jsem začal od postav. Jakmile jsem věděl, kdo je můj protagonista Andrew, ten román se nějak nevyhnutelně psal sám od sebe a v jednu chvíli mi přišlo, že do něj mohu obtisknout vše, co se k jeho postavám z mých vlastních vzpomínek hodí. Záhy nato už jsem věděl, že celá kniha bude psaná stylem přerušovaného monologu, proudem vzpomínek, které Andrew neznámo kde vypráví neznámo komu. Přišlo mi to prostě jako vhodná forma.

Andrew je příšerný, někdy až komický nešika. To je také vzpomínka?

Před mnoha lety jsem znal jednoho mladého literárního redaktora, který zabil své vlastní dítě podobně nešťastnou náhodou, jako to na úplném začátku knihy udělá Andrew. Tento člověk byl nesmírně milý a sympatický, ale od přírody zoufale nešikovný, vždy bylo jen otázkou času, co zase provede. Jak jsem na něj myslel, vybavilo se mi několik zážitků, pak jsem najednou napsal první větu a v tu chvíli už byla celá postava na světě.

Až později jsem z Andrewa udělal odborníka na kognitivní vědu, což do knihy vneslo celou tematickou rovinu zabývání se lidským mozkem, tím, co děláme a proč to děláme, zda je možné vlastním mozkem objektivně přemýšlet o tom samém mozku, jak a kdy nás šálí paměť, co si ve skutečnosti pamatujeme a tak dále.

Napsal jste i jiné romány podle první věty?

Ano, ten předchozí, jenž se jmenuje Homer a Langley. Spisovatele to takhle někdy zničehonic přepadne. "Jsem Homer, ten slepý bratr. O zrak jsem nepřišel najednou, bylo to jako ve filmu - pomalé zatmívání." V tu chvíli už bylo nevyhnutelné, že budu v psaní pokračovat, prostě se mě to zmocnilo. Věta má nad autorem neskutečnou moc. Chňapne vás a můžete se vzpírat, ale nakonec se neubráníte tomu, abyste připisovali další a další věty, dokud z toho není kniha. Tentokrát to bylo stejné. První věta: "Budu vám vyprávět o svém příteli Andrewovi, odborníkovi na kognitivní vědu. A nebude to nic hezkého." A dál už samospádem.

Takže knihy jsou pro vás nevyhnutelné, na rozdíl třeba od Philipa Rotha, který oznámil, že končí s psaním?

Nevěřte všemu, co Roth říká. Alespoň já mu to od začátku nevěřil, a co jsem slyšel, už před pár měsíci se k psaní zase vrátil. Stát se to pochopitelně může, baseballoví hráči nebo fotbalisti to také jednou pověsí na hřebík, naštěstí spisovatel má zpravidla delší produktivní období než vrcholový sportovec. Kanaďanka Alice Munroová ještě nedávno též tvrdila, že už nic dalšího nenapíše, a teď, když obdržela Nobelovu cenu za literaturu, s tím zápasí podobně jako Roth. Takže tato rozhodnutí chápu, akorát jsem se k nim sám nepropracoval. Stále mám nápady a nutkání je rozepisovat.

Ještě pořád píšete nejvíc po ránu?

Většinou ano. Pravidel či rutin moc nemám, ale řídím se jednou starou Hemingwayovou radou: "Pokud se při psaní přistihnete, že víte, kam váš příběh směřuje, přestaňte a na zbytek dne si dejte pohov." Toho se držím a zatím se to vyplácí. Druhá dobrá rada zní, že člověk nemá čekat na inspiraci, nýbrž psát sám od sebe, nutit se do toho dennodenně, brát psaní jako obyčejnou každodenní práci. Skoro pokaždé je to souboj, ale tak už to chodí.

Proč o událostech z 11. září píšete až nyní, po třinácti letech?

Asi i to bylo nevyhnutelné. Psaní o teroristických útocích v New Yorku jsem se dlouho vyhýbal, zdálo se mi, že jde o příliš složitou látku, abych ji přetavil ve fikci. Když uplynulo pár let, změnil jsem názor. Najednou to přede mnou bylo a nešlo to nevidět, podobně jako se 11. září prostě nemohou vyhnout mí hrdinové. Neumím to vysvětlit jinak, než že se to muselo stát, nám všem i našim postavám. Uvědomte si, že přes americkou účast ve druhé světové válce a přes konflikty ve Vietnamu či v Iráku jsme my Američané nikdy pořádně nevěděli, co znamená, když se fronta přežene naší vlastní zemí. Stalo se nám to jen v případě občanské války, k níž jsem se vrátil nedávným románem Pochod k moři, jenže tehdy jsme válčili sami se sebou. Jinak byl ozbrojený konflikt pro Američany vždy něco dalekého, odehrávajícího se za mořem, zpravidla nemajícího vliv na náš běžný život.

Takže jste tento pocit chtěl zpracovat?

V Evropě se historicky vzato válčí pořád, my to víme, sledujeme to a občas tomu z té či oné strany pomáháme, ale až do 11. září jsme si takovou válku sami neuměli představit. Pochopit, co to udělá s vědomím člověka a jak se to podepíše na jeho chování. Ten pocit, že jste v obležení a náhle se musíte bránit před cizími vojsky. Fakt, že teroristé unesli americká letadla a zabili skoro tři tisíce Američanů v samotném centru naší země, v jejím nejcitlivějším místě, byl natolik šokující, že si ho mnozí Američané dodnes nepřebrali. Proto se k 11. září i po těch třinácti letech vrací tolik spisovatelů. Prostě si nemohou pomoct.

Hraje v tom nějakou roli, že jste rodilý Newyorčan?

Ne, dnes už je to nevyhnutelně součástí světa, o němž všichni spisovatelé po celé Americe píší, je to něco, co nutně musela prožít každá postava, kterou si americký romanopisec vymyslí. Člověku se skoro zdá, že do roku 2001 byla americká půda neposkvrněná, čímsi jiná, původní, snad až nedotknutá a že s útoky na Světové obchodní centrum se to navždy změnilo.

Toto téma v mé nové knize úzce souvisí s příběhem Andrewa, jenž neustále přemítá, nakolik mozek jednotlivce komunikuje s ostatními a kde jsou jeho průniky se zbytkem společnosti. Že jsou věci, které má v hlavě každý po svém, a pak takové, které chtě nechtě sdílíme s ostatními. Jako třeba kolektivní traumatické zážitky. A to je v knize zase vpletené do jiné tematické linky, zabývající se úskalím lidské paměti.

S tou jste pracoval už ve vzpomínkovém románu Světová výstava, ne?

Se svou vlastní ano, protože při psaní jsem usilovně vzpomínal na vlastní dětství, ale vědomě napsat knihu o paměti, to jsem doposud nezkoušel. K úvahám nad tím, co si pamatujeme a co už si domýšlíme, co se objektivně vzato stalo a u čeho si už nejsme tak zcela jistí, člověka zpravidla přiměje věk. V mém případě to byly přednášky a hlavně jeden odborný článek, popisující, kterak vědci už desítky let budují superpočítače, jež by jednou mohly plně nahradit lidský mozek. Pokud alespoň hypoteticky uvažujeme o stvoření umělé lidské bytosti, jež bude dělat vlastní rozhodnutí a mít svoji vlastní paměť, je namístě se zajímat, jak funguje náš mozek, kde přesně se v něm bere totožnost jednotlivce a co vlastně tvoří člověka. 

Jak jsem nad tím přemýšlel, nějak mi to všechno zapadlo do sebe. A pak už z toho najednou nešlo vyndat ani to 11. září. Prostě nebylo způsobu, jak se ho v knize vyvarovat.

Ani toho, že v románu vystupují karikatury Bushova viceprezidenta Dicka Cheneyho a ministra obrany Donalda Rumsfelda?

To je interpretace nynějšího čtenáře. Je náhoda, že vedle zoufale nemotorného hrdiny, který přináší zkázu, kamkoliv vkročí, vystupují v době okolo 11. září zrovna americký prezident a jeho dva nejbližší spolupracovníci, kteří zneužívají svoji moc? Na to jako autor nechci odpovídat, protože už by si to čtenář neuměl odmyslet. Kdežto mě baví představa, že román Andrew's Brain si někdo otevře za třicet let a takové souvislosti ho ani nenapadnou. Tak je to nejlepší. V každém období přece knihy vnímáme jinak, tak proč téhle čtenářské představivosti přivírat dvířka.

V čem je to u Bushových mužů jiné než s tím přiznaným Richelieuem?

Liší se to případ od případu a konečné slovo má jen autor. Napsal jsem několik románů, které se odehrávají na skutečných místech po celé Americe. Některá jsem si domýšlel, upravoval podle toho, co vyžadoval příběh, jiná jsou detailně popsaná dle dostupných pramenů.

Na hranice mezi literaturou a fikcí se mě lidé začali poprvé ptát v polovině sedmdesátých let kvůli historickému románu Ragtime, jejž později zfilmoval Miloš Forman. O něm se už bavit nechci. Ale považuji za důležité připomenout dobové souvislosti, že generace spisovatelů, jako byli Norman Mailer nebo Truman Capote, do americké literatury vnesla nový způsob práce s fakty a historickými událostmi. Souviselo to s tím, že Mailer i Capote byli novináři. Něco začali dělat jinak, a třeba právě proto si například sociologové o pár desítek let později osvojili různé literární techniky. Třeba je to řetězec nevyhnutelných událostí, které prostě musely jít jedna za druhou v tomto pořadí.

A co je na konci?

Zpětně vzato se nám to dnes jeví jako jeden spletený evoluční proces literatury, žánr za žánrem, příběh po příběhu, technika za technikou. I takové nazírání knih se za pár let může zdát překonané. Pro mě osobně ale v dnešním světě a v dnešních souvislostech existuje autor coby zcela svobodná bytost, která si může dělat, co se jí zlíbí, a zodpovídá se pouze sama sobě a svému dílu. Proto ve svých posledních románech nedělám rozdíly mezi tím, co je ještě skutečnost a co už čirý výmysl. Až mi přijde, že žiji v době, která to opět potřebuje rozlišit, třeba změním názor.

Připravil Daniel Konrád
Publikovaly Hospodářské noviny 6. února 2014