Yi Mun-jol: Starší mají ze Severní Koreje strach, mladší chtějí sjednocení

Zdenko Pavelka: Co vám pomáhalo snášet postavení člověka, ke kterému se společnost točila zády?

Yi Mun-jol: To byla  záležitost 50.  let,  po skončení korejské války, trochu to navazovalo na tradiční systém, kdy byla trestána i rodina provinilce, blízcí příbuzní. Ale nebyl to nějaký aktivní útlak, že bych byl perzekvovaný nebo zavíraný, spíš šlo o to, že mi byl zamezen přístup do určitého postavení ve společnosti. Skončilo  to až s nástupem vojenské diktatury  v 80. letech, což je trochu ironie  osudu. Pomohlo mi, že jsem se stal  známým   spisovatelem,   a   spousta těžkostí se tím vyřešila.

Jak se měnila korejská společnost ve druhé polovině minulého století?

Cestu, kterou západní společnost prošla v průběhu tří století, jsme my museli urazit během několika desítek let. K určitému otevření Koreje došlo na přelomu 19. a 20. století, ale na začátku století byla země okupována Japonskem a víceméně se u nás udržovalo feudální zřízení, žádný výrazný pokrok se tak ani v té první polovině století neprojevoval - změna k moderní společnosti nastala až po skončení války v roce 1945. Od té doby se Korea musela vypořádat s pozůstatky feudalismu, probíhal u nás boj mezi pravicí a levicí a tak dál.

Co se zemí udělalo rozdělení?

Rozdělení nebylo dílem Korejců, to udělaly velmoci. A stručná charakteristika by mohla být, že levice se přesunula na sever a pravice zůstala na jihu. Ti v uvozovkách pokrokovější šli na sever a konzervativní část ovládla jih. A tak zůstaly obě společnosti velmi vyhraněné, život v obou částech byl méně určován osobní volbou a mnohem více jej ovlivňovalo prostředí, většinová společnost. Tato radikalizace nakonec vedla také k tomu, že o systému, který se ustavil na severu, se stěží dá mluvit jako o socialismu. Je to jeho deformovaná podoba. A stejně tak kapitalismus na jihu byl deformovaný, připomínal spíš vojenskou vládu. Pokud jde o Severní Koreu, tak tam tato nenormální situace bohužel pořád trvá. Na jihu došlo k určité demokratizaci, uvolnění, tlak velmocí není tak silný, vojenská vláda odstoupila. Jižní Korea by mohla být považována za normální společnost, s levicí a pravicí, ale existence Severní Koreje situaci dost komplikuje, je překážkou normálního fungování demokracie v jižní části země.

Můžeme se na to ale dívat také z druhé strany, z hlediska možného sjednocení, a to je dneska v Koreji dost velký problém, protože jsou u nás velké rozdíly v názorech jak mezi generacemi, tak mezi aktéry politické scény. Nejstarší generace ještě pamatuje tu tragédii a bojí se nějaké podobné, má ze Severní Koreje strach. Ti mladší to vidí dost optimisticky a aktivně se staví za sjednocení.

Myslíte si, že lze přenést demokracii evropského či amerického typu do tak odlišných kultur, jako je například korejská?

Možná že současné korejské problémy jsou i důsledkem toho, že k nám byl importován systém, který nám nebyl vlastní. V této souvislosti je zajímavé, že zatímco dříve převládala tendence k americkému způsobu, dnes je zřetelný příklon k evropským hodnotám a k evropskému pojetí demokracie. V poslední době například ve vládě přibylo lidí, kteří studovali v Evropě, nikoli ve Spojených státech.

Dnes se Američané a Britové snaží odstranit jeden nepohodlný režim silou. Co by se stalo, kdyby se o totéž pokusili v Severní Koreji?

Pokud jde o současnou intervenci v Iráku, v Koreji se na to hledí dost s pochopením. Ale lidé, kteří jsou proti válce, se obávají, že by po skončení této akce mohla přijít na řadu právě Severní Korea. Kdyby tu došlo k podobnému řešení, byla by tím, kdo by nejvíc utrpěl, Jižní Korea. Kdyby se ale Saddámovi Husajnovi podařilo z této války nějakým způsobem vyváznout, znamenalo by to pro současnou Severní Koreu, která dnes balancuje v zahraniční politice dost na hraně, povzbuzení. Takže jihokorejská společnost víceméně jen přihlíží, ale s určitými obavami. Je to trochu schizofrenní situace, vláda odsouhlasila podporu USA, ale lidé jsou dost proti.

Měl jsem za to, že v Jižní Koreji je živý silný antiamerikanismus.

Je pravda, že mezi částí vysokoškolské mládeže se takové postoje projevují, ale rozhodně to není v té míře, jaká se zřejmě prezentuje v zahraničí. Ti, kterým Amerika nevadí, jsou zticha, kdežto ti, kterým vadí, jsou mnohem víc vidět.

K jaké světové literatuře máte blízko?

Vzhledem k tomu, že jsem už profesionální spisovatel, hledám inspiraci různě, ale konkrétně bych nerad jmenoval. Ke korejské mentalitě má blízko klasická ruská literatura, hodně Korejců má v oblibě německou literaturu. Na mé hluboce zapůsobili Dostojevskij a Thomas Mann.

Co si myslíte o funkci literatury? Je tu jen pro zábavu, pro krásu nebo i pro poučení?

To je problém moderní korejské literatury od chvíle, kdy se začala formovat. Já sám jsem v mládí považoval literaturu za něco, co je mimo nějaký systém, ať už politický nebo hodnotový, za něco svébytného, originálního. Čím jsem starší, tím víc o možnosti takové samostatné existence literatury pochybuji. Uvažuji víc o tom, jestli by literatura neměla přinášet nějaké inspirace pro společnost. Nevím ale, jestli tahle změna vyjadřuje myšlenkový posun k lepšímu, nebo už se tak projevuje můj úpadek.

publikoval Salon, literární příloha Práva (10.4.2003)
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha