Vyprávění je mou životní oporou

Proč právě toto téma?

Herta Müller: Téma deportace je pro mě velmi osobní, moje vlastní matka byla deportována, nejen ona, nýbrž všichni ve věku mé matky. Mimo muže. Ti byli ve válce. To se odehrávalo v padesátých letech. Byla to temná doba. Za katrem jste mohli skončit za každou hloupost. Bylo zakázáno o deportaci mluvit. Koho se to osobně týkalo, mluvil jen v náznacích. Pocházím ze zemědělského prostředí, tam člověk, tak jako tak o sobě nemluví, a proto nedisponuje ani odpovídajícím slovní zásobou. Ale moje máma vypadala velmi vyděšeně. Naše vesnice byla zakonzervovanou strukturou, ve které se posledních tři sta let odehrávalo pořád dokola to samé. U těch, kteří se po deportaci z Ruska vrátili, bylo všechno jinak. Jejich tradiční šat zmizel, díky stříhání dohola byli i copy najednou pryč. Tento obraz mě neustále provázel, objevuje se například již v románu Niederungen (Doliny). Rozhodla jsem se, že o těchto věceh budu psát, zároveň jsem z toho měla strach, protože jsem nevěděla jak. Kromě paušálních obvinění: lidé hladověli a mrzli. Chtěla jsem ale vyjádřit, co je skutečným utrpením – popsat skutečné dopady toho, co se tehdy dělo.

Na románu Atemschaukel jste začala pracovat společně s Oskarem Pastiorem. Věděla jste, že byl také deportován?

Ano, znala jsem ho mnoho let, ale o deportaci mluvil Oskar pouze okrajově. Pobyt v táboře jej silně zasáhl, byl vystrašeným člověk, opotřebovaným a „srovnaný“. Byl strachem přímo vycepován. Byla to velmi plachá osobnost a jeho mlčenlivost byla tím, co mu bránilo v tom, aby o tom mohl promluvit veřejně.

Jak proměnila jeho náhlá smrt Váš vztah k této knize?

Enormně. Nevím, co by se stalo, kdyby Oskar nezemřel. Měla jsem ho velmi ráda a nesmírně mi chybí. Jeho smrt mě zcela ochromila. Potom jsem si ale uvědomila, že je mým úkolem knihu dokončit. Oskar jí sám věnoval poslední roky svého života. Zároveň jsem si byla vědoma toho, že bude díky této knize žít dál.

Chtěla jste prostřednictvím knihy podat svědectví - bylo to pro Vás důležité?

Vůbec ne.

Je možné zachytit zkušenosti z „druhé ruky“?

V podstatě zde diskutujeme o tom, zda kniha dojde svého naplnění – zda se stane svébytnou.  Do té míry to není otázka toho, zda je to možné nebo ne - zda smím nebo ne. Existují také lidé, kteří něco zažili na vlastní kůži, a přesto se jim následné umělecké zpracování nepovedlo. Umění je syntézou ne přepisem - citací i transformací. Neznám jiné kritérium.

Může literatura bojovat proti zapomnění?

Samozřejmě. Vše, co vím o koncentračních táborech, o bídě každého dne, o průmyslově organizovaném vraždění, pochází z knih. Ti, kteří to zažili a ti kteří se těchto témat chopí, píší vždy z vnitřní potřeby. Atemschaukel není mým vlastním příběhem, je to příběh z mého okolí, je to příběh mé matky.

Četla maminka Vaši knihu?

Ne, moje maminka je prostá žena. Spolu o tom nikdy nemluvíme. Ví, že píši, ale máme jiný vztah. Mlčení může být právě tak silné jako vyprávění. Každý musí mít možnost, určit si sám jestli svou oporu nachází spíše v mlčení nebo ve vyprávění.

úryvek z článku, který opublikoval deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, přeložil Josef Zlamal