V rozhovoru s Davidem Ramosem Fernandesem

Londýn 2006

TBR: V článku pro Observerjste napsal, že vaše zkušenost novináře a zpravodaje jen velmi máloovlivnila vaši literární tvorbu. Co vás tedy vlastně inspirovalo připsaní Sibiřského dramatu?

JM: Nezapomínejme, že nejsempořád jenom novinářem. Dovedete rozlišit, kdy přestáváte být novinářema začínáte být člověkem? Představte si, že nějaká firma pošle svéhoúčetního na několik let do Nigérie a on pak napíše o Nigérii román –bude to román o životě účetního v Nigérii nebo o životě v Nigérii? Lidévětšinou tuto otázku formulují jinak a týká se jiných druhů psaní,takže pak má taková otázka smysl. Takhle mi moc nesedí.

Když jsem dokončil svou předchozí knihu Čas řídit a přemýšlel jsem,o čem bude ta další, neměl jsem v úmyslu napsat knihu, která seodehrává v Rusku. Vlastně jsem zpočátku pomýšlel na Skotsko. Většinamých románů se odehrává ve Skotsku. Je to trochu zvláštní, protože toudobu jsem už nějaký čas v tomhle úchvatném prostředí nabitém událostmižil, byl jsem svědkem neuvěřitelných věcí, napřed na Ukrajině a pakv Rusku. Strávil jsem tam čtyři roky a viděl jsem spoustu zajímavého,navštívil spoustu pozoruhodných míst a mluvil s mnoha úžasnými lidmi.Přesto jsem se nějak vnitřně bránil pomyšlení, že bych mohl o Ruskupsát, jako bych vůči tomu byl nějak předem zaujatý. Sám jsem nechápalproč. Snad jsem se jako novinář bál, že by moje profese nějak ovlivnilamoje psaní. A také jsem si myslím uvědomoval, že všichni kolegovénovináři psali a vydávali knihy, a já jsem měl pocit, že knih o Ruskuuž prostě bude moc, protože každý si říkal: „Já jsem tady v téhleúžasné zemi byl, podnikal jsem tyhle úžasné věci a teď o tom musím něconapsat.“ To mi prostě nepřipadalo jako dostatečný důvod.

A pak jsem se doslechl o těch událostech – říkám jim události, nepříběhy, protože příběhy jsou moje, já jsem si je vymyslel, aleudálosti jsou skutečné – o uprchlých vězních z trestného tábora zapolárním kruhem, kteří provozovali kanibalismus; o československýchlegionářích na Sibiři; a o existenci jistého kultu kastrátů. Často semluví o tom, kolik jsem prostudoval materiálu, ale ve skutečnosti hobylo velice málo. Je pravda, že jsem přečetl o každém z těchto tématalespoň jednu knihu – o tom ostatně píši v doslovu – ale základnímyšlenka těch tří příběhů nevychází z žádného studia. Jsou to nápady,které se dají shrnout do jediné věty. A právě tyhle velice jednoduché,ale extrémní situace si vynutily bezprostřední vývoj románových postava jejich konfliktů. Napřed jsem si myslel, že bych mohl zpracovat jenjeden z těch námětů, protože každý z nich by vydal na samostatný román,ale protože všechny se nemohly odehrávat jinde než na Sibiři v roce1919 a já určitě nenapíšu víc než jednu knihu, která se odehrává naSibiři, tak když je tam nedám všechny, o některou přijdu, a to by bylaškoda. Věděl jsem, že to bude velice těžké, že si opravdu hodně troufáma možná se mi to nepodaří, ale rozhodně jsem to chtěl zkusit.

A těžké to opravdu bylo. V jednu chvíli jsem to chtěl vzdát a napsaljsem místo toho Muzeum pochybností, protože jsem měl od nakladatelstvípodepsanou smlouvu, zatímco první odezva na několik počátečních kapitolSibiřského dramatu byla dost vlažná. Tehdy jsem neměl žádného agenta,takže moje ukázky nikoho moc nenadchly. Když jsem se pak z Ruskavrátil, to už jsem měl Muzeum pochybností napsané, opatřil jsem siagentku a té se Sibiřské drama líbilo, takže jsem se nakonec rozhodlpřeci jen knihu dopsat – a zbytek už znáte.

TBR: Ve vašem románu je řadasituací, které tak docela neladí s tím, co bychom v té době a tomprostředí očekávali. Nejnápadnější je velice současný styl vašehopsaní, ale jsou tam i konkrétní detaily, například když Matula šňupekokain nebo Anniny velmi výmluvné sexuální touhy. Co jste tím sledoval?

JM: Lidé přece vždy a všudeprovozují sex. Abych to vysvětlil – a myslím, že to ještě nikdo neřekl– podle mě se spisovatel musí o tyhle věci zajímat. Když jsem tu knihupsal, vlastně jsem na to takhle nemyslel. V jistém smyslu je samozřejměvšechno záměr. Nikdy bych do sebe neřekl, že jednou napíšu román, kterýse odehrává v minulosti, byť na pomezí moderní doby. Ale jak jinak jsemto měl podle vás udělat?

TBR: Snad se víc držet dobového stylu a konvencí, pokusit se třeba o tradičnější historický román?

JM: Tradiční historickýromán je to poslední, co jsem chtěl napsat. A dovolím si nesouhlasits vaším tvrzením o dobovém stylu a konvencích, protože tehdejší doba sev ruské literatuře vyznačovala neobyčejnou rozmanitostí a tvořivostí.Spisovatelé se pouštěli nejrůznějšími směry. Andrej Bělij – nevím,jestli jste někdy četl Petrohrad, ale to je nádherná kniha. Není tosnadné čtení, ale je v ní úžasná bohatost a hloubka. Momentálně jsemv situaci, kdy čtu v ruštině dostatečně dobře na to, abych cítilpotřebu číst ruské knihy v originále, ale pořád ještě musím mítslovník, aspoň ve vedlejší místnosti. S Bělim to nešlo, protože jehopróza je tak bohatá a silná a šťavnatá. Je samozřejmě úplně jiný nežnapříklad Bulgakov, který psal ve stylu čechovovské tradice, než začaltvořit po svém. Nebo Platonov, to byl jedinečný stylista. A desítkydalších, o kterých jsem pravděpodobně vůbec neslyšel. Rozhodně sinemyslím, že by ruští spisovatelé psali jediným stylem. Naopak simyslím – a teď trochu váhám, zda mohu použít výraz moderna – jsemprostě toho názoru, že v ruské literatuře z počátku dvacátého stoletítvořili autoři a autorky, o jejichž mistrovství nemají anglicky píšícíspisovatelé ani potuchy a musejí hodně co dohánět. Je možné, že tak zadvacet let začnou všichni napodobovat Běliho nebo Bulgakova neboPlatonova a jejich styl psaní a všichni budou žasnout, jak je moderní.

Jenže to asi není odpověď na vaši otázku.

TBR: Takže jste se nesnažil vědomě napodobovat žádného z těchto autorů?

JM: Ne, to určitě ne. Tenromán jsem nepsal tak, jako by ho vyprávěl současný vypravěč. Vypravěčje neviditelný. Občas jsou tam možná z mé strany nějaké poznámky, alenic víc. Určité oddíly knihy jsou samozřejmě vyprávěny hlasem někohojiného, například Balašův dopis je myslím napsán dost odlišným stylem.Já si myslím, že styl je závislý především na tom, jak máte promyšlenýrománový čas a prostor, na poměru dialogu a nepřímé řeči, na tom, jakse vyvíjí váš příběh odstavec za odstavcem.

Hm. Asi to nepopisuji příliš srozumitelně, že?

TBR: Kritiky konstatovaly,že námět i styl této knihy se velmi liší od vašich předchozích románů apovídek. Co způsobilo tuto proměnu a byla to proměna vědomá?

JM: V žádném případě. Jenžekdyž člověk píše nějakou knihu tak dlouho a dokonce ji na čas odloží,mezitím píše něco jiného a pak se k ní zase vrátí, je zcela přirozené,že se během deseti let něco změní. Já sám cítím, že jsem se změnil, žepřemýšlím o nových věcech. Například v některých textech v Muzeupochybností, v povídkách o Gordonovi, je tam jedna situace, kdy jdeGordon s Charliem do čajovny a setkají se se dvěma ženami. Když jsemtuhle pasáž psal, trvalo mi to neobyčejně dlouho: čtyři lidé v jednémístnosti, vlastně to bylo skoro jako divadelní hra. Ano, tím to asibylo. A já jsem si říkal: Co se to děje, proč mi trvá tak dlouho tohlenapsat? Proč myslím na jednu větu celý den? A pak jsem si přečetl, cojsem napsal, a uvědomil jsem si, že ano, teď chápu, proč mi to trvalotak dlouho. Protože to je přesně to pravé.

A tak jsem se už neptal, proč mi trvalo tak dlouho napsat ony dvěnebo tři stránky, ale proč mi sakra netrvalo tak dlouho napsat všechnyty ostatní stránky, které jsem kdy napsal! A určitě to není nedbalost,protože já nejsem autor, který napíše stránku, sem tam něco opraví ahonem spěchá dál. Všechno, co jsem kdy vydal, a se vším rozhodně dnesnejsem spokojen – já jsem totiž vydal už poměrně dost věcí, protožejsem začal hodně mladý – , ale dokonce i u těch textů, se kterými teďnejsem spokojen, si dodnes pamatuji, jak jsem každou větu četl znovu aznovu dokola, jak jsem se ji snažil vylepšit, aby zněla správně; avšaktuto vysokou míru pečlivosti a promyšlenosti jsem začal svým textůmvěnovat až nedávno. Mluvím o tom, jak své postavy studuji, jak si jepředstavuji, dívám se jim do očí a podřizuji se plné pravdě o tom, jacíti lidé jsou, co chtějí a jak se chovají. Zní to docela samozřejmě, aledřív jsem to se svými postavami vždycky takhle nedělal, nevytvářel jsemjim jejich vnitřní svět a jejich vlastnosti a způsoby chování. V duchujsem si je sice promyslel do všech podrobností, ale ne vždy se to zcelapřeneslo na stránky knihy. I když, jak o tom teď mluvím, podívám-li sena postavy v Čase řídit, myslím, že jsou vykreslené docela dobře. Nejdeani tak o to, že bych je nějak nedotáhl, ale myslím, že jsem používalrůzné zkratky a triky, abych si práci usnadnil. Místo, abych se na něsoustředil a opravdu se jim věnoval, podnikal jsem různé výlety jinam,trhal jsem vyprávění na jednotlivé episody a vnášel do něj většízmatek, než bylo záhodno.

TBR: Máte pocit, že se změnily vaše záměry anebo váš přístup k psaní?

JM: Řekl bych, že se změnil můj přístup k psaní.

Víte, jedna věc je zajímavá – když vyšla moje sbírka povídek oGordonovi, tak jsem o tom mluvil se svým redaktorem KevinemWilliamsonem. V té sbírce je čtrnáct povídek a mezi nimi je přerušovanévyprávění, a když jsme tu knihu chystali, bavili jsme se o tom, jestlimáme tyhle pasáže spojit dohromady do jakési novely, nebo je rozstrkatdo celé knihy. Tehdy jsme se rozhodli ty texty roztrousit v celé knize,ale dnes si myslím, že to byla chyba. Příští rok má vyjít nové vydání,ve kterém jsem se rozhodl zařadit do první části jednotlivé povídky anakonec dát delší text jako novelu. Chci si to všechno ještě jednoupřečíst a ujistit se, že to tak opravdu bude, ale je pravda, že někdyběhem psaní Muzea pochybností se můj styl přece jen změnil. Mám pocit,že v těch šesti povídkách je zřetelně znát vývoj Jamese Meeka. Začínajítak, jak jsem začínal, a končí tam, kde jsem teď.

TBR: Nemohu si pomoci, alev postavě Matuly ze Sibiřského dramatu a Gordona z Muzea pochybnostínacházím hodně podobností. Oba jsou to, kromě jiného, sobci bezohledněprosazující svoje cíle, evidentně sami se sebou spokojení. Co se vám nanich líbí, co vás na nich fascinuje?

JM: Myslím, že to platí jenpro Matulu, pro Gordona ne. Gordon je podle mě velice vnitřně rozháranýa nešťastný člověk. Jeho vnímání světa je vykolejené. Matula je určitězcela imunní vůči pocitům ostatních lidí, je to patologická osobnost,ale mě na něm v té základní rovině – a tím se zabývám hlouběji ve svédalší knize, kterou právě píšu –  zajímá hlavně ta nemožnost poznatněkoho jiného; nemožnost důvěrného poznání i v důvěrném vztahu, a tonemluvím o nedostatku důvěry v ostatních vztazích; nemožnost soucítěnímezi jednotlivci i mezi zeměmi. Kundera psal o nesnesitelné lehkostibytí – je to skvělá kniha – ale existuje také nesnesitelná osamělostbytí. A to se týká i Gordona a Matuly, ano, myslím, že to je mojehlavní téma, jimž jsem posedlý.

TBR: Má tato posedlost nějakou konkrétní příčinu?

JM: Pravděpodobně ano.

TBR: V jednom článku proLondon Review of Books jste napsal, že „výhodou příběhu z války je, ževšechny postavy se musejí nějak vyrovnat se smrtí“. Myslíte si, žev Sibiřském dramatu se válečný román proměňuje v román milostný?

JM: Určitě. Proto jsouválečné romány tak oblíbené. Proto je tak přitažlivá krása: díky svépomíjivosti. Nikdy netoužíme po něčem tak intenzivně jako ve chvíli,kdy hrozí, že to ztratíme. Proto je válka tak vzrušující.

TBR: Anna Petrovna se odostatních postav ve vašem románu výrazně liší, i když i ona je velmivýjimečná. Jednak je to jediná ženská hrdinka příběhu, a tuto odlišnostještě podtrhuje její téměř vyprázdněná senzualita. Chová sepragmaticky, ale je i zoufalá a nenasycená zejména ve své potřebě atouze po sexu. Jak se dostala do vašeho příběhu?

JM: Anna je jiná než ostatnípostavy v mé knize, ale podle mě se lépe vyrovnává se světem, jenormálnější než ostatní, pokud chceme mluvit o normalitě. Normalita alenení nejvhodnější slovo. Anna je nejlépe připravená uspět v přátelskémprostředí. Už jsem od lidí, většinou od mužů, slyšel podobné poznámky oAnnině neukojenosti v sexu. Podle mě je to nepřiměřená kritika. Kdybybyla Anna muž, nikdo by na jejím chování neshledával nic překvapivého.Ale ženy přece mají stejnou potřebu sexu jako muži. To je pravda, nicsi nevymýšlím. Je opravdu zajímavé, jak jsou z toho lidé nesví.Vzpomeňte si, v jaké se Anna nachází situaci. Její manžel se sámvykastroval. To je poměrně kruté odmítnutí. Nevím, jaké máte vy osobnězkušenosti se ženami – jste ještě mladý, ale věřte mi, ženy opravducítí stejnou touhu po fyzickém uspokojení jako muži. Možná ne všechny,ale je jich hodně. Opravdu si nemyslím, že bych to nějak přehnal. A aniAnna není ochotná vlézt do postele s každým.

TBR: Dost mě šokovala scéna,ve které Anna zaplatí chlapci ze sousedství, aby ji masturboval. Svousyrovostí a přesvědčivostí si nezadá s krutými násilnými činy, kterétvoří klíčové okamžiky románu, jako když Matula roztříští živémusobolovi hlavu o stůl. Jsou to velmi bezprostřední a provokativnípopisy.

JM: Anna představuje hlavníosu, kolem které se točí celý příběh. Zároveň je postavou, která neníjednoznačná. Mutz je citlivý, chytrý, rozvážný a zodpovědný, avšakpostrádá vášeň a oheň, dychtivost a nezdolnou touhu, jako mají Balašova Samarin. Těm zase naopak chybí Mutzův smysl pro rovnováhu aopatrnost, slušnost a zdrženlivost. Anna si uvědomuje, že je mnohemlepší být jako Mutz, ale zároveň nedokáže popřít, že částí svéosobnosti touží po lidech, jako je Samarin a Balašov, přestože se k nínakonec zachovají velmi nehezky. Takže v jistém smyslu je Annaucelenější člověk, ale to neznamená, že je šťastná, že má své chyby. Aťudělá cokoli, ví, že pro ni bude těžké dosáhnout rovnováhy. Něcotakového ale prožíváme všichni, pokud lze předpokládat, že jsmenormální, pokud vůbec můžeme o normalitě mluvit.

To je hrozné, jak často používám slovo normální.

TBR: Možná se vám mojeotázka nebude zamlouvat, ale kdyby mohl váš román napsat někdo jiný,kterého spisovatele byste si vybral a proč?

JM: Hm. Cormaca McCarthyho. Ale je to opravdu hodně divná otázka.

TBR: Na začátku našehorozhovoru jste se krátce zmínil o svých zkušenostech novináře. V jinémnedávném rozhovoru jste řekl, že chcete „pozorovat své postavyz bezprostřední blízkosti, studovat je, neuhýbat před ničím, co víte,že musejí udělat“. Takový přístup k psaní bych čekal od válečnéhozpravodaje.

JM: Existuje tu jistésrovnání, chcete-li. Rozdíl je ovšem v tom, že při psaní románů jstetou postavou, před kterou nechcete uhýbat, vy sám. Ne někdo jiný. Av tom je zásadní rozdíl. Vypovídat pravdu o tom, jak se vám jevíostatní lidské bytosti, je velmi těžké, podobně jako vypovídat pravdu osobě, protože to je jediná opravdová laboratoř, ve které můžetestudovat lidstvo.

Zde se dostáváme k otázce pravdy a upřímnosti, protože všechno, očem spisovatelé ve svých knihách píší, můžeme rozdělit do dvou skupin:buď autor věří, že to, co jeho postavy dělají, je schopen – byť na jinéúrovni – dělat i on sám; nebo je to všechno falešná domýšlivost. Možnáto zní velmi tvrdě a radikálně, ale já jsem přesvědčen, že je topravda. Tím nechci říct, že se chystám sám sebe vykastrovat nebo že semi zamlouvá představa, jak si příště na výlet do hor s sebou vezmumísto svačiny přítele, abych ho mohl nahoře na vrcholku sníst. Tady jepole působnosti pro vaši představivost. Musíte vzít lidské vlastnosti asklony, které jsou podle vás celému lidstvu i vám jako jednotlivcidány, a extrapolovat je do různých životních příběhů, do odlišnýchkulturních souvislostí, dob, situací, a přemýšlet o tom, jak byste sev nich zachoval.

Loni v červenci [2004] jsem byl v Iráku a zažil jsem velminepříjemnou situaci. Kdykoli někam jedete autem, vystavujete senebezpečí, že vás někdo zastaví a unese a uřízne vám hlavu, a já jsemv té době psal pasáž, ve které Mutz čeká na svou popravu. Byl to velicezvláštní pocit. Jedna věc je o tom psát, a já jsem samozřejmě užpředtím v Iráku byl, jezdil jsem tam v autě a prožíval ten strachz únosu, ale pak, když jsem tu scénu napsal a opět se vrátil do Iráku,musel jsem na to myslet znovu a znovu prožívat ten strach z popravy. Toje opravdová zkouška představivosti. Největší zkouškou by samozřejměbylo, kdybych mě opravdu unesli a tu hlavu mi uřízli, ale tuhle zkouškujsem naštěstí podstoupil nemusel; ale i tak dostat se do bodu, kdy sipředstavujete ne to, jak by v této situaci reagoval někdo jiný, ale jakbyste reagoval vy sám – a že by to mohlo nastat už v půl třetí tohoodpoledne –, to opravdu pomáhá soustředění a klade na vašipředstavivost velké nároky.

TBR: V románu je jedna velmivýmluvná pasáž, která souvisí s vaší novinářskou profesí: „Vadilo mi,jak všichni lžou; právníci lžou o své práci; úředníci lžou o svépoctivosti; kněží lžou o své čistotě, doktoři lžou o své schopnostiuzdravovat nemocné, novináři pak lžou o všech těch lhářích dohromady“.Je to i váš názor?

JM: Tak vy jste si tohovšiml. Ano, jsem na sebe přísný. Jenže já také vím, že právě tohle silidé o novinářích myslí, takže člověk musí být realista a neměl by siněco nalhávat o profesi, kterou historicky i dnes většina lidíopovrhuje. V tomto smyslu to nutně neznamená, že s tím souhlasím. Já sejenom snažím říkat pravdu o tom, co si lidé myslí.

Kromě toho lhát se samozřejmě dá mnoha různými způsoby.


David Ramos Fernandes, The Barcelona Review


přeložila Zuzana Mayerová