V Le Nouvel Observateur s Avrahamem B. Jehošuou

Le Nouvel Observateur: Může se Izrael po válce v Gaze radovat z vítězství?

Avraham B. Jehošua.  Nemyslím, že by označení „vítězství“ vystihovalo obecný pocit, který po válce v Gaze v Izraeli převažuje. Oficiálně se válka v Gaze nepovažuje za válku, nýbrž za vojenskou operaci. Spíš než o vítězství by se dalo mluvit o úlevě, trochu jako po nevyhnutelné a nebezpečné chirurgické operaci, která proběhla víceméně dobře, hlavně při pohledu na nevelké lidské ztráty na straně izraelské armády. Tady je třeba připomenout četná varování jak ze strany Hamasu, tak sdělovacích prostředků, že je třeba očekávat obzvlášť nelítostné a urputné boje, protože silnice jsou zaminované a spousta tunelů vyhrabaných pod domy bojovníkům a dalším kamikaze umožní snadný pohyb. Zkrátka Hamas se chystal na velmi riskantní válku po vzoru boje vedeného Hizballáhem v Libanonu, který dal Izraeli pořádně zabrat. Proto takové ulehčení, když se po skončení konfliktu v Gaze ukázalo, že Tsahal neutrpěl příliš velké ztráty. Tuto úlevu ale kalí morální bolest z destrukce a lidských obětí způsobených izraelskou ofenzívou v Gaze. Nesmíme zapomínat, že obyvatelé  Gazy v našich očích nejsou anonymní nepřátelé. Jsou to naopak naši blízcí sousedé. Většina obyvatel Gazy žila s Izraelci v dobrých sousedských vztazích, a kdyby nebylo surové nadvlády Hamasu v Gaze, pásmo Gazy by mohlo po jednostranném izraelském stažení v roce 2005 sloužit za vzor budoucímu palestinskému státu.

N. O.: V Izraeli se proti této poslední válce ozvalo jen málo hlasů, a to i v mírovém táboře. Existuje vůbec v dnešním Izraeli ještě nějaký mírový tábor?

A. B. Jehošua: Mírový tábor v Izraeli zahrnuje drtivou většinu obyvatel. Když mluvím o mírovém táboře, nemám tím na mysli žádnou určitou politickou stranu, ale všechny Izraelce nakloněné rozdělení na dva státy, Izrael  a Palestinu, v hranicích vytyčených víceméně na zelené linii a mezinárodně uznaných v roce 1967. Mluvím tedy o Izraelcích, kteří uznávají právo palestinského lidu na sebeurčení a na vytvoření nezávislého státu. Ale i ti nejhorlivější zastánci míru a kompromisu – jako mí přátelé i já, kteří už čtyřicet let usilujeme o ukončení okupace, zrušení nezákonných osad a vytvoření palestinského státu na územích okupovaných od doby šestidenní války – nejsou vůbec připraveni na to, aby ustoupili násilí, jehož se dopouští Hamas z pásma Gazy vůči milionu našich spoluobčanů sídlících na jihu země. Míru nelze dosáhnout za cenu izraelské sebevraždy. Po stažení osadníků a izraelské armády z pásma Gazy v roce 2005 nebyl žádný morální důvod, aby tato fundamentalistická organizace vyzývající ke zničení státu Izrael dál dennodenně raketami ostřelovala jih Izraele. Považuji lidi pocházející z tradičního mírového tábora, kteří nesouhlasí s nasazením síly, aby toto ostřelování definitivně skončilo, za zrádce otázky míru a vzájemného kompromisu a za sabotéry mírových jednání, započatých s palestinskou správou na Západním břehu v souladu s dohodami z Oslo.

N. O.: Zítra se v Izraeli konají volby. Existuje vedle jestřábů ještě nějaký skutečný politický partner pro mírová jednání?

A. B. Jehošua:  Jestli se v příštích volbách dostane k moci znovu Likud, bude to díky Hamasu. Rakety ostřelující jižní Izrael vedly k posílení izraelské pravice. Za důkaz považuji současnou volební kampaň Likudu a pravice, kteří varují obyvatele centrálních částí země, že kdyby jednou vznikl nezávislý palestinský stát, rakety budou ostřelovat Tel Aviv nebo Jeruzalém. Není náhodou, že palestinští Arabové  ze Západního břehu a z Izraele nepořádali žádné velké manifestace solidarity. Ne že by jim utrpení jejich bratří v Gaze bylo lhostejné, ale velmi dobře vědí, že Hamas není jen nepřítelem Izraele, ale také jejich.

N. O.: Došlo podle Vás k odsouzeníhodným válečným akcím? Dá se mluvit, jako to dělají některé nevládní organizace, o „válečných zločinech“?

A. B. Jehošua: Nemyslím si, že izraelské vojenské operace lze označit za „válečné zločiny“. Izrael nikdy nehodlal vyhnat palestinské obyvatele ani je zlikvidovat (s výjimkou několika nepočetných epizod za války o nezávislost v roce 1948). Izraelci si vždy byli vědomi obrovského demografického růstu u Palestinců, který značně převyšuje jejich vlastní demografický růst, takže nemluvě o zjevných humanitárních úvahách ve skutečnosti neexistuje žádný politický ani vojenský důvod ničit civilní obyvatelstvo. Na druhé straně nemohu popřít, že ofenzíva v Gaze byla provedena bez ohledů na civilní obyvatelstvo, jenže to mělo svůj důvod: ochranu vojáků Tsahalu. Skutečnost, že aktivisté z Hamasu použili civily jako lidské štíty, vysvětluje, proč vedení izraelské armády považovalo za legitimní střílet bez rozlišení. Tato válečná bojová logika tedy musí být v Izraeli ve vojenské i politické rovině pořádně vyšetřena, aby bylo jasné, v kterých případech armáda střílela chladnokrevně na neozbrojené palestinské civily. Kromě toho by bylo třeba vyčerpávajícím způsobem vysvětlit případy, které vedly k systematickému zničení domů a budov, odkud nebyl zaznamenán žádný výstřel, jen kvůli „rozšíření zorného pole“ ozbrojených sil. Na systematickém vyšetření každého jednotlivého případu  by se ostatně měli podílet univerzitní odborníci a právníci, kteří by mimo jiné měli za úkol vyslechnout důstojníky, co přesně během vojenské akce dělali, než se dospěje k nějakým etickým závěrům, týkajícím se minulosti a především budoucnosti.

N. O.: Mezinárodní image Izraele za této války hodně utrpěla. Může vzniknout dojem, že Izraelec si  nemůže nebo nechce představit, co to znamená žít v Gaze, v „přelidněném vězení pod širým nebem“. Máte takový dojem i vy?

A. B. Jehošua: Mezinárodní image Izraele nepochybně touto poslední vojenskou operací utrpěla. Sympatie, které Izraeli vyneslo stažení z Gazy v roce 2005, se v posledních letech změnily v nepřátelství kvůli pokračování výstavby ilegálních  židovských osad na okupovaných územích, kvůli budování zdí a zábran, které mají chránit osadníky a kvůli dennodennímu utrpení, jemuž je vystaveno palestinské obyvatelstvo. Takže i když je pochopitelné, že žádný svrchovaný stát nemůže tolerovat, aby jeho obyvatelé byli bez rozlišení ostřelování z území, odkud se stáhl, izraelskou operaci, principiálně legitimní, i když fakticky brutální, ostatní svět takto neposuzuje, je zabarvena dřívějším hněvem, neméně oprávněným, kvůli politice nezákonných osad na Západním břehu. Nezávislé pásmo Gazy není žádné vězení. Teoreticky je vnějšímu světu otevřeno na egyptských hranicích: na hraničním přechodu v Rafáhu,  kudy mohou procházet lidé i zboží. Ostatně já jsem rozhodně pro otevření přechodů pro lidi i zboží do Izraele, aby se konsolidovalo příměří v pásmu Gazy. I když Hamas neuznává stát Izrael, máme morální povinnost i politický zájem umožnit obyvatelům Gazy, aby se mohli setkat se svými bratry na Západním břehu a aby u nás mohli svobodně pracovat a obchodovat.

N. O.: Jak vy osobně vidíte bilanci této války?

A. B. Jehošua: Před několika dny jsem spočítal všechny války, které jsem do dneška zažil od obléhání Jeruzaléma v roce 1948 (to jsem byl dítě), přes ty, v nichž jsem bojoval (v padesátých a šedesátých letech), nezapomínaje na jomkipurskou a libanonskou válku. Napočítal jsem jich devět. Vážně doufám, že žádná desátá už nebude.

Rozhovor vedli GILLES ANQUETIL et FRANÇOIS ARMANET (z hebrejštiny do francouzštiny přeložila Sylvie Cohen, z francouzštiny do češtiny Helena Beguivinová).

Nouvel Observateur. 5. února 2009