Štvala mě nespravedlnost všeho druhu
27. července 2010 13:35
Jeden z nejzajímavějších rozhovorů, a to i po stránce profesní, s hosty Festivalu spisovatelů Praha vedl Jefim Fištejn (publicista Rádia Svobodná Evropa). S Peterem Matthiessenem hovořil pro časopis, který vydává společnost Pražská plynárenská a.s.
Jefim Fištejn: Pane Matthiessene, o vás se říká, že jste jeden z posledních, kdo se osobně setkal s Janem Masarykem. Je-li to pravda, za jakých okolností to bylo a jaký dojem ve vás zanechal tento člověk?
Peter Matthiessen: Je to pravda. Bylo to v době, kdy Jan Masaryk zastupoval Československou republiku v Organizaci spojených národů. Měl hodně přátel mezi Američany a jednou z jeho dobrých známých byla i jistá Priscilla Prestonová, se kterou jsem se kamarádil i já. Jednou mi nabídla: „Nechceš se seznámit s Janem Masarykem?“ A já odpověděl – proč ne? A tak jsme šli do tehdejšího sídla OSN, kde jsme si společně dali několik skleniček whisky. Byl to okouzlující a velice vtipný muž bystrého rozumu, podmanivý společník. Udělal na mne velký dojem. Hodně mi vyprávěl o situaci ve své zemi. Když jsem se na jaře téhož roku dozvěděl, že spáchal sebevraždu, odmítal jsem tomu věřit. Na podzim téhož roku, když jsem jako student pobýval v Paříži, rozhodli jsme se s přáteli navštívit také Československo. Bylo to po komunistickém převratu a naše ambasáda nám cestu rozmlouvala, že prý nám nemůže zaručit ochranu. Jeli jsme i přes varování – když vám je čtyřiadvacet, nedbáte na dobré rady. Jako dnes si pamatuji Václavské náměstí v nevlídném listopadovém počasí. Cosi se slavilo (VŘSR – pozn.red.) a celé náměstí bylo plné Stalinových portrétů. Pochodovaly Lidové milice, ve tvářích sveřepý výraz, za zády samopaly. Náměstí vévodila tribuna, z níž hodiny a hodiny kdosi cosi nudně vykládal. Lidé naslouchali z povinnosti, bez zájmu. Celá návštěva ve mně zanechala pocit sklíčenosti: pochmurné město obývané neusměvavými lidmi. Teď jsem v Praze podruhé v životě a rozdíl je nepopsatelný. Nedá se to vysvětlit jen tím, že tehdy byla nejnevlídnější roční doba, zatímco teď je Praha v jarním rozpuku. Už tehdy jsem věděl, že je to překrásné město. Ale teprve dnes tu krásu člověk může docenit. Nemyslím si, že na světě existuje hezčí město než Praha.
Máte neuvěřitelně široký záběr zájmů, ale i přesto se zdá, že ze všeho nejvíc vás fascinuje příběh amerických Indiánů, kterým se dnes říká „původní Američané“. Co ve vás vyvolalo zvídavost a zájem o toto téma? Nebyla to dětská fascinace světem Fenimora Coopera? Nebo spíše soucit s osudem Indiánů?
Asi v prvopočátcích můj zájem skutečně probudilo dílo Fenimora Coopera, ale musím říct, že mě vždy trápilo to, co jsme původním obyvatelům Ameriky způsobili. Když se dívám zpětně na svou tvorbu, zjišťuji, že již má první povídka byla věnována osudu Indiánů. Také má první dokumentární próza byla o bezohlednosti bílých lidí při kolonizaci Ameriky. Zcela přirozeně se starost o osudy původních obyvatel pojila se starostí o stav prostředí, ve kterém žili – o stav lesů, vod a strání. Později se k tomu přidal zájem o bídnou situaci mexických Indiánů, tzv. Chicanos, pracujících u nás jako sezónní dělníci. Na základě delších pobytů v pralesích Jižní Ameriky jsem napsal řadu knih i o životě tamních indiánských kmenů.
Jedna z vašich knih „V duchu šíleného koně“ popisuje případ indiánského bouřliváka Leonarda Peltiera. Kniha vyvolala celou řadu soudních žalob pro pomluvu. Nakonec jste byl zproštěn viny, ale odůvodnění rozsudku je příznačné: soudce uznal, že máte právo na „naprosto jednostranný pohled na lidi a události“. Jakou hodnotu má pro vás „naprosto jednostranný pohled“? Věděl jste, že tento případ je zneužíván komunistickou propagandou jako důkaz nelidské povahy amerického systému?
Nebylo mým úmyslem podávat naprosto jednostranný pohled na případ indiánského aktivisty Leonarda Peltiera. Stalo se tak proto, že jsem se důsledně držel verze obhajoby, nikoli verze státního zástupce. Toto dílo je rozsáhlým souborem dokumentů. Kdo ho chce číst celý, najde tam i části vyšetřovacího spisu a projevy státních zástupců. Nikdy jsem se netajil tím, že straním obhajobě. Je mi líto, že celý tento případ, včetně mého díla, byl zneužit komunistickou propagandou k útokům proti mé vlasti. To jsem rozhodně v úmyslu neměl.
Zajímáte se o kunsthistorii, oceánografii, o antropologii, biologii, religionistiku. Jak se dá vysvětlit takový široký zájmový záběr? Nehrajete náhodou na housle? Co píšete, když v dotazníku vyplňujete rubriku povolání?
Na housle nehraju, v rubrice povolání zpravidla píši – autor, občas spisovatel. Ale jsou země, kde povolání spisovatele vyvolává podezření. Když tam cestuji, píši pouze – turista. Šíře zájmů se špatně vysvětluje. Od dětství mě zajímaly nejrůznější projevy života. K zájmu o biologii mě přivedl můj bratr, povoláním biolog. Další zájmy přinášel život sám. Vždy jsem byl zvídavý, ale hlavně hodně naštvaný mladý muž. Štvala mě nespravedlnost všeho druhu, vůči lidem i vůči přírodě. Příběh mnoha tradičních kultur, nyní na pokraji zániku, ve mně vždy budil hněv a chuť se s tím poprat. Nemohl jsem se dívat, jak mizí jeden jazyk po druhém, jedna kultura po druhé. Sdílím názor, který vyjádřil slavný Albert Camus, když dostával Nobelovu cenu za literaturu. Cituji zpaměti: „Povinnost spisovatele je mluvit za ty, kteří jsou zbaveni práva mluvit.“
Váš oceánografický výzkum pod názvem „Modrý meridián“ se stal základem pro filmový dokument „Modrá voda, bílá smrt“, který je zase pokládán za inspiraci pro komerčně úspěšný film „Čelisti“. Nevadí vám komercializace vašeho intelektuálního díla?
Ani mě nenapadne stěžovat si na to. Peter Benchley, autor „Čelistí“, byl mimořádně milý člověk. Nedávno skonal, budiž mu země lehká. Jeho popis bílého žraloka skutečně velice připomíná ten můj z „Modrého meridiánu“. Jako vědec Peter Benchley si musel být vědom toho, že popis a chování žraloka v „Čelistech“ jen málo připomíná skutečnost. Ale takové jsou zákony žánru a já se na něj proto nezlobím.
Váš život v mnohém připomíná dobrodružný román. Na začátku 50. let jste založil literární časopis „Pařížské rozhledy“ (The Paris Review). V té době jste pracoval jako agent zpravodajské služby CIA. Co si dnes myslíte o této kapitole vašeho života?
Práce pro CIA ze mne udělala levičáka. Po dvou letech špionování jsem opustil CIA a obrátil se proti ní. Zaverbovali mě jako studenta, udělal to můj vlastní profesor. Psal se rok 1950, zuřila studená válka, moje země byla v obležení komunistických hnutí všeho druhu. V té době jsem druhým rokem studoval v Paříži, byl jsem čerstvě ženatý, spisování moc nevynášelo, zatímco práce pro CIA byla velmi slušně placená. Když souhlasili s mým požadavkem, že mohu zůstat v Paříži, podepsal jsem spolupráci. Práce pro CIA nevyžadovala žádnou námahu, pracovní doba byla zanedbatelná, mohl jsem v klidu pracovat na svém prvním románu. Byla to nádherná doba v našem životě, se ženou jsme obývali malou mansardu, kterou nám za 27 dolarů týdně přenechala naše známá malířka. V podstatě vše, co po mně chtěla rozvědka, bylo lhaní. Setkával jsem se s lidmi, vyzvídal jejich názory a sepisoval smyšlená udání. Přitom ve svých názorech jsem se neustále posouval doleva, až jsem nakonec sympatizoval s komunistickými průvody na ulicích víc, než se svými zaměstnavateli. Navíc má žena, v té době těhotná, byla čím dál tím víc nervóznější z mého špiónského řemesla. A tak jsem s tím praštil. Smlouvu jsem ukončil a nikdy v životě mi spolupráce nebyla připomínána. Vím, že se za komunismu říkalo, že pojem bývalý rozvědčík neexistuje, z firmy se neodchází. Ale v tom bude asi rozdíl mezi demokracií a komunismem, který chápu až teď.
Jste znám jako vyznavač zen buddhismu. Dokonce jste prý knězem jednoho z odvětví této konfese, u vás se říká učitel. Znáte asi příběh starozákonního rabína Hillela, kterého jakýsi pohan požádal, aby vysvětlil celý smysl své víry, zatímco on dokáže stát na jedné noze. Hillel, jak známo, odpověděl: „Nečiň svému bližnímu to, co nechceš, aby bylo činěno tobě.“ Kdybych vás požádal, abyste celý smysl zen buddhismu vyjádřil, zatímco stojím na jedné noze, co byste odpověděl?
Stačí mi jedna krátká věta: „Vnímej přítomný okamžik.“ Vnímat okamžik znamená celou svou bytostí vnímat bytí v jeho úplnosti. A tak od jednoho okamžiku k dalšímu. Stále mít kompletní prožitek z reality, která nás obklopuje. Vyžaduje to samozřejmě schopnost koncentrace své pozornosti a té se dosahuje pravidelnými meditacemi, dechovými cvičeními, soustředěním se na určitý bod nebo určitý pojem. Praktikuji ta cvičení skoro denně, i když musím uznat, že moje žena je v tom lepší než já. Ale když jste v tom trénovaní, snadno se do takového stavu mysli dostáváte. Zrovna teď hodlám věnovat chvilku takové meditaci.
(Peter Matthiessen patří k nejznámějším současným americkým spisovatelům a ekologickým aktivistům. Nositel mnoha literárních cen včetně Národní ceny za beletristické a faktografické literární dílo. V jeho knihách se zračí mimořádně široká škála uměleckých a společenských zájmů. Za poslední román Země stínů získal v roce 2008 Národní knižní cenu.)
připravil Jefim Fištejn pro časopis U Plynárny
foto © Festival spisovatelů Praha