Spiros Vergos: Média se nás snaží přimět, abychom všichni mysleli jedním způsobem

František Cinger: Poezií vypovídáte o vlastních životních osudech. V době řecké plukovnické junty jste pobýval v exilu. Jakou hlavní zkušenost jste tehdy získal?

Spiros Vergos: Když je člověk nucen žít v emigraci, získá pocit, že unikl těžkostem, které měl ve své vlasti, ale rovněž si uvědomí, že prohrál bitvu. Naučí se žít na okraji společnosti, nedokáže se úplně integrovat, protože neustále přemýšlí o tom, co opustil a kam se chce vrátit. Nepatří tam ani tam. Je ale citlivější na události ve společnosti, kde právě žije. Exil vás činí vnímavějším k boji lidí, kteří trpí.

Žil jste v Holandsku, Británii a ve Švýcarsku. Dají se tyto země nějak srovnat?

Jsou to tři různé mentality. Nejchápavější společnost je holandská, snaží se porozumět druhému, mluví mnoha jazyky. Angličané mají mnohonárodní společnost, do níž je lehčí se zařadit, ale nikdo se o vás nezajímá. Švýcaři jsou nejlhostejnější, pro ně prakticky neexistujete. Člověk ale v exilu stále žije tím, že čeká na návrat domů.

Jaké lidské vlastnosti jste se naučil nejvíce vážit a proč?

Vážím si jen jedné, a to je úcta k odlišnému názoru nezávislého charakteru. Zvláště dnes v souvislosti s událostmi v Srbsku si uvědomuji, že se nás média snaží přimět, abychom všichni mysleli jedním způsobem. Což je to největší nebezpečí na světě. Vážím si proto lidí, kteří dokáží žít, jak chtějí sami, a nikoli tak, jak jsou nuceni okolím. V tom spočívá svoboda, ale nerad používám taková slova.

Jaký je tedy váš nezávislý pohled na válečný konflikt a humanitární tragédii v zemi tak blízko Řecka?

Jedno je zřejmé, a sice že zlo napadá zlo. Přitom můj intelekt urážejí jednotná prohlášení lídrů mnoha vlád o humanitárních důvodech nutících svrhávat bomby. Ty přece také podnítily katastrofu, jíž jsme svědky. Nyní se snaží pokrytecky přesvědčovat veřejné mínění o svém lidumilství. Co se týče druhé strany, je také zlá, utlačující práva lidí. Všichni se přitom dovolávají mezinárodního práva, ale jak vidno, dnes si ho ve jménu humanity může znásilnit, kdo chce. Největší nebezpečí přesto vidím v médiích, která se nás snaží přesvědčit, abychom měli jednotný názor, že Srbové jsou špatní a NATO dobré. Tak jednoduché to není.

V exilu jste se oženil s českou emigrantkou, takže sám vlastně prosazujete soužití dvou národů. Proč to někde jde a jinde ne?

Utíkal jsem před pravicovou diktaturou a potkal ženu, která utíkala před levicovou diktaturou, takže bychom se vlastně měli minout. Člověk si ale uvědomí, že utlačování z jakýchkoli důvodů je stále potlačování. Když se naučí vyměňovat si názory, dokáže přežít a totéž platí pro celé národy. Jeden musí respektovat odlišné mínění druhého. Dnes ale na Balkáně vidíme zneužívání národnostního cítění lidí ne v jejich prospěch, ale pro finanční, globální zájmy jiných.

Po pádu plukovníků jste se vrátil domů. V čem vidíte největší hodnoty řecké demokracie?

Že se lidé přestali bát policistů. Ti je nejvíce terorizovali. Od nich to přebírali učitelé, kněží, všichni, kdo je informovali. A to skončilo, lidé se mohou svobodně vyjadřovat. Přesvědčili jsme se také, že se mohou měnit pravicové i levicové vlády, což je pro demokracii podstatné. Důležité je také vzdělání, protože vzdělaní lidé se nedají tak lehce ovládat.

Myslíte si, že člověk na konci století, ve vizuálním světě a uprostřed katastrof, potřebuje křehká slova poezie?

Samozřejmě. Technické vynálezy ale můžeme využívat ve svůj prospěch. Televize může ohlupovat, jako může vzdělávat. Už za minulého režimu u vás jsem obdivoval, že jste měli v televizi poezii. Jako ředitel řecké státní rozhlasové stanice jsem to využil také a s velkým ohlasem. Možná nebudeme psát verše tužkou jako já, ale na klávesnici počítače, ale stále to bude poezie.

připravil František Cinger
publikovalo Právo 9. 4. 1999
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha