Salman Rushdie: Cítím se věčným emigrantem

Šárka Nevidalová: Dlouho jste žil ve Velké Británii, před časem jste se přestěhoval do New Yorku. Vyhovuje vám život v tomto městě?

Salman Rushdie: Velice. Spojené státy americké jsou, jak už jejich samotný název napovídá, systémem desítek či dokonce stovek různých, zásadně odlišných světů. New York je jedním z nich a já toto město miluji především pro jeho schopnost tolerance. Je to město naplněné neuvěřitelnými příběhy, které tam přinesli emigranti, a protože i já jsem především věčným emigrantem, cítím se mezi nimi klidně a dobře. Fascinuje mě také místní kulturní a společenský život - v New Yorku najdete vše, jistě ve stlačené, ale o to silnější podobě, hudbu, literaturu, výtvarno z nejrůznějších koutů planety...

Po Indii se vám nestýská?

Ale jistě, stýská. Narodil jsem se v Bombaji, vyrostl mezi Indy, ale středoškolská a vysokoškolská studia jsem už absolvoval ve Velké Británii, ve zcela jiných sociálních i společenských podmínkách. Indie je pro mě samozřejmě krajinou domovskou, vlídnou, ale, jak víte, také nechápající a nevstřícnou, všechny mé romány se odehrávají v Indii a vystupují v nich Indové. Dlouho jsem toužil vrátit se alespoň na čas domů a své přání jsem, byť s obavami z přijeti, uskutečnil vloni. A bylo to úžasné a velmi dojemné! Ale že bych tam chtěl zůstat? Kdepak, já jsem se už zabydlel na Západě. Svou domovinu pocitově nikdy neopustím, ale fakticky již patřím někam jinam!

Nezazlívají vám vaši krajané, že píšete v angličtině?

Víte, přestože jsem studoval v Evropě, ovládám také řadu indických jazyků, třeba urdu či hindi... Od počátku se mi ovšem nejlépe píše v angličtině a navíc je to smysluplné -mé knihy se pak dostanou do rukou mnoha čtenářům. Můžete namítnout, že tak diskriminuji ty lidi, pro které a o nichž píšu nejvíce, tedy Indy. Jenže si uvědomme, že většina Indů sice hovoří svými rodnými jazyky, ale je negramotná. A ti, co studovali, pak přirozeně ovládají angličtinu - je to zkrátka náš úřední jazyk. Tento problém samozřejmě Indii pálí, jenže co se dá dělat. Ostatně, je to důkaz tvrzení, že vše špatné je k něčemu dobré. Kdybychom nezažili koloniální dobu, která k nám přinesla angličtinu, nejspíš bychom se dnes nedomluvili!

Indie si ovšem na druhé straně svá specifika, především kulturní, docela úspěšně brání...

Ano, a je to velice zajímavá věc. S rozvojem moderní techniky začaly samozřejmě také do Indie pronikat agresivní vlivy západní civilizace, rozběhla se například MTV, kladoucí důraz na globalizaci. A představte si, stanice měla po počátečním úspěchu, ostatně jako vše nové, stále menší sledovanost, mladí Indové, kterým bylo její vysílání určeno především, západní hudbu nechápali a časem se vrátili k té své, domácí indické produkci. A tak je to třeba i s filmem. Indie má velice rozsáhlý kinematografický průmysl, mohu-li to tak říct, a přesto je žánrově velice omezena. U nás je totiž zájem pouze o muzikály, a protože herci, kteří v nich účinkují, nedovedou zpívat, vznikla obrovská skupina dabérů-zpěváků, jejichž tvář sice nikdo nikdy na plátně nespatřil, ale hlas zná každý. Navíc všechny tyto melodie jsou přebírány do rádií a jsou základem indické pop-music! Jak vidíte, Indie se vyvíjí, ale ve velmi uzavřeném mikroklimatu, do něhož vnější vlivy pronikají jen s obtížemi!

Chcete říct, že si Indové nevychutnali třeba období nástupu rock and rollu? Vždyť o něm ve své poslední knize mluvíte tak nadšeně?

To je jedna z mála výjimek, kdy Indové prahli po amerických "zvucích". V Indii tehdy vysílal jen státní rozhlas, který Elvise Presleyho ani jemu podobné samozřejmě nepouštěl, a tak této hudbě vdechl kouzlo zakázaného. Chytit se však dala Stanice Cejlon, samozřejmě nepovolená, která Elvisovy písně hrála, a tak bylo třeba zjistit, čí rodiče nejsou doma, sejít se v onom bytě a ladit a ladit... Tato "společenská zábava" byla samozřejmě atraktivní jen v určitém věku, dnes se směju, co že vlastně chlapce z Bombaje tolik přitahovalo k mladíkovi s náklaďákem...

Vaše knihy jsou poměrně často překládány. Neobáváte se, že chvat, který je s tím spojený, ublíží vašim textům?

Autor je vždy svým způsobem závislý na svém překladateli, obzvlášť pokud neovládá jeho řeč a musí důvěřovat jeho překladu. Já osobně mám, alespoň pokud mohu soudit, na překladatele obrovské štěstí, souzníme nejen skrze můj text, ale také jako dva lidé. A přiznávám, že je mi někdy líto, že překladatel, třeba váš výtečný Pavel Dominik, je zasunut do pozadí. Vždyť on v podstatě staví nové dílo! A tak se jim snažím překládání ulehčovat tím, že se pokouším psát jednodušeji a srozumitelněji. Jenomže mi to vůbec nejde...

Publikovala Svoboda 13. 4. 2001

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha