S Vladimírem Křivánkem o budoucnosti Obce spisovatelů

Patrik Eichler: Hovoříme spolu přibližně dva týdny před konáním Valné hromady Obce spisovatelů 15. listopadu 2008. Mohu se zeptat, co plánujete svým kolegům během valné hromady říci a kam se Obec pod vaším vedením bude ubírat, pokud budete znovuzvolen jejím předsedou?

Vladimír Křivánek: Valná hromada Obce bude z mé strany především pokusem o „resuscitaci“ jedné spisovatelské organizace. Takový název ponese výroční zpráva, kterou valné hromadě předložím. Podle mě se dnes nacházíme v posledním období, kdy je ještě možné Obec proměnit v moderní spisovatelskou organizaci.

Obec spisovatelů vznikla již v prosinci 1989, v hektické době, kdy proběhla přípravná schůze spisovatelů v tehdejším Realistickém, dnešním Švandově divadle. Na té schůzi se sešli zástupci různých proudů literatury s představou, že založí jakousi odborovou organizaci podobající se poválečnému Syndikátu spisovatelů. Takže vznikla Obec jako běžné občanské sdružení se svými stanovami a členstvem. Jako pamětníci jsme všichni věděli, že nechceme navazovat na zpolitizované Svazy spisovatelů. Nově založená Obec se tak od tradice Svazů nejen manifestačně odvrátila, ale odmítla i peníze, respektive majetky, které po Svazu zbyly.

První polovina devadesátých let byla nadějná. Spisovatelům přálo štěstí, velký zájem byl zejména o autory, kteří předtím působili v disentu nebo exilu. Vypadalo to, že spisovatel bude hrát ve společnosti významnou roli, že bude říkat věci, které lidi zajímají. Jenže se po čase zjistilo, že role spisovatele se proměnila stejně výrazně jako se proměnila i doba a společnost. Dnes můžete psát cokoli a jakkoli. Nikdo vám nebude psaní zakazovat, ale čtenáře už to z velké části nezajímá. To byl první šok, který zažili spisovatelé v devadesátých letech.

Druhým šokem bylo, že spisovatel přestal být profesně úspěšným. Málokdo na českém knižním trhu se dnes opravdu živí – dobře živí – literaturou. Půjde možná o dvě desítky prozaiků a scenáristů v čele s Michalem Vieweghem. Z básníků se psaním rozhodně neživí nikdo, možná s výjimkou Jiřího Žáčka – autora stále reeditovaných slabikářů. Stav je dnes dokonce takový, že pokud chce básník publikovat knížku, často si ji musí sám zaplatit, protože nakladatelé do tak ztrátového podniku nepůjdou. Tím ale padá idea Obce jako odborové organizace. Těžko provozovat odborovou organizaci, pokud neexistuje profese, kterou zastupujete.

S tím souvisí i to, co je s Obcí spojeno jako jeden z jejích revolučních rysů. Když se Obec ustavovala, otevřela se její náruč téměř všem autorům, kteří něco průkazně publikovali. Byla přijata řada lidí, kteří se oháněli osmi nebo deseti samizdatovými sbírkami, z nichž dodnes nikdo z nás neviděl jedinou. Byli přijati i autoři, kteří po mém soudu vždy stáli na okraji literatury a kterým jeden z mých kamarádů říká „brožurkáři“. Tento rys se v trochu pozměněné podobě objevuje i dnes, kdy některé regionální organizace Obce prosazují do této instituce talentované začátečníky, aniž by si uvědomovaly, že členství v Obci není zaměnitelné se zájmovou uměleckou činností a že tím snižují kvalitu členstva jako celku. Navíc již dnes řada významných autorů nechce z různých důvodů být členy Obce, takže členstvo Obce neodráží plně rozložení sil v české literatuře. Věkový průměr členů například činí kolem šestašedesáti let.

Největší problém Obce je dnes zatím ještě relativní nedostatek financí. Obec nepřevzala žádný majetek od předlistopadového Svazu a prostředky, se kterými dnes hospodaří, byly získány z prodeje spisovatelské vily v Karlových Varech. Z peněz, které tehdy Český literární fond za prodej utržil, dnes zbývají zhruba čtyři miliony korun, což i při současném šetřivém provozu nevystačí na více než tři, maximálně čtyři roky existence. Jako občanské sdružení přitom nemůžeme žádat peníze od ministerstva kultury nebo státu. To bychom mohli pouze jako jeho příspěvková organizace. Jako občanské sdružení můžeme získávat granty a vybírat členské příspěvky. Finanční problém je pro nás skutečně tíživý a je pouze zdáním, že je mnoho příležitostí, jak prostředky získat. Když například získáme grant – ať už z ministerstva kultury nebo odjinud – stejně musíme k sedmdesáti procentům, které dostaneme, přidat třicet procent vlastních prostředků. To znamená, že čím větší grant získáme, tím hůře pro nás. Můžeme sice shánět soukromé sponzory, ale sponzor se s vámi bude bavit v rámci obchodního vztahu – sponzor není mecenáš. Takže podpoří-li vás sponzor, bude to v rámci jedné příležitostné akce, kde bude vidět, ale soukromý sponzor nebude mít velký zájem provoz Obce platit po řadu let a zůstávat tak v jisté setrvačné anonymitě. A za třetí, pokud jde o peníze, za stávající legislativy nemůžeme nic očekávat od státu. Stát se o nás starat nemusí, nemá takové právo ani povinnost.

Úkol, který nás nutně čeká, je dlouhodobý tlak na změnu legislativy. To ale znamená získat podporu v Parlamentu, jednat s vládou, lobbovat pro změny. To je dlouhodobá práce, kterou se nepodaří dovést do konce dříve než v horizontu čtyř pěti let. Budoucnost Obce může představovat propojení s knihovnami jako institucemi, které rozšiřují naši literární činnost, anebo v domluvě přímo s ministerstvem kultury a ve spojení – nějakým oboustranně výhodným způsobem – přímo s Národní knihovnou. To ale zase zpětně znamená výrazné omezení svobody autorského svazu.

PE: Uměl byste definovat vztah mezi Obcí a státem či Obcí a například PEN klubem jakožto rovněž spisovatelskou organizací? A pokud jde o vztah ke státu: říkal jste, že stát nemá právo ani povinnost se o spisovatele starat, kdo tedy tuto povinnost má?

VK: Tento stát si počíná velmi nekulturně. Věci, které by ho měly přednostně zajímat, ho nezajímají. Pokud jde o státní podporu pro spisovatele, ta je malá a nedostatečná, což pochopitelně dopadá na autory i na jejich literární činnost. Přitom jsem přesvědčen, že si to uvědomují i úředníci a ministři kultury. V dnešní ekonomické situaci se s tím ale, domnívám se, nedá mnoho dělat, protože když se sejde vláda, tak ministr kultury je mezi svými kolegy vždycky ten nejmenší. Nejdůležitější je ten ministr, který má na starosti ekonomiku a finance.
My bychom od ministerstva kultury peníze sice rádi získávali, ale víme, že má opravdu velké limity. Je tu ale jedna věc, která by mohla vyjít na úrovni legislativy, a to, že se v nedávné době zdvihla daň z přidané hodnoty, což znamená, že se zvedly i ceny knih. Stát by měl zvážit, zda část peněz, které takto vydělal, nevrátit zpátky do literatury. Sám hodlám v tomto směru jednat, ale nevím, zda budu úspěšný.

Pokud jde o PEN klub, zde jsem přesvědčen, že obě naše organizace se mají sbližovat. PEN je samozřejmě organizace vysoce výběrová a elitní, přirozeně má také mezinárodní rozpětí. Obec je institucí omezenou hranicemi státu, není tak výběrová a nemá tak velké zastoupení zahraničních členů. Smysl našich organizací je ale velmi podobný – bojovat za svobodu slova a rozšiřovat doma i ve světě kvalitní literaturu. Sám jsem členem PEN klubu již od roku 1989, dnes jsem i členem jeho výboru a vím, že mezi našimi organizacemi nejsou žádné podstatné spory.

PE: Zkusím první část své otázky položit ještě jednou a s trochu revolučním nádechem v hlase: Je státní podpora něco, co by spisovatelé měli považovat za samozřejmé a čeho by se jako samozřejmosti měli domáhat?

VK: V dnešní době není nic samozřejmé. Ve chvíli, kdy se spisovatelé budou starat jenom o to, aby je stát podpořil, tak se chtě nechtě dostávají do pozice státních zaměstnanců. Takže by se mohla opakovat situace, kdy stát a politici budou vyžadovat na autorech, aby psali tak, jak se jim to hodí. To by bylo hrozně nepříjemné.

PE: Lenka Procházková na této straně před časem (LtN č. 37/2008) řekla, že vedení tohoto státu si za svůj vztah ke kultuře zaslouží pohrdání a že je mimo jiné absurdní neexistence tvůrčích stipendií. Tak by člověk, pokud již něco publikoval, mohl jednou za nějaký čas jen na základě předložení věcného záměru díla získat prostředky, jež by mu na určité období zajistily slušné živobytí a umožnily mu bez existenčních starostí vytvořit dílo, které si předsevzal.

VK: Ona taková možnost v určité velmi omezené míře existuje – jistá stipendia dává spisovatelům Český literární fond, někdy i Ministerstvo kultury, ale je to tak málo peněz, že se z toho nedá příliš vyžít a zároveň psát. Velmi nerad bych ale jen nadával těm nekulturním státním úředníkům. Spisovatelé si za to do jisté míry mohou sami, protože ani kvalita literatury dnes nebývá na příliš vysoké úrovni.

Velmi úspěšná je bohužel literatura nekvalitní, braková nebo bulvární. Takže pokud Obec a stát mají něco dělat, měly by především podporovat nekomerční literaturu, která má umělecké aspirace. Stejně jako by měl být podporován například vyhraněný jazzový hudebník, ne Lucie Bílá nebo líbivý muzikál, který si na sebe přeci vydělá sám.

PE: Popisoval jste v úvodu proměnu společenského postavení spisovatele a řekl jste, že to byl pro spisovatele šok, když si ji uvědomili. Nešlo ale spíše o dlouhodobý proces?

VK: Řada lidí byla především znechucena. Zjistila, že nemůže hrát roli svědomí národa, že autory nikdo neposlouchá. Především řada starších spisovatelů si to nechtěla připustit. Dnes nastal čas pro velmi věcné a systémové uvažování – racionálně hledat možnosti, chodit za rozhodujícími lidmi, začít se ozývat. Obec chtěla být apolitická, to nechť platí ve vztahu ke konkrétním stranám. Pokud jde ale o obecné zájmy kultury, literatury, svobody slova i jednotlivých spisovatelů, tak se musí razantně ozvat. Budeme- -li prostě více štěkat, pak můžeme očekávat, že nám někdo při naší neodbytnosti a drzosti nějakou tu kost hodí.

PE: Měla by Obec projít nějakými strukturálními změnami?

VK: Měla by být organizací polyfunkčnější. Nejvýznamnější z jejích činností je podle mě setkávání autorů. Třebaže lidé většinou píší proto, aby se domluvili, je spisovatelství osamělá profese. Autoři se ale často obtížně domlouvají a postrádají zpětnou vazbu. Dnes je to navíc tak, že se jako čeští spisovatelé velmi často neznáme ani sami mezi sebou, a vůbec se neznáme s kolegy z ostatních zemí střední Evropy. Proto jsou nesmírně důležitá vzájemná setkávání slovenských, českých nebo polských autorů. Neměli by na ně ovšem jezdit stále titíž lidé. Pokud budu zvolen předsedou, budu dbát o to, aby Rada Obce byla věcná a dělná, aby svou práci pokládala za službu literatuře, nikoli za soukromý pašalik. Stejně je důležité – a opět za podmínky, že nesmí jít o stále tytéž lidi – zajistit autorům jejich čtení.

V dnešní situaci od nás naši členové těžko mohou očekávat, že bychom jim vydali knihu – nemáme nakladatelství – nebo poskytli prostředky na její vydání. Můžeme je ale výrazně podpořit v jejich žádostech o stipendia nebo granty. Pokud se někdo z autorů dostane do vážných osobních problémů, zaručuji, že se jakýmkoli možným způsobem pokusíme tlačit na odpovídající instituce. To je v našich silách a vždy je lepší, když se ozve organizace o šesti stech třiceti členech, než když se ozve jedinec.

PE: A kromě podpory spisovatelů? Bylo by reálné žádat dnes po Obci, aby se stala tím, kdo bude stanovovat laťku kvality literatury nebo pěstovat literární kritiku?

VK: Dnešní doba je nepříjemná tím, že neslyší na hodnoty – někdy vědomě, někdy zcela nevědomě, protože už nemá cit ani znalosti. To vyplývá ze systému školství a řady dalších limitů, které jako Obec těžko kdy budeme moci výrazně ovlivnit.

Sám bych v rámci Obce rád ustavil sekci literární kritiky a v březnu bychom měli, pokud to dobře dopadne, udělat krátkou a věcnou konferenci mezi literárními kritiky a autory. Konference by se měla věnovat třem věcem, a to kritériím, hodnotám a vizím. Podle jakých kritérií se vlastně má dílo hodnotit? Kde v současné literatuře jsou hodnoty? Je totiž zřejmé, že hodnoty se proměňují v čase a je potřeba je stále znovu vydobývat a poukazovat na ně. A co se týče vize: po mém soudu si jen málokterý kritik uvědomuje, jakou by chtěl podobu literatury. Jak by chtěl, aby literatura v budoucnosti fungovala. Kritik bez této vize podle mě je jen normálním příležitostným recenzentem, který o knihách píše tak, jak mu přicházejí na stůl.

Jistě se během konference nemusíme ničeho dobrat, ale můžeme jednotlivá témata přeformulovat a posunout. Máme připravený i projekt časopisu pro kritiku, jehož zrod závisí jenom na otázce financí. Sám bych ho rád otevřel mladým kritikům, protože dnes dochází k nutné generační obměně. Mně samému je sedmapadesát let, několik let budu v Obci pracovat, ale nástup mladé generace je nevyhnutelný. Nelíbí se mi přitom, kolik prostoru je dnes věnováno reflexi postmoderny. Pak se totiž může zdát, jako by bylo možné jen paběrkovat na minulosti a pouze ji nějakým způsobem dekonstruovat a znovu konstruovat. O tom nejsem přesvědčen. Jsou silná témata vyžadující velké autory, ale takových témat je jen nemnoho.

PE: Koho byste považoval za představitele literární kritiky?

VK: Literární produkce je dnes tolik a je natolik bezbřehá, že se jednotliví kritici ve svých oborech více méně specializují. Specialisty na prózu jsou například Lubomír Machala nebo Aleš Haman, specialistou na poezii například Karel Piorecký. Literaturu jako celek nelze zvládnout.
Řada lidí pak pouze praktikuje literární recenzistiku. Existují různé typy kritiků, například kritici lyričtí, kteří velmi krásně sdělují svůj dojem z díla. To pokládám za málo přínosné, i když jde o typ impresionistické kritiky, kterou známe již z dřívějška. Další kritici literaturu měří podle nějakého ideologického metru – někdo používá metr katolický, někdo jiný…
Nemyslím, že by dnes někdo mohl sehrát roli Františka Xavera Šaldy nebo Václava Černého. Nejblíže k tomu podle mě má Aleš Haman. Mrzí mě, že přestal psát Milan Jungmann, protože jeho kritiky byly přesvědčivé a seriózní.

PE: Můžete zmínit některé tituly, které se vám v poslední době líbily?

VK: Líbilo se mi, abych se přiznal, Lamento Jany Štroblové. Ona je autorka, která má tu výhodu, že ve chvíli, kdy se jí s životem děje něco dramatického, začne velmi dobře psát. A myslím si, že Lamentem to zase znovu dokázala. Četl jsem velmi slušnou bilanční knížku Josefa Hrubého Miláček Arcimboldo a líbila se mi v Plzni vydaná knížka povídek Karla Pexidra Přeludy.

PE: Měli by si spisovatelé klást ambici vést společnost?

VK: Spisovatelé nemají ani povinnost, ani velké právo řídit společnost. V Platonově Ústavě je jasně napsáno, že z každé spořádané společnosti je třeba básníka vyhnat. Řízení státu je spíše doménou filosofů a ekonomů, ale spisovatelé by mu přeci jen měli dodávat nějaký duchovní rozměr – to je jejich smysl. Proč řídit? Víte, jak obtížné je řídit společnost? Málokterý autor by to zvládl… Vyjít je ale třeba z drobných věcí kolem nás. Nemůžeme proměnit globální situaci světa, ale realisticky, s odkazem na Masaryka, říkám: pojďme měnit svět blízko kolem nás.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-47