Rozhovor se Susan Sontagovou

Josef Rauvolf: Ty dva u nás vydané eseje jsou již poměrně letitými texty: první v originále vyšel v roce 1978, druhý v roce 1989. Změnily se od těch dob vaše názory na popisovaná témata?

Susan Sontag: Co jsem napsala, to jsem napsala, a stojím si za tím. Nevidím důvod, proč bych měla dnes uvažovat jinak pouze proto, že uběhla určitá doba. Ona témata nemoci jsou pro mě - stejně jako pro jiné lidi - stále stejně závažná. Tohle není novinařina, nepíšu o něčem, co se neustále mění. Rakovina či tuberkulóza nebo AIDS zůstávají nemocí; historie toho, co to znamená mít tyhle nemoci, se přece nezměnila. A proč by se také měla měnit?

JR: Váš nejnovější román V Americe se odehrává v minulém století. Umožňuje vám to vložit do příběhu víc, než kdybyste psala o nějaké současnější době?

SS: Hodně románů je situováno do minulosti. Když Tolstoj tvořil Válku a mír, zasadil ji do počátku 19. století, psal o světě svých prarodičů, o době napoleonského vpádu do Ruska. Existuje mnoho různých důvodů, proč by člověk měl zasadit román do minulosti. Romanopisec ovšem není historik: píše příběhy, a ne dějiny. Přitom vyprávět příběh z určité bývalé doby, stvořit znovu ten svět, pochopit minulost, to patří i k pochopení současnosti. Takže mnoho romanopisců to táhne k tomu, aby příběhy zasadili do minulosti. Možná se mýlím, ale dobrá polovina románů se odehrává v minulosti. Nebo se to tomu blíží.

JR: Minulost můžete víc tvarovat. Když píšete o přítomnosti, tu každý zná, tam jste svázanější...

SS: Nejsem si jistá, co na to odpovědět. Je pravda, že si připadám svobodnější. Třeba je to tím, že do minulosti si toho můžete víc projektovat. Samozřejmě, nemůžete do ní vložit úplně všechno, text si musí podržet určitou logiku, nicméně jste volnější v tom, že si můžete vymýšlet, víc vycházet z fantazie a být hravější, možná tam můžete vložit i větší dávku emocí... Ti spisovatelé, kteří se zabývají současnými tématy, často cítí, že se po nich vyžaduje, aby byli ironičtí nebo cyničtí. Dneska se totiž nosí být hodně tvrdý, cynický, suchopárný a sarkastický, ironický. Přijde mi však, že si člověk může připadat jako v pasti, lapen v tomhle zúženém rejstříku emocí. Ale pokud jde do minulosti, přesunuje se do krajiny, do palety, která je větší. A nemusí být tolik cynický. Tohle dneska visí ve vzduchu...

JR: Není to tím, že větší emoce vlastně "nejsou povolené"?

SS: Máte zcela pravdu.

JR: Proč je hlavní hrdinou románu V Americe právě herečka, kdysi skutečně žijící Maryna Zalezowská?

SS: Nějakou dobu jsem nosila v hlavě, že napíšu román, jehož hlavní postavou bude herečka. Ale jaký román, jaký příběh, o jaké herečce, na jakém místě, ve které době? Pak jsem něco málo ěetla o skutečném příběhu té polské herečky v Americe a napadlo mě, že to je "ono. A že si zároveň mohu napsat román o divadle, což jsem taky chtěla... A tím by to rovněž byl - a i to jsem chtěla - román o Americe a o určitém druhu přistěhovalců, o lidech vzdělaných, uvědomělých, s určitými ideály. Hrozně ráda jsem totiž cizincem, ta situace se mi líbí. Jako dospělá jsem prožila velkou část života mimo USA, vzrušuje mě intenzita a hloubka toho být cizincem. Proto oba moje poslední romány, jak V Americe, tak předešlý Obdivovatel sopky, pojednávají o cizincích. Poláci přijíždějí do Ameriky, Angličané přicházejí do Itálie...

JR: Nicméně jste do značné míry spjatá s newyorskou intelektuální scénou a vazba na tuhle megapoli je u vás zřejmá. Čím vás New York tak přitahuje?

SS: Třeba právě tím, zeje městem cizinců! To je v něm neustále cítit. Pořád je slyšet řadu různých jazyků.

JR: V newyorském vzduchu je hlavně cítit strašně moc energie...

SS: To říká každý. A každý v tom městě vypadá nějak jinak.

JR: A všichni na to kašlou...

SS: Ano, je to velice volné město.

JR: Nikoliv volné, nýbrž naopak obklíčené bylo Sarajevo, když jste v něm režírovala Beckettovo Čekání na Godota. Proč právě tam?

SS: Jela jsem do Sarajeva a lidé, kteří tam žijí, herecká a divadelní komunita, mě požádali, abych s nimi pracovala. Vybrala jsem Beckettovu hru a ptala se: Myslíte si, že to je vhodná hra? Souhlasili, že to je skvělé drama. Takže režírování bylo součástí mého života v Sarajevu. Samozřejmě, že jsem to mohla režírovat kdekoliv jinde. Nebylo to ale tak, že bych tam tu hru přijela dělat. Já v Sarajevu především žila.

JR: Hodláte ještě psát eseje?

SS: Budu dál psát romány, hry, možná něco pro film. Pokud jde o eseje, tak možná, příležitostně, pokud narazím na něco, co pro mě bude důležité. Psát eseje je ovšem v podstatě oběť.

JR: V jakém smyslu?

SS: Musím víc přepisovat, napsat dobrý esej je daleko těžší než psát fikci. A není to taková zábava. U esejů si připadám trochu jako svázaná.

JR: Máte ráda divadlo, filmy, fotografii, ale nevšiml jsem si, že byste mluvila o hudbě. Psala jste o ní?

SS: Ne, ale dost ji poslouchám a hodně chodím na koncerty. Nevím, jak o hudbě psát, a nemám pocit, že bych o ní mohla říct něco originálního. To, co píšu, neodráží veškeré moje zájmy. Odráží to ty zájmy, u nichž jsem přesvědčena, že k nim mohu něčím přispět. Nevím, jak o hudbě psát, ale mám ji ráda a vlastně jsem se teď v pozdním věku začala učit na klavír.

JR: Proč klavír, proč ne třeba klarinet?

SS: Klavír je základním nástrojem. Liszt přepsal Beethovenovy symfonie pro klavír. Nic proti klarinetu, je to krásný nástroj, stejně jako smyčce a další. Ale klavír je detailnější. Nicméně důvod, proč jsem se rozhodla učit na klavír, je tento: chci se naučit lépe slyšet. Chodím hodně na koncerty a je mi v zásadě jedno, jde-li o operu, klavírní cyklus, symfonický koncert; chci prostě umět lépe slyšet. A to i v případě populární hudby. Pokud člověk zná noty, akordy, má ponětí o harmonii a o hudebním jazyce, stane se lepším posluchačem. Dám jiný přiklad - natočila jsem čtyři filmy a dneska se na filmy dívám daleko inteligentněji. Vidím chyby, ale i místa, která jsou skvělá, pozoruji střihy, znám techniku, celý filmový jazyk. Vím toho víc, jsem všímavější. A tak tedy mám pocit, že pokud se budu učit na klavír, budu mít vzdělanější ucho. Nebo další příklad: mám ráda balet i moderní tanec a dost je navštěvuji. Ovšem několik mých přátel, kteří balet studovali - ne aby vystupovali, prostě je to zajímalo - vidí ten pohyb líp než já, i když chodím na balet a moderní tanec už dost dlouho.

JR: A jakou hudbu máte ráda?

SS: Klasiku, jazz, rokenrol, folk music. Ale hip hop a rap mě neberou, jsou příliš verbální.

JR: Pokud vám studium hudby pomůže být lepším posluchačem, umožňuje vám to, že jste spisovatelkou, být lepší čtenářkou?

SS: To je dobrá otázka. Ano, pro mě to platí v každém případě. Ráda čtu, což u některých spisovatelů moc neplatí. Možná se bojí nějakého ovlivnění. Nebo jsou líní. Prostě to nemají rádi.

MF DNES, 3. května 2000