Rozhovor s Wolfem Biermannem

Die Zeit: Před třiceti lety jste byl odejit z NDR. Jak Vám tenkrát bylo?

Wolf Biermann: Houpal jsem se ve vzduchu jako oběšenec. První kniha, kterou jsem na Západě vydal, nesla název Pozůstalost 1.

Myslel jste to ironicky?

Byla to taková patetická sebelítost. Mladému čtenáři, kterým jste tenkrát byl Vy, měl titul sdělit: Já, Wolf Biermann, jsem jako básník zemřel.

Odnětí státního občanství pro Vás musela být velká rána.

Ano, ale za pár let mi svitlo, jaké jsem měl tenkrát ohromné štěstí. Ve čtyřiceti jsem totiž konečně vypadl z enderáckého hnoje. Řekl jsem si: „To ti neuškodí, když konečně poznáš, že nejsi jenom Východní Němec. A vůbec -– jsi přece nejenom Němec,“jsi součást lidského plémě.“

Proč jste v 16 letech dobrovolně odešel do NDR? A proč jste na ní tak dlouho lpěl?

Protože jsem tak byl vychován. Pocházím z „katolické“ rodiny. Slovo katolický však u mne znamená komunistický. Věřil jsem v milého Boha a tím Bohem byl pro mne byl Karel Marx. Můj otec byl upálen na hranici jako mučedník, ta hranice se jmenovala Osvětim. Má matka Emma poté vedla svou soukromou válku s panem Hitlerem. Poté, co byl její milovaný muž a soudruhzabit, jako komunista a jako Žid zabit, poté co byla celá židovská rodina postřílena do jámy, mělatu ctižádost vychovat dítě, které svého otce pomstí. Jak to konkrétně myslela, nevěděla ani ona sama.

Pamatujete si na svého otce?

Pamatuji si ho velmi přesně. Byly mi tři měsíce, když ho odvezli a jeho snubní prsten zůstal ležet na kuchyňském stole. Má matka nechala ten prsten slít spolu se svým a nasadit na něj rubín trojúhelníkového tvaru, což je označení politických vězňů. Tento prsten dnes nosí má žena Pamela.

Jak si můžete pamatovat na otce, kterého jste viděl jako tříměsíční dítě?

Můj otec seděl šest let v Brémách-Oslepshausenu, tohle vězení dodnes existuje. Matka ho směla navštívit třikrát za rok na půl hodiny. V zimě 1941 nenašla nikoho, kdo by mne pohlídal. Bylo mi 5 let, a tak mne z nouze vzala s sebou. Otec tenkrát ale nebyl v normálním vězení, byl v barákovém táboře, kde ryl rašelinu. Matka dokázala přemluvit hlídku, aby mne mohla vzít dovnitř. Bylo tam zavřené okno a zpoza něj zíralo asi dvacet mužských hlav. Všichni se cpali, aby zahlédli opravdovou ženu a opravdové dítě. Seděli jsme uvnitř v baráku, v kanceláři. Matka si mne vzala na klín, před námi stál stůl, za stolem židle. Hlídka přivedla mého otce ve vězeňských šatech. Sedl si naproti nám a podal mi pytlík bonbonů.

Kde je vzal?

To mi matka prozradila až mnohem později – poprosila tamějšího úředníka, aby otci bonbony dal, aby mi je otec mohl věnovat.

Bylo to poprvé, co jste ho viděl živého?

Ano, ale každé ráno jsem se se svým otcem probouzel – způsobem, který žádný romanopisec nemůže vymyslet – ale dělnice ano. Emma Biermann, ta to uměla. Když jsem ráno v šest vstával (matka totiž musela už v sedm být v dependorfské čistírně), ze svého pokojíku, který visel nad kanálem v průmyslové čtvrti Hammerbrook a jezdily pod ním nákladní pramice a vlečné lodě, jsem vyběhl na schodiště. Tam stálo moje autíčko a v něm bylo každé ráno cukrátko od mého otce, bonbon, sušenka nebo kousek cukru. Přijel jsem s autíčkem a cukrátkem dovnitř a matka mi u snídaně vyprávěla, jakou dobrodružnou cestou se ke mně sušenka dostala – z Brém přes Lüneburské vřesoviště a po Labi až do Hamburku. Poté jsem sušenku od otce snědl. V zásadě tak, jako katolíci pojímají v hostii tělo Ježíšovo.

Tenkrát v tom rašelinovém baráku jste ho viděl naposledy?

Ano. A tam jsem najednou dostal celý pytlík bonbonů. Jeden jsem rozbalil a dal jsem ho přes rameno mamince do pusy. Druhý jsem dal otci. Pak jsem vzal třetí, a chtěl jsem ho dát hlídce, která stála vlevo u okna. Raději jsem však hned stáhl ruku zpátky. Otec se usmál a řekl: „Klidně mu jeden dej.“ Tak jsem tedy opět natáhl ruku k cizímu muži, ale potom jsem ji znovu rychle stáhl a strčil si bonbon do pusy.

Co se stalo potom?

Matka vyprávěla otci, že mám přezdívku „malý zpěvák“. Po jejím ranním odchodu do práce jsem totiž musel půl druhé hodiny doma sám čekat, než mě vyzvedne teta Lotte. Během této doby jsem vždycky zpíval, pořádně nahlas. A najednou matka řekla: „Wolfíčku, zazpívej něco tatínkovi.“ Už tenkrát mě nemusela o nic takového prosit. Nežinýroval jsem se a spustil na plno: „Slyšíš, jak motory duní, hurá na nepřítele! Bomby, bomby, bomby na Anglii – Bum! Bum!“ Takže jsem chudákovi tatínkovi zazpíval píseň jeho úhlavního nepřítele, tak jak jsem se ji naučil z „Goebbelsovy huby“, jak se hovorově říkalo lidovému rádiu.

To si tak dobře pamatujete?

To se traduje jako rodinná historka, vypráví se znovu a znovu.

Váš otec byl Žid, Vaše matka však ne.

Právě proto jsem byl pro nacisty bastard prvního stupně. Groteskní je, že podle židovského zákona nejsem Žid ani trochu, neboť má matka Židovka nebyla.

Říká se, že básníkův domov je jazyk.

Každý blbec, který se chce považovat za literáta, říká: Můj domov je jazyk. To vždycky sedí a nikdy to nic neřekne. Když jsem se s jazykem Luthera a Brechta ocitl na Západě, byl jsem v zemi, kde se mluvilo německy, a nerozuměl jsem ani slovo.

Ale jak jste přišel k jidiš?

Svou roli sehrálo více náhod. Vždy jsem se zajímal o španělskou občanskou válku, protože můj otec, místo aby se jako Žid zachránil v Americe, bojoval proti nacistům tím, že v hamburském přístavu sabotoval lodě, které měly zásobovat legii Kondor. Byl ale odhalen a zemřel zde, na hamburské frontě španělské občanské války. A tak jsem se dostal ke knize Arno Lustigera Židé ve španělské občanské válce. Spřátelil jsem se s ním, on přežil Osvětim, kde byl můj otec zabit.

Má Váš návrat k židovství něco společného i s židovskou vírou?

Jsem ztracen pro jakoukoli formu náboženství. Má víra je ještě absurdnější, než židovská nebo křesťanská – věřím v lidi. A to se ještě hůře odůvodňuje. Od křesťanů se liším vlastně jen v jednom: Oni říkají, že Bůh stvořil člověka. Já říkám, že člověk stvořil Boha. Ve své nové knize mám o tom pár básní. My jsme do obrazu Boha projektovali nejlepší vlastnosti a největší naděje. Nikdy bych se ani nepokoušel věřícímu člověku jeho víru brát. Vychován jsem byl v netoleranci, má matka byla ateistka a byla na to hrdá. V NDR ale byli křesťané pronásledováni a pravděpodobnost, že křesťan je statečný a slušný člověk, tam byla větší než na Západě.

Existuje posmrtný život?

Ne, tomu vůbec nevěřím. Mně by stačilo, kdyby existoval život před smrtí.

Ve Vaší Písni z hugenotského hřbitova se zpívá: Jak blízko nám jsou někteří mrtví, jak mrtví jsou někteří, co žijí.

Skvělé. Chci Vám říci, proč jsem byl jako malý astmatický chlapec s kytarou tak úspěšný. Měl jsem dřevěnou šavli se šesti strunami. Často jsem se cítil sklíčený a dostával se do nebezpečí, ne že budu mít strach, ale že strach bude mít mě. Zkrátka: že lezu ke křížku – v boji s těmi totalitními lumpy. A vtom se vynořili všichni ti mrtví – nejenom otec, ale i babička, dědeček, teta Rosi, bratranec Peter. Všechny jsem je viděl, než šli k transportu. V Minsku je všechny zastřelili. Tedy: Když jsem začal vrávorat, přišli vždy tito mrtví a můj otec mi řekl: „Do toho, Wolfíčku. Já vsadil život a prohrál jsem. Ty přece taky vsadíš své dobré bydlo, cena naštěstí není tak vysoká.“

Bylo to tak?

Ale jo, když si vzpomenu, že se mě Stasi několikrát pokusila odstranit.

Co se stalo?

V ulici Hermanna Materna, která se dnes zase jmenuje Luisenstrasse, se mne pokusili zajet. O centimetr se jim to nepodařilo. S třesoucími se koleny jsem došel za svým silným a moudrým přítelem Robertem Havemannem. Vše jsem mu vyprávěl. A jaký byl stručný komentář přírodovědce? „Jo, Wolfe, dvě věci. Za prvé – nikomu to nesmíš vyprávět, všichni už se bojí až až. A zadruhé – musíš si dávat větší pozor.“ Bez tohoto necitlivého kamaráda by bylo po mně. Takže jsem měl tohoto živého kamaráda a pořád smrt v zádech.

Ve Vaší nové sbírce píšete: „Ještě ať se párkrát kolem mě slunce otočí / a bude to dobrý. Už jsem viděl dost.“

Já už jsem úplně od začátku viděl dost. To přece není nic nového, že touha po smrti je jen zrcadlově obrácená touha po živějším životě.

Ale všichni se smrti bojí.

S tím nemohu souhlasit. Musíte vzít v úvahu, že mé životní hodiny se zastavily, když mi bylo šest a půl. To se mnou na zádech matka plavala v kanále, kolem nás hořící Hamburk. Je to zázrak, že jsem z toho hořícího pekla vyvázl. Teda, co zázrak – má matka Emma byla ten zázrak. Když jsem mnohem později viděl známou fotku hodin z Hirošimy s roztavenými ručičkami, uvědomil jsem si – to znám. Hodiny v mé hrudi se tenkrát té noci zastavily. Proto mi je pořád šest a půl roku.

Teď už snad ne…

Vidím to docela jasně. Mám dvě oči – jedno dětské, kterým se naivně dívám na svět. Druhé je slepé oko starce, kterým věci prohlédnu.

Ale milujete ten neomalený, vitální tón.

Pocházím z dělnické rodiny, ale vzdělané. Má matka si o polední pauze četla Heineho Knihu písní, vázanou v červené kůži, dárek od otce. Já jsem s matčiným mlékem sál i proletářský tón, do toho se vůbec nemusím přetvařovat. Ale to je i případ jiných: tlumočník Boha Martin Luther přišel zespodu, byl dítě proletariátu. Znáte jeho výrok: Je třeba poslouchat lid. On sám tuto radu nepotřeboval, on sám byl lid. Proto to byl on, kdo přeložil Bibli, a ne Melanchthon, nebo Erasmus. Ti uměli lépe řecky, nebo hebrejsky, ale Luther stvořil německou řeč, která do té doby neexistovala. A proto nečtu nic jiného tak intenzivně, jako Bibli. Kdo chce psát v německém jazyce, musí znát Bibli lépe než všichni faráři.

Vy čtete Bibli a nevěříte v Boha?

Věřím v boží kolegyně z řeckých časů – v Múzy. Stále se ptám: Jak je možné, že zrovna mně se stalo, že píšu básně, které jsou mnohem hezčí, hlubší, lepší než já sám? Stane se to tak, že mně občas Múzy přistrčí něco, co mi chybí. Kromě toho jsem přišel na něco nového! Kde to vlastně Múzy berou to, co svým oblíbencům našeptávají? Prozradil jsem to v nové básni Oblíbenec Brecht – poetická ekonomie. Múzy to kradou těm či oněm vysoce vzdělaným literátům, životem zkušeným básníkům amatérům, i umělecky zkušeným laikům…a podstrkují nám.

Ale Múzy Vám to přece jen tak nepřistrčí, musíte na tom pracovat.

Jasně, mám asi 51 verzí básně Heimat. Ale i kdybych měl v počítači 100 verzí, pořád to může být slátanina. Nejsem přece prorok, kterému vdechuje své texty Bůh a který coby písař nerozumí ani slovu. Je to hodně práce. Ale bez Múz se nepodaří.

Co u Vás přichází první – text, nebo melodie?

Když píšu verše, tak nejprve tvořím báseň a nemám na hudbu ani pomyšlení. Až když je text hotový, zeptám se ho jako cizí: „Chtěl byste i nějakou hudbu?“ A někdy zní odpověď: „Děkuji pěkně, ale hudby už mám v sobě dost.“ A někdy: „Samozřejmě, pane skladateli.“ A některým básním je to jedno, protlučou se světem tak jako tak. Vezměte si tu krátce před vyhoštěním: „Nejradši bych šel pryč – a nejradši tu zůstávám.“ Mé hlubší, původní nadání je ale hudba. Bohužel jsem nevystudoval žádnou hudební školu.

Bude Vám sedmdesát. Je to pro Vás problém?

Vůbec o tom nevím – možná už jsem mrtvý. A ani pro mne není problém, že to pro mne není problém.

Die Zeit, 2. listopadu 2006
z němčiny přeložila Šárka Krtková