Rozhovor s Wole Soyinkou

Wole Soyinka (1934) vypráví soustředěně a rozvážně, s nečekanou ironií a klidem, který ostatně rád vyhledává. Jak však připustil ve festivalové diskusi, ticho a klid člověk nachází jen mezi stěnami svého domu. Když vyjde ven, střetává se se světem, jemuž se Soyinka nevyhýbal. Kvůli svým názorům byl souzen za velezradu, dvaadvacet měsíců strávil osamocen v cele odsouzenců k smrti. Nepovažuje se však za spisovatele politického, nýbrž humanistického. Nobelovu cenu získal jako vůbec první africký spisovatel.

Alice Horáčková: Od dětství se u vás projevovala touha po vzdělání. Chtěl jste být vždycky spisovatelem?

Wole Soyinka: Nebyl jsem tak pilným žákem. Mou vášní bylo čtení, četl jsem vše, co mi přišlo pod ruku: od zkrácených verzí románů Charlese Dickense přes antické hry, knihy o mytologii, a to řecké i jorubské. Rozhodně jsem získal zájem o literaturu, kterou jsem pak studoval. V mém případě platí rčení, že čím se člověk živí, to se stane jeho součástí. Nevím, nakolik jsem se z těch knih poučil, ale rozhodně jsem v té době nechtěl být politickým aktivistou.

Považujete své dětství za harmonické - navzdory drobným rozmíškám s matkou, která vás chtěla vyrvat z vašeho přílišného snění a přemítání?

Tresty jsem neměl rád, nicméně myslím, že byly součástí mého růstu. Rodiče byli velmi přísní a dbali na disciplínu: vycházeli z biblického přístupu, že pokud dítě rozmazlujeme, tak mu jen škodíme.

Vyrůstal jste v tradicích jorubského kmene, ale zároveň v kultuře zprostředkované anglickými kolonisty. Do kterého světa jste více patřil?

Britský koloniální řád jsem zpočátku považoval za něco daného a normálního, ale velmi brzy jsem se proti němu postavil. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a uvědomil si, že křesťanství se příliš neliší od našeho původního náboženství. Ve své podstatě křesťanství z mytologie vychází, je také založeno na rituálech. A já byl nesmírně zvídavý, ale také ochotný argumentovat a hádat se: pro sebe jsem si porovnával rozdíly a nacházel vlastní cestu. Oba tyto vlivy se často prolínaly a slévaly v jeden. Například při pohledu na vitráže v kostelech jsem si uvědomoval, jak podobní jsou křesťanští svatí přehlídkám masek našich předků a mytických postav - také představují určitou duchovní touhu.

Ale jako literární jazyk jste si zvolil angličtinu.

Mluvil jsem dvěma jazyky, ale vzhledem k tomu, že u nás lidé hovoří třemi sty různými jazyky, je angličtina prostředkem vzájemného dorozumívání. Po mě to tedy nebyla volba, ale norma.

Začal jste psát za studií v Anglii. Co vás povzbudilo k psaní?

V Anglii jsem se začal vážně zamýšlet nad tím, že bych se mohl stát spisovatelem. V té době jsem však byl již víceméně vtažen do literatury: psal jsem pro školní časopis povídky, básně, mnohé z nich byly hodnoceny v literárních soutěžích. A napsal jsem i první hru pro nigerijský rozhlas. Tehdy začínalo rozhlasové vysílání BBC pro koloniální území a já s obrovským zájmem sledoval ty nekonečné seriály - mýdlové opery a osudy jejich hrdinů včetně narážek a anekdot evokujících britské reálie, jimž jsem nerozuměl.

Co vás lákalo na dramatu?

V jorubské společnosti mělo divadlo a tragédie velký význam. Bylo nedílnou součástí pohřebních rituálů a projevovalo se již v přehlídkách masek znázorňujících naše předky. Ve škole a na univerzitě se nám však pokoušeli vtloukat do hlavy, že tragédie začala až antikou. Na druhou stranu vím, že každý národ má svou historii dramatu, kterou si pro sebe rozvíjel. I jorubské tradice mají svou komickou tvář v pouličních přehlídkách a lidovém divadle. Pro mě tedy drama souviselo s existenciálními otázkami, ale také se současností a nadpřirozenem. Na naší scéně působil dramatik Hubert Ogunde, kterého jsem měl velmi rád a který inscenoval nejrůznější příběhy, včetně těch biblických - v jeho pojetí však zpochybňovaly a podkopávaly kolonialismus, za což byl později uvězněn. Viděli jsme, že tady působily naše místní tradice a rituály, odpor proti kolonialismu se dal vyjádřit i vyprávěním historických příběhů přímo na scéně. Stávaly se zbraní, nástrojem odporu.

Působil jste často v zahraničí. Setkal jste se s předsudky či oba: vámi, že vašim hrám nemůže evropský divák rozumět? V Česku nebyla žádná vaše hra uvedena...

Setkal jsem se s úplnými inscenačními horory, které se pouze vydávaly za inscenaci mých her. Vždy, když přecházíme z jedné kultury do jiné, mohou se vyskytnout posuny, změny, variace. To by mi nevadilo. Dokážu odpustit i chyby studentů, protože jsou velmi zvídaví a chyby nevznikají leností. Ale nemohu tolerovat chyby, kterých se z lenosti dopouštějí profesionálové. Onen paternalistický, takzvaně shovívavý přístup, plný stereotypů a zjednodušování. Obecně však musím říci, že se úroveň inscenování mých her v poslední době zlepšila a setkávám se s mnoha inteligentními provedeními.

Za nigerijské občanské války jste byl dva roky ve vězení. Šlo udržet kontakt s literaturou?

Byl jsem vězněn 26 měsíců, z toho dvaadvacet v izolaci. Samozřejmě se maximálně snažili, abych neměl přístup ke knihám a možnost psát. A já se zase maximálně snažil, abych neskončil tím, že budu jen vegetovat. Zabránili mi číst, zabránili mi psát, ale já si vyrobil vlastní inkoust a šetřil toaletní papír. Psal jsem krátké skeče, úvahy, jak vnímám situaci ve věznici i mimo ni, ale nebyl to opravdový deník, na jeho systematické vedení nemám povahu - pokud se nestane něco opravdu důležitého, tak si to průběžně nezapisuji. Což mi bude chybět, až budu psát paměti.

Roku 1986 jste získal Nobelovu cenu za literaturu, ale přijal jste ji trochu ironicky. Nevážil jste si jí tolik? A naopak - máte pocit, že pomohla ke zviditelnění africké dramatiky?

Nevím, zda to bylo s mírnou ironií, i dnes těžko umím analyzovat svou první reakci na udělení Nobelovy ceny. Má reakce se odvíjela na několika úrovních, celkově jsem se domníval, že by bylo vhodnější nominovat Leopolda Sédara Senghora ze Senegalu nebo Aimé Césairea z Martiniku, kteří by lépe vyjadřovali situaci a cenu si více zasloužili. Když jsem ji dostal já, možná v tom osobním postoji trocha ironie byla, protože jsem si okamžitě uvědomil: proboha, jsem laureátem, což bude znamenat okamžité rozšíření mé náplně práce. Z umělecké a politické oblasti se najednou objeví tolik nových požadavků, tolik očekávání! Na malinký okamžik jsem to vnímal i trochu jako kletbu - ale samozřejmě zviditelnění africké literatury ocenění nesmírně pomohlo. Udělení Nobelovy ceny jako by povzbudilo latentní tvořivost a autoři, kteří u nás v té době začínali, se dokázali lépe vyjadřovat.

Zvláštní, že zmiňujete právě Senegalce Senghora, vadilo vám přece jeho přílišné zdůrazňování afrických vlastností, oslava černošství.

Jenže Leopold Senghor psal nádhernou poezii, dokázal zachovat linie a inspiraci původních zpěvů, které se u nás používaly. Psal i skvělé eseje. Neshodli jsme se v jeho sklonu k mírné romantizaci takzvaně výlučně afrických vlastností, podle mého názoru zobrazoval africký přínos světové civilizaci příliš lineárně a jednorozměrně. Časem se však naše postoje velmi sblížily: uvědomil jsem si, že tak odpovídá na předsudky a nadřazenost francouzských kolonizátorů, kteří chtěli přeměnit africké černochy na malé, méně důležité Francouze. Odtud tedy orientace na boj a otevřený střet. Naproti tomu postoje britských kolonizátorů byly od počátku jiné: Britové byli přesvědčeni, že původní obyvatelé Afriky jsou tak hloupí, že evropskou civilizaci nikdy nepochopí. A tak jsme si žili v takové malé uličce, nepřímé kolonizaci. Pozdější přátelství se Senghorem mě ostatně vrací k vaší otázce o ironii. V jednom článku, nazvaném Dialog, umění a pohoršení, jsem pro Nobelovu cenu navrhoval právě Senghora. A cenu jsem v dalších nominacích získal já.

Proč o sobě mluvíte jako o líném autorovi, když působíte tak činorodým dojmem?

Když se do psaní pustím, nemohu se odtrhnout. Ale nejsem typ autora, který vstane a po šálku espresa se od psacího stolu odtrhne až po povinně vymezených hodinách či vypsaných stránkách. Když se mi do psaní nechce, prostě nepíšu, ba někdy usedám k psaní i s odporem. To pak raději v baru pozoruji lidi kolem sebe a popíjím přitom sklenku vína, nebo si vyrazím do lesa nebo na lov, což jsou mé nejoblíbenější způsoby odpočinku.

publikovala MF Dnes 10. 6. 2006