Rozhovor s Williamem T. Vollmannem

Hana Ulmanová: Jste bílý muž a Američan. Jak se dokážete na svých cestách zorientovat v cizím prostředí a kultuře?

William T. Vollmann: Když se někam dostanu, obvykle se snažím najít jakéhosi Velkého bratra nebo sestru, třeba taxikáře, prostitutku, recepčního z hotelu, prostě někoho místního, kdo se vyzná, a pokouším se s tím člověkem spřátelit. Samozřejmě mu také platím. Takoý člověk by měl trochu znát jazyk, stýkat se s cizinci a vědět, jak to na světě chodí. Občas mi v policejních státech jako Irák přidělí profesionálního tlumočníka, což vlastně znamená špiona. Tlumočníka přiděleného Tálibánem jsem se zeptal, kolik jeho služby stojí, zaplatil mu předem a poslal ho domů. Podle mého názoru pomáhá, když mluvíte s lidmi, kteří mají hodně zkušeností a téměř žádnou oficiální autoritu. Lidé s autoritou totiž vždycky lžou.

Jaká je a bude role Spojených států ve 21. století?

Nemohu mluvit za americké úřady, protože sám žádný úřad nezastávám. A co si myslí mí sousedé a přátelé? Věří tomu, co vidí v televizi a co čtou v novinách - na rozdíl od Evropanů nedisponují zrovna dlouhou historickou pamětí. Mnoho z nich neví, že stále vedeme válku s Irákem, a někteří by si nebyli jistí, zdali jsme kdy válčili s Vietnamem, protože nic takového vědět nemusí. Naše kultura důraz na výchovu nebo paměť tohoto typu opravdu neklade. Nicméně obecně jsou Američané příjemní, laskaví a štědří lidé, což trochu nahrazuje jejich nedostatky. A většina Američanů si myslí, že role USA v 21. století by měla být přesně taková, jako je teď, a nic by se nemělo měnit. A co si myslím já? Že Amerika by měla dělat vše, co je v jejích silách, aby chránila lidská práva a stabilitu na světě, a zároveň se od zbytku světa učit.

To zní hezky, ale jak byste řešil konkrétní případy? Jak byste se kupříkladu dnes snažil pomoci nekonečnými válkami zničenému Afghánistánu?

Vyškolil bych skupinu lidí v Koránu a poslal je tam. Na začátku bych patrně posílal jen muže - a pokud i ženy, musely by být ještě skromnější a stydlivější než domorodci, ať už by si o jejich zvycích myslely cokoli. A chtěl bych, aby si domorodce získali tím, že by používali jejich vlastní ideologický slovník. Taky bych zahájil kulturní výměny - nejprve v oblastech, které nejsou kontroverzní. Sponzoroval bych mezinárodní soutěž v kaligrafii, což by byla záminka pro vzdělávání ve všemožných směrech a navíc veliká šance pro Afghánce, aby byli sami na sebe pyšní a zjistili, že jiné lidi upřímně zajímá, co dovedou. Nicméně úplně nejzákladnější věcí je Afghánce nakrmit. Což říkal už Dostojevskij - nakrmte lidi, a pak po nich chtějte ctnosti.

V mnoha evropských zemích poslední dobou sílí antiamerické nálady. Jedním z důvodů je i fakt, že 40 procent celkové světové částky určené na zbrojení jde z kapes USA.

S mnoha aspekty americké zahraniční politiky nesouhlasím, ale zrovna teď, po 11. září, má Amerika určitě právo bránit se a vybudovat co největší armádu, protože nikdo neví, co přijde příště. A necítím potřebu se za to omlouvat. Kdyby byla světovou velmocí Česká republika, udělala by to samé.

Hovořil jste o významu náboženství v životě Afghánců. Jaký je podle vás rozdíl mezi náboženstvím a ideologií?

Žádný. Náboženství je prostě jenom ideologie. Nicméně i když jsem byl kupříkladu v Jugoslávii v době socialismu, zjistil jsem, jak je důležité, abych s lidmi mluvil v Titových termínech. Pokud chcete porozumět tomu, jak daná osoba myslí, musíte začít se základem myšlení, s jazykem. Tím také ukazujete jakýsi minimální respekt ke zvykům jiné země. Každá země má svou ideologii - pokud jste ve Státech a chcete pochopit, jak tam lidé myslí, musíte hodně mluvit o soutěžích, nákupu a prodeji, o úspěchu. A pokud o něčem takovém mluvit nebudete, sotva se s Američany sblížíte. Stejně jako se nesblížíte s Afghánci, pokud nevíte nic o Koránu.

Amerika je ale Evropany vnímána jako velice nábožensky založená země.

Ve Státech najdete samozřejmě oblasti, kde je náboženství pořád velice silné, hlavně na Jihu a na Středozápadě. Jako kdekoli jinde u nás máme i fundamentalisty. Často se však náboženství přeměnilo v jakýsi společenský klub - do kostela se chodí proto, že se prostě v neděli svátečně obléknete, abyste ohromili své sousedy. Rozhodně však Američané nejsou náboženští tak jako Afghánci nebo Pákistánci, kteří ustavičně mluví o Bohu. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel nějakého Američana vážně zmínit Boha.

Máte nějaký - třeba i idealistický - recept na to, jak odstranit ve světě bídu?

Nemyslím si, že by existovalo nějaké univerzální řešení na to, jak pomáhat chudým, protože neexistuje žádný univerzální koncept, proč někteří lidé chudí jsou. Když jsem byl v Thajsku, rozhodl jsem se napsat esej o tamní chudobě, a zaměřil jsem se na ženy ve středním věku, které uklízely v kancelářských budovách. Většina z nich vydělávala kolem 3 USD denně a žila v příšerných podmínkách, v barabiznách bez oken a často bez světla. Když jsem se jich zeptal, proč jsou chudé, řekly mi, že ve svých minulých životech byly špatné a zlé, takže je to jejich karma. A kdyby se s tím pokusily něco udělat, byly by potrestány, protože musí být trpělivé. Což je na jednu stranu hrozné a velmi výhodné pro vládnoucí třídu, ale pokud Thajsko opravdu nemá prostředky, aby těm ženám pomohlo, možná je lepší, že myslí takovým způsobem.

Jak se díváte na drogy? Jsou pro vás oním vytouženým alternativním světem, nebo zabíjejí mladé a nevinné lidi?

Podle mě by měla být legalizována většina drog - určitě marihuana a patrně i kokain. V Kolumbii zuří léta občanská válka a zároveň se vede válka proti drogám, která vyhnala ceny kokainu neuvěřitelně nahoru. Jak marxistické guerilly, tak paravojenské skupiny pěstují kokain, a jen tak jsou schopny financovat svůj nepřetržitý teror vůči místnímu obyvatelstvu. Drogy bych tedy legalizoval už z tohoto důvodu, i když pochybuji, že by se něco takového mohlo v dohledné době opravdu stát. A pokud bych legalizoval drogy, samozřejmě bych zavedl ne-smírně tvrdé tresty za jakékoli zločiny a nezodpovědné činy spáchané pod vlivem drog. Nelze dát lidem svobodu, aniž by se na nich zároveň nevynucovala zodpovědnost.

V souvislosti se Spojenými státy se často mluví o násilí v televizi. Má podle vás negativní vliv na společnost?

Já se na televizi vůbec nedívám. Nejvíce mě znervózňuje, když si představím, že by každá kniha měla mít přesně 50 stránek, polovina z nich by se musela věnovat reklamě na nějaký výrobek, a autorem by musela být jakási komise, nikoli jednotlivec. Literatura by strašně utrpěla, a přesně tak funguje televize. Podle mého názoru je téměř nemožné, aby se v televizi objevilo něco pozoruhodného.

Tak se podívejme na literaturu. Myslíte si, že některé publikace jsou vhodné jen od určitého věku?

Já bych žádné restrikce na knihy neuvaloval. I šestileté dítě by mělo mít možnost prolistovat pornografický časopis, Mein Kampf, Komunistický manifest nebo prózy Hrabala, a rodiče by mu měli vysvětlit, co má před sebou. Věřím ve svobodu projevu a svobodu myšlení. Pokud narazíte na dítě potulující se samotné po ulici, pomyslíte si, že jeho rodiče selhali. A pokud se dítě samotné potuluje v labyrintu znalostí a vědění, jeho rodiče taky selhali.

Jaký smysl pak má práce intelektuálů a spisovatelů?

Myslím, že intelektuálové by neměli přeceňovat důležitost toho, co dělají. Máme rádi krásné věty a krásné knihy, něco, co většina lidí patrně až tak ráda nemá, a vůbec proto není horší. Pokud však jsme v důsledku našeho vzdělání schopni vidět jisté opakující se společenské a ekonomické vzorce, jejichž znalost může lidem pomoci, pak bychom měli využít naše vzdělání v tomto směru. A literatura může lidem pomoci jen v jednom směru - čtenář může začít soucítit s lidmi, se kterými nikdy předtím nesoucítil. Jiný požadavek na literaturu a její užitečnost neexistuje - v tom souhlasím s Nabokovem.

Autorka je amerikanistka působící na FF UK.
Respekt, 6. května 2002