Rozhovor s Williamem Styronem

Když jste navštívil v polovině 80. let Prahu, byl jste prý šokován frontami lidí, kteří před knihkupectvími čekali ve frontě na vaši knihu Sophiina volba. Zažil jste něco podobného v nějaké jiné zemi?

Něco podobného jsem zažil i v Polsku. Vydávalo se málo knih a byl po nich hlad. Tady jsem tehdy byl s Kurtem Vonnegutem, jemuž tu také vyšla kniha. Šli jsme na stejnou autogramiádu a oba byli překvapeni. Ijfa tu frontu jsme hleděli v úžasu. Bylo to něco zcela neobvyklého.

Jakou změnu v Praze po patnácti letech vnímáte nejvýrazněji?

Je to hlavně vitalita, povědomí svobody, chuť experimentovat, kreativita. Hodně to na mě zapůsobilo.

Můžete být konkrétnější?

Ulice jsou plné lidí, kteří vypadají, že mají radost ze života. Zdá se, že jsou velmi šťastní. Když jsem tu byl tenkrát, měl jsem hlavně v noci pocit, že procházím mezi nějakými kulisami. Všechno bylo statické a ponuré. Vládla tu sklíčenost, kterou tu dnes nevidím.

Jednou ze změn je možná i to, že lidé méně čtou, přestože je k sehnání daleko víc knih než dřív. Podobný trend panuje i na Západě. Nemáte obavu, že spisovatelství jako povolání hrozí zánik?

Ne, ani v nejmenším.

Proč jste takový optimista?

Protože stovky tisíc mých knih se stále vydávají v USA, další stovky tisíc po celém světě. Konkurence televize a kina tady je už dlouho. Televize počítá s miliony diváků, ale ta čísla jsou relativní. Literatura byla vždy považována za zvláštní druh činnosti. Já jsem úplně spokojen s tím, že mě čtou statisíce místo milionů. 

Je pro spisovatele výhoda, nebo nevýhoda, když má dost peněz? Ve střední Evropě si někteří lidé myslí, že by autor měl žít pod existenčním tlakem...

To závisí na spisovateli, ale mít peníze je spíš výhoda. Nikdy jsem nevěřil, že psaní se mají věnovat lidé, kteří žijí v chudobě. To je poněkud romantická představa. Spisovatelé mají mít pohodlný život jako každý jiný. Většina spisovatelů po většinu života neměla velké peníze, ale nevidím rozpor v tom, když si spisovatel psaním vydělá dost na to, aby si zařídil pohodlný život.

    Nikdy jsem nevěřil,
    Že psaní se mají věnovat lidé, kteří žijí
    v chudobě. To je
    poněkud romantická
    představa. Spisovatelé
    mají mít pohodlný život
    jako každý jiný.

Tři ženské postavy z vašich románů spáchaly sebevraždu. Ve Viditelné temnotě jste ale popsal vlastní příběh člověka, který trpí depresí a velmi vážně o sebevraždě uvažuje. Co vás nakonec přesvědčilo, že jste se rozhodl zůstat?

Léčil jsem se, navštěvoval terapeuta. Šel jsem do nemocnice a to mě zachránilo.

Ale než jste se rozhodl, že půjdete do nemocnice, že chcete žít, musel jste přemýšlet o tom, proč vám na životě tak záleží. Proč?

O to nejde, jde o to, že deprese je hrozná nemoc, která vás dovede až na ten nejzazší okraj sebezničení. Nikdo nechce zemřít, tak bojujete. Většina lidí tu nemoc přemůže, protože vyhledá pomoc, neodmítne terapii a léky, které velmi pomohou. Nebo v extrémních případech, což byl i ten můj, jdou do nemocnice. Musíte se rozhodnout: jde o konflikt. Deprese je souboj mezi sebezničením a přežitím. A většina lidí volí to druhé, protože chce žít.

Utrpení a zlo jsou hlavním tématem většiny vašich knih. „Bohužel to je můj pohled na život," řekl jste v jednom rozhovoru. Kde je zdroj takového přístupu k životu?

Nevím, co je zdrojem tohoto přístupu. Různí lidé mají různé pohledy na život - jedni optimistický, jiní existenciální, zcela pesimistický. Asi nikdo neví, odkud to přichází, každý jsme stvořeni podle jiného vzoru.

Před rokem 1989 jste tu byl prezentován jako spisovatel „bojující proti americkému imperialismu a militarismu". Existuje něco takového?

Jsem šťastný, že jsem Američanem. Amerika se ale také dopustila hrozných omylů. Její systém je bezesporu lepší než komunistický systém, ale v kontextu své vlastní reality má Amerika na svědomí hrozné chyby i zločiny. Vietnamská válka byla hrozná a já jsem proti ní bojoval. Kdybych neměl víru ve svou zemi, asi bych ji opustil - jak to spousta lidí udělala - a nikdy bych se nevrátil. Ale systém, který máme k dispozici, nejlépe vyjadřuje americké ideály a je tím nejlepším, jaký byl vynalezen, alespoň na tomto světě.

Co jste si před rokem myslel, když NATO bombardovalo Jugoslávii?

Měl jsem smíšené pocity, cítil jsem, že etnická čistka, vlastně genocida, musí být zastavena. Ačkoli jsem bombardováním nebyl nadšen, cítil jsem, že je nutné. Myslím, že ten krok se ukázal jako víceméně úspěšný.

Minulý měsíc jste navštívil Kubu. Proč jste se tam vydal?

Chtěl jsem. Nikdy jsem na Kubě nebyl, protože američtí občané tam nemohli volně cestovat. Já se rozhodl, že prostě chci jet a vidět zemi, poznat tamní poměry a Fidela Castra, a to se mi podařilo. Byla to velmi poučná cesta. Kuba je velmi tragická, chudá země, za což nesou částečnou odpovědnost i Spojené státy, protože embargo nadále trvá. Podle mého názoru by Kuba i Spojené státy měly prospěch z toho, kdyby bylo embargo zrušeno. Ale situace je komplikovaná, Castro je diktátor.

Jaký na vás udělal dojem?

Byl to zážitek vidět ho čtyři hodiny mluvit bez přestávky. Myslím, že by se o něm dala napsat dobrá studie na téma megalomanie. Je trochu šílenec jako většina diktátorů, ale je to fascinující osobnost. V zásadě je to voják, stejně jako Tito a další militarističtí diktátoři. Jeho myšlení je vojenské, mluví ve vojenských metaforách. To mi přišlo velmi zajímavé.

Z ruského vydání Sophiiny volby byly vypuštěny některé erotické pasáže. Máte více zkušeností s cenzurou?

Ne, jen v Sovětském svazu. V Americe jsem zažil něco jako nepřímou cenzuru. Můj román Doznání Nata Turnéra byl odmítnut mnoha lidmi z černošské komunity. Ti radili ostatním, aby tu knihu nečetli, to byla vlastně taky cenzura. Sophiinu volbu zakázali na nějaký čas v Jižní Africe, ale pak zákaz zrušili.

Jaké byly reakce Američanů na otevřené erotické pasáže v Sophiině volbě? Američané jsou často označováni za prudérní.

Nebyly žádné. Myslím, že je omyl považovat Ameriku za prudérní. Prvky puritánství tu jsou, ale v zásadě je americká společnost velmi liberální. Jinak jde spíš o okrajové věci, jako například v televizi, která je ve srovnání s evropskou velmi omezována. Ale na druhé straně máme kabelovou televizi, na které se dá vidět skoro všechno. To jak se národ postavil k problémůrr prezidenta Clintona s Monikou Lewinskou, je důkazem, že nejsme puritánská společnost. Většina Američanů nepovažovala Clintonův takzvaný přečin za něco důležitého a celou aféru, kde nešlo o žádné zneužit pravomocí, nebo něco podobného považovala za absurdní. V ostřen protikladu vůči tomu se jevil tlal puritánů, konspirace, která byla motivována křesťanskou pravicí. Amerika není puritánská, existují tam jet puritánskě proudy.

Už mnoho let pracujete na románu s pracovním názvem Cesta válečníka. Proč jste ho dosud nedokončil?

Ani nedokončím, nechal jsem toho.

Proč?

Nevím. Ztratil jsme zájem, což se spisovatelům stává. Takový je někdy život.

Nepíšete žádnou jinou knihu?

Píšu eseje a hodně mě to baví. A vedle toho mám rozepsaný román, který se odehrává v období druhé světové války. Netýká se ale Evropy, nýbrž událostí v Pacifiku, okolností kolem shození atomové bomby. Svržení atomové bomby na Hirošimu mi vlastně zachránilo život. Sloužil jsem tehdy u vojenského námořnictva a v té době se uvažovalo o invazi do Japonska. Jde tam o tenhle nepoměr: záchrana vlastního života a vedle toho ztráta statisíců životů v Hirošimě.           

Převzato z Lidových novin 12. dubna 2000