Rozhovor s Williamem S. Burroughsem

Kolik je Vám let?

Sedmdesát pět.

Nemáte pocit, že budoucnost, o níž jste psal ve svých starších knihách, se stala současností?

Co myslíte budoucností? Je mi jasné, že současnost obsahuje jak minulost, tak budoucnost.

Jak to?

V daný moment je v ní vše. Jak říká Don Juan: „Vaše smrt je stále s vámi.“ Vaše smrt je neustále s vámi a stejně tak je s vámi vaše budoucnost. Rozumíte, já nevěřím na příčinu a následek, věřím v synchronicitu. Pokud se věci dějí současně, neznamená to, že vzájemně jedna vyvolává druhou, ale že jedna je důsledkem druhé.

Považujete se za staršího člověka? Ovlivňuje vás nějak věk?

Ne, pokud jde o věk, nic necítím. Stále si uvědomuji smrt, nikdy jsem však nepochyboval o možnosti posmrtného života.

Pokud věříte v posmrtný život, nestává se tím život méně důležitým?

Ne nutně, mohlo by ho to naopak udělat daleko důležitějším. To, co teď děláte, totiž určuje, jakou formu bude váš posmrtný život mít. Jak to děláte právě teď, tak děláte vše. A pokud nebudete využívat možností vzdělání, které se vám zde naskýtají, budete v daleko horší posici.

Nacházíte v tomto životě nějaký smysl?

Vše něco znamená. Jdete po ulici a vidíte něco, co tam je proto, že jste byli na tom místě v určitý čas, a co má pro vás nějaký význam. Nalezený význam. Každý, kdo nevěří v mimosmyslové vnímání, nejspíš ještě neotevřel oči. Panebože, vždyť se to děje neustále. Každý, kdo je v něčem dobrý, je využívá.

Mimosmyslové vnímání je ale jiné než posmrtný život, je to naše nazírání na tento život, jeho mimořádným rozšířením.

Pokud jde o mě, rozšiřuje se do posmrtného života. Vše, co vidím, má pro mě význam, je pro mě předzvěstí daleko větší perspektivy, kterou si tento život nemůže dovolit. Přijde mi, že tento život je cosi jako trestný tábor, něco, co lidi zmrvili - jinak bychom zde nebyli.

Když jste byl mladší, byl jste znám svým divokým životem. Budete to mít proto v posmrtném životě těžší?

Ne, samozřejmě že ne. Každá zkušenost je velice důležitá a tohle byla zkušenost, kterou jsem potřeboval, abych mohl psát a uvažovat.

Takže k téhle myšlence se vám neváže žádný morální problém?

Ne, ne, v žádném případě. Pokud bych nebyl závislý na drogách, pochybuji, že bych vůbec začal psát. Kdybych zdědil hodně peněz, kdyby se rodina nenechala vyšachovat z akcií Burroughsovy společnosti, byla by to strašná smůla. Je mi jasné, že bych nenapsal ani řádku.

Když jsou lidé mladší, jsou ctižádostivější. Stáváte se s věkem usedlejší?

Ne, jsem ambicióznější, protože už mi nezbývá tolik času. Náročnější, to znamená víc v přítomnosti.

Jako spisovatel jste si vyvinul zvláštní styl. Neuráží vás, když vidíte jiné autory, kteří vás napodobují?

To je v pohodě. Napodobování je považováno za nejvyšší formu lichotky. Imitace nebo přímé vykrádání. Spisovatelům nepatří slova, jako nepatří malířům barvy. Není důvod, proč by člověk, pokud je to na místě, nemohl vzít nějakou formu nebo něco hodně podobného z díla někoho jiného. Kdosi tvrdil, že se Pollock vydal novými cestami a že to je rozdíl mezi mnou a jím. Proboha, místa i cest je spousta. Za starých časů, kdy jsem maloval krávy pasoucí se v trávě, mraky krav a trávy, bylo hodně místa pro všechny malíře. Dnes ale jeden chlapík přijde s nějakým fórkem a hned si na něj nalepí cedulku, jako kdyby měl nějaký visuální copyright. To mi přijde směšné.

Narušuje nějak smrt vaše pojetí smrtelnosti?

Jistě že mě smrt rozrušuje. Na všem strašně záleží, podoba smrti má hrozný význam. Jak upozorňují buddhisté, některé z nich jsou velice nepříznivé. Pokud je člověk dostatečně vyspělý, nemělo by na ně dojít. V tom případě k těmto nepříznivým úmrtím nedochází.

Jak byste si tedy přál zemřít?

Tohle rozhodnutí není na mně, protože pokud by se člověk rozhodoval, jakým způsobem zemře, nezemřel by. Smrt musí představovat určitou formu překvapivého poznání, je tím posledním, co člověk očekává, že spatří, něčím nejpatřičnějším. Přišel na to nějaký psychoanalytik a samozřejmě to lze aplikovat i na malování. Přesně o to se pokouším - evokovat překvapivé poznání.

A nemohla by jím být každá umělecká forma?

Jistě že mohla. Hodí se to na každé umění. O to se pokouším v malbě. Klee tvrdil, že malíř usiluje stvořit něco, co existuje mimo něj a co by jej mohlo ohrožovat. Takže nejjasnější zkouškou něčeho, co je samostatné, je to, zdali vám to může nějak ublížit - pochopitelně netvrdím, že je to jediné. Jsem však přesvědčen, že všichni spisovatelé, Orwell a samozřejmě mnoho dalších autorů a malířů, se snaží vytvořit něco, co existuje mimo ně. Co by doslova vystoupilo z obrazu nebo knihy. Všichni umělci se tak snaží vytvořit něco, co je podle některých lidí nemožné - život. Samozřejmě, ,nemožné‘ je pro mě zcela nesmyslný výraz, slovo, které nemá žádný smysl.

Stýská se vám po něčem z vašeho mládí?

Naopak, vzpomínám na ně s hrůzou. Strašné, nic jiného. Plné omylů, hlouposti a falše. Trvá to pěkně dlouho, než člověku dojde, co dělá.

Máte tedy pocit, že teď jste mladší než tehdy?

Pokud budeme uvažovat, že budoucnost je možná obsažena v současnosti, tak možná to, že si je toho člověk skutečně vědom, jej omladí. Četl jste knihy o Donu Juanovi?

Ano. Takže vy věříte v tento druh mysticismu?

Naprosto. Takovéhle věci jsem viděl.

Za pomoci drog nebo vaší vlastní chemie?

Bez drog. Vždy pozorně sleduji své předtuchy. Samozřejmě, vědci a akademici žijí v tak uzavřených prostředích, natolik stranou světa, že žádné předtuchy nepotřebují, nikdy se nedostávají do nebezpečí. Jinak každý, kdo nevěnuje pozornost předtuchám, nežije dlouho.

Máte pocit, že vaše visuální a verbální umění obsahuje mimosmyslové vnímání?

Bože, o tom to všechno je. Způsob, jakým se zřetelné obrazové objekty vyjeví z obvyklého postupu, jenž se zdá být založen na náhodě. Jednou jsem vzal malý notýsek a tu a onde udělal skvrnu červeným kvašem - to je technika Rohrschachova testu. Podíval jsem se na stránku a na ní bylo dokonalé a naprosto zřetelné červené divoké prase, kly, štětiny, prostě všechno, jak má být. Přijde mi to zajímavější než Wyethova prasata. Vzalo se odnikud, nicméně tam bylo - prase.

Jaký máte pocit z viru HIV?

Před dvaceti nebo třiceti lety jsem četl nějakou sci-fi. Lidé tam umírali na nachlazení a lehké infekce. Nejdřív si mysleli, že jde o mutované viry rýmy, pak ale zjistili, že mají všichni zhroucený imunitní systém. Tohle byl případ, kdy spisovatel docela předpověděl budoucnost. Zjevně jde o velice jednoduché fušování do genů.

Jak by mohla být nějaká vláda tak zrůdná, že by iniciovala podobný výzkum?

Pokud jde o to, čeho všeho je myšlení závislé na ovládání schopno, neexistují žádné hranice.

Máte pocit, že vás tato choroba ohrožuje?

Pokud si nevyvine vzduchem přenášený kmen, tak ne.

Takže sex už není dlouho součástí vašeho života?

Nezajímá mě. Je možné, že sex a láska, nebo ať tomu říkají, jak chtějí, vyžaduje jistý stupeň sebeklamu, z něhož lidé mohou vyrůst.

Existuje nějaká náhražka?

Jedinou náhražkou je to, co děláte - vaše práce.

Stále vám to myslí.

Mozek slouží tělu, vykonává, co je třeba.

Vaše brokovnicové malby jsou svým způsobem odrazem notoricky známého faktu, že jste nešťastnou náhodou zastřelil svou ženu.

Tam není žádná skutečná souvislost. Jistě, ano, není pomoci. To nevadí.

Je tohle jedna z morálních zodpovědností, které by mohly ovlivňovat váš příští život?

To bychom to vnímali příliš jednoduše. V každém případě nejde o otázku morálky. Jde o otázku, kde člověk teď je, o jeho synchronicitu, o to, jak jeho činy poznamenávají veškeré jeho kontakty - minulé, současné i budoucí. Morálka v tom nehraje žádnou roli. Já se žádného morálního zákona nedržím.

rozhovor vedl Eldon Garnet pro Impulse (Toronto, 1987)
z angličtiny pro Festival spisovatelů Praha přeložil Josef Rauvolf