Kam jste si chodil pro inspiraci mimo chemické závody?

Začínal jsem vášnivě číst už v Brně za války, kde byly připraveny knihy k vyřazení. Ruské byly červené, francouzské byly modré a angloamerické měly žlutý pruh. A já jsem v tom spěchu, než to nacisté stihnou spálit, četl týdně čtyři tlusté romány. A to mne nasměrovalo k nejvyšším románům - Stendhalově Kartouze Parmské a Červenému a černému. A pak taky Maupassant a Francouzi vůbec ve mně podnítili zájem o literaturu milostnou nebo přímo erotickou...  

To je téma, kterému se při rozhovoru s Vámi nelze vyhnout. Kdybychom zůstali jen ve Francii - neinspirovali Vás současnější autoři?

Mne oslovila Françoise Sagan, krásná Pařížanka, která se seznámila s Guido Rothschildem, bohatým bankéřem, díky čemuž jsem svou pozornost začal věnovat i bankovnímu sektoru...

Vidím, že toto balzakovské téma máte pod kůží zachycené hluboko...

Ano, to je ono, peníze a ženy.

Otevřenost v otázkách sexuality ale už od doby Saganové dost pokročila. Jak vnímáte současné proudy literatury, které zbavují sexuální vztahy sametových slov a používají jazyk syrovosti?

Hranice erotičnosti se stává těžko rozpoznatelnou od pornografie.

Ničí pornografie erotično?

Ne docela. Koexistují jako vedle sebe jako světlo a stín.

Nemáte to lehké, v prosinci jste si stěžoval na prokletí kultury kultem depilace... Jak byste ale vytyčil nějaké přibližné hranice přijatelného vkusu a nevkusu?

To záleží, kdo je pod tím podepsaný a kde je to prezentováno. Třeba nedávno výstava, kterou jsem viděl v Rudolfinu, ukázala v podstatě to samé, co přinášíme v našem NEI Reportu...

Ve vizuální sféře v tom máte zdá se jasno. Ale co v literatuře?

Totéž platí i pro literaturu. Tady jsou bohužel lidé pod diktátem médií, která jim naservírují, že některá kniha je absolutní ‚špica' a naopak jsou knihy, které zůstávají dlouhá léta mimo pozornost. Ale žádné geniální dílo nezanikne, nakonec se prosadí...

A jak v tomto kontextu vnímáte sám sebe?

Musím říct, že to je taky můj případ. Protože i když se mně dostává jisté pozornosti tím, že patřím mezi nejčtenější české autory, tak i v tomto způsobu jsem taková cihla stavby, která ještě není úplně odkryta. I já čekám, že přijde někdo, kdo má opravdu jasné a pronikavé zření a kdo bude schopen odhrnout tu vrstvu zeminy a odpadků a spadaného listí a tam najde stavbu velké literatury. A v této skryté stavbě se jedna z těch cihel bude jmenovat Vladimír Páral.

Z čeho je ta cihla vyrobená? Co jsou hlavní motivy ve Vašich dílech?

Mně se líbí Goethovo ‚Lust zu fabulieren', chuť fabulovat. A pak je tu ten tlak - já jsem vždycky žil pod tlakem, nebyl jsem hezký, byl jsem krátkozraký, měl jsem akné, furt jsem koktal, byl jsem plachý. A potom z toho přetlaku do mne přišla láska a erotika...

To bylo to naštvání na svět, co Vás přivedlo k literatuře?

To byla vlna Angry Young Men...

Na co jste byl rozhněvaný Vy?

Že nemám peníze, že mám mizernou práci, že nemám moc co na sebe, že nemám kde bydlet. A opět musím citovat sebe sama, i když je to odporné - Jsou dva druhy lidí. Jsou s bytem a bez bytu. A mezi nimi je ostnatý drát.

Takže motivace hněvu, na rozdíl od Johna Osborna a jeho kolegů, nebyla nespokojenost se stavem společnosti, ale materiální nouze...

To ne. Mizerný životní podmínky nemůžete odlišovat od společenského klimatu... Tlak materiální a duchovní byl v padesátých letech všudypřítomný.

A co Únor a léta po něm?

Únor pro mne znamenal těžký šok. Můj otec byl plukovník generálního štábu a hned, jak se komunisti zmocnili vlády nad Brnem, tak za tři dny vyhodili vysoké armádní důstojníky a mezi nimi i mého otce. Takže jeho příjem klesl prakticky na nulu a já jsem měl problémy dostat se na školu. Byl jsem jako pária.

V šedesátých letech pak přišlo zlaté období československé literatury, i pro Vás. Koho vidíte jako pokračovatele této tradice v současné české literatuře?

Jak jsem už uvedl v anketě Lidových novin - Hanu Andronikovou. I jiní autoři jsou dobří, ale to není ještě ono. Ta stavba, o které jsem mluvil, čeká na své odhalení. Velké věci přicházejí v trsech, najednou. V šedesátých letech bylo všechno nejlepší, pak jen hluboký úpadek. Teď čekám na další vzestup kultury a vědy. A jen s tím může vystoupit i literatura.

Co pro Vás znamená úspěch u čtenářů? Nejsem si totiž jistý, že počet prodaných výtisků je kvalifikací pro to, aby člověk byl základní cihlou v té stavbě. Tam musí být něco dalšího...

Bez velkého čtenářstva si ale těžko lze představit, že by se to stalo faktem. Jak říká Milan Kundera: Pro mne je rozhodující setkání románu se čtenářem. My nemluvíme o tom, že těch výtisků je víc než sto tisíc, ale musí jich být víc než pět set. Já se musím vrátit ke větě, kterou jsem citoval: Jsou dva druhy lidí. Jsou s bytem a bez bytu. A mezi nimi je ostnatý drát. To je věta, která stále žije, dodnes si jí většina lidí pamatuje, zatímco pomíjí veškerou českou literaturu posledních třiceti let. To není domýšlivost, to je můj smutek, že většina lidí tady na ulici zná literatury málo. Ale tahle jedna věta, to je ono.

Ke Kunderovi jste se nepřirovnal poprvé. Jedno z jeho ústředních témat jeho románu je exil, další je identita. Jak vy sám jste se vyrovnával se zkušeností ze 70. a 80. let ve srovnání s Kunderou, Škvoreckým a dalšími, kteří zvolili raději exil než omezenou možnost tvorby? Jak vy sám jste se díval na sebe a na Váš úspěch v těch dobách?

Mně Němci vábili, abych šel dělat do bohatých firem. Ale já mám rád tuhle zemi, mám tady rád lidi a neviděl jsem prostě důvodu, proč bych měl dělat chemika v Německu. Bohumil Hrabal také neodešel.

Jak byste charakterizoval svůj postoj k politice?

Základní politickou otázku Vám zodpovím citátem - citovali jsme Kunderu, citovali jsme mne. Mou odpovědí na všechny politické otázky, které jste chtěl položit, bude toto veliké integrální gesto, věta z mého miláčka Stendhala: Politika v umění jest jako výstřel na koncertu.

 

Připravil Tomáš Kopečný