Rozhovor s Vassilisem Vassilikosem

Lucie Drahoňovská: Narodil jste se na ostrově Thassos v právnické rodině. Jaké bylo vaše dětství? A kdy jste se začal věnovat literatuře?

Vassilis Vassilikos: Moje dětství bylo velmi dramatické. Narodil jsem se pouhý rok před nastolením vojenské diktatury Joannise Metaxy, vyrůstal za okupace fašistickým Německem, zažil občanskou válku, která se rozpoutala mezi přívrženci monarchistické vlády a komunistickými partyzány. Můj otec byl poslancem v demokratické vládě Eleftheria Venizelose, a tak jsem byl s politikou konfrontován prakticky neustále. Psát jsem začal, když mi bylo třináct. Byly to básně a přirozeně v nich vzhledem k mému věku nešlo o politiku, ale o romantiku a o život, který jsem si vysnil - i když místy prosvítají i moje tehdejší starosti. Tyto básně jsem vydal poprvé nedávno, po více než padesáti letech od jejich vzniku. První velké literární ocenění, které mi v devatenácti letech otevřelo cestu na řeckou literární scénu, jsem dostal v roce 1953.

V Soluni jste absolvoval práva a ještě před vojenským pučem v Řecku jste měl možnost prostudovat soudní spisy o případu Lambrakis, který jste později zpracoval v románu Z. Jak jste se k tomuto případu dostal?

Víte, tehdy už jsem měl v kapse právnický diplom. Především kvůli otci, aby byl spokojený, že budu mít zajištěnou existenci. Mě však lákala spisovatelská dráha, televize, žurnalistika. Ta mě přivedla nejprve k politice a nakonec i k případu Lambrakis. Jeho vražda se odehrála pouhých dvě stě metrů od mého soluňského bytu, a tak je zcela samozřejmé, že jsem se o ni začal zajímat. Navíc mi kdosi tajně přihrál soudní spisy případu s tím, že bych o tom měl něco napsat. Při čtení těch dokumentů mi pomohlo moje právnické vzdělání - kdybych tenkrát nestudoval práva, nejspíš bych tomu nerozuměl.

Váš světoznámý román Z, na jehož základě vznikl žánr politicky angažovaného filmu, vyšel roku 1966 v Paříži a následně ve Švédsku. Brzy byl úspěšně zfilmován podle scénáře Jorga Semprúna. Do jaké míry jste se na tomto filmu podílel?

Nijak. V Jorgovi, s nímž jsem se poznal v exilu v Římě, jsem viděl schopného a dynamického člověka, a proto jsem neměl potřebu, abych do scénáře nějak zasahoval. Tím, že jsem napsal knihu, pro mě práce skončila. Výsledek, na němž se kromě Jorga podíleli další znamenití lidé - Yves Montand, Jacques Perrin či Mikis Theodorakis - hovoří sám za sebe.

Za vojenské diktatury, v letech 1967 až 1974, jste žil v pařížském exilu. Jak jste tuto dobu vnímal?

Paradoxně byla pro mě právě tato doba, kdy jsem byl daleko od své vlasti, literárně nejplodnější. A vždy jsem vystřízlivěl, když jsem se vrátil do Řecka. Nikdy nebylo takové, jaké jsem si představoval. K psaní jsem potřeboval a dosud potřebuji odstup, a tak z Řecka neustále odcházím - třeba před deseti lety pracovně do Paříže nebo New Yorku. Mimo vlast jsem prožil téměř polovinu svého života.

Po návratu do Atén v roce 1981 jste začal pracovat v řecké televizi. V ní jste působil na postu náměstka generálního ředitele...

Ano, televize byla vždycky mým velkým snem. Proto jsem také jako mladý student pobýval jeden a půl roku v Americe. Měl jsem však smůlu, protože u nás v té době televize ještě neexistovala. Svůj sen jsem si uskutečnil až o něco později, v roce 1981, kdy jsem v ní začal pracovat.

Tehdy jste také přišel s vlastním pořadem, který bez přestávky vysíláte dodnes. O co v něm jde?

Ano, byl pravidelně každý týden na programu i během let, v nichž jsem pracoval pro UNESCO. Jde o literární pořad, do nějž si každý týden zvu spisovatele mladší generace, kteří ještě nejsou příliš známí. Pořad by pro ně měl být jakýmsi odrazovým můstkem. V této souvislosti bych zmínil zajímavý jev: totiž skutečnost, že se v posledních letech po mnoha mužích dostávají do popředí spisovatelky špičkové úrovně, mezi nimi je například Rhea Galanaki nebo Yoanna Kalistiani. A to je pro současnou řeckou literaturu velmi dobrá zpráva.

Lucie Drahoňovská, s přispěním Athanassia Pantazopoula

Mladá fronta Dnes 12. června 2006