Rozhovor s Robertem Crumbem

Robert Crumb (po dlouhotrvajícím nadšeném potlesku): Vidím pár volných míst. Zřejmě nejsem tak populární, co?

Steve Bell: Zeptám se na váš styl práce. Působí tradičním dojmem. Nikoli moderním.

RC: Stylisticky, ano. Kreslím ve stylu starých věcí, líbí se mi, že to připomíná minulost.

SB: Připomíná to komiksové obrázky v amerických novinách ze začátku dvacátého století.

RC: Ano, je to tak. A taky devatenáctý století, osmnáctý století... Jdu až tak do minulosti.

SB: Poprvé jsem se s vašimi věcmi setkal v roce 1967. Byla to stránka s kocourem Fritzem v knize The Penguin Book of Comics. Nádherná knížka, byly tam i starší věci, vaše stránka byla až úplně na konci – vypadalo to jako budoucnost komiksu.

RC: Matně si vzpomínám.

SB: Byl to skvělý komiks, naprosto mě dostal. Teď z Fritze udělali příšerný animovaný film.

RC: Byl to trapas.

SB: Ale ty vaše komiksy byly něco úžasného. Líbí se mi na nich vaše uvolněná čára.
(Projekce: Fritz the Cat)

SB: Kocour Fritz byl váš první výtvor.

RC: Ano, začal jsem s ním jako teenager.

SB: Obdivuji na něm jednoduchost a absurditu vašeho psaní – člověka to prostě chytne. Je to téměř proud vědomí. Tehdy jste nebral LSD, když jste to dělal, nebo ano?

RC: Vlastně to je z mého acidového období. Všimněte si, jak je písmo šejdrem. Bylo to hotový hodně rychle. Dneska už tak nic nedělám. Ani tak šikmý, ani tak rychle.

SB: Opravdu? Některé věci z knihy R. Crumb Handbook jsou hodně...

RC: Šejdrem?

SB: Volné. Některé poslední věci jako... (ukazuje Robertu Crumbovi jednu z posledních stránek)

RC: Vůbec to není tak volný jako támhleto (ukazuje na projekci Kocoura Fritze). A navíc jsem to nakreslil v restauraci na prostírání.

SB: Ta uvolněnost je na tom dobrá, je to hezké.

RC: Možná ano. Lidi jsou někdy ale až moc uvolněný.

SB: Jako Toulouse-Lautrec? Žijete hodně blízko Toulouse-Lautreca, že?

RC: Ano. Skvělý umělec.

SB: Toulouse-Lautrec měl velký vliv i na mě. Ta jeho krásná plynulá linka.

RC: To je pravda. Byl si hodně jistý tím, jak vypadá lidská postava. Musel jich nakreslit tisíce.

SB: Vy jste ale nikdy neprošel odborným uměleckým vzděláním? Vaše odborné vzdělání spočívalo v samotné práci, když jste kreslil pohlednice pro American Greetings card company.

RC: Spousta kilometrů tužkou. Během let jsem se dovzdělal a naučil se kreslit ze života. Děláte to někdy taky?

SB: Já si příliš nekreslím. Dělám to jedině, když se dostanu na konference politických stran. To by se vám líbilo – jako na konferenci Konzervativní strany, když si můžete nakreslit Margaret Thatcherovou zblízka.

RC: Wow, (hvízdne). Je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí.

SB: Vy na kreslení svých politiků kašlete, co?

RC: Lezou mi krkem, až bych blil žluč. Nemoh bych to dělat.

SB: Začínáte na prázdné stránce?

RC: Začínám v levém horním rohu...

SB: A odtamtud nakreslíte devět okének?

RC: Zhruba si je tužkou naznačím na stránce. Mám na to takovou šablonu, kterou si dám na papír a označím obrysy.

SB: Nakreslíte si příběh nejdřív tužkou?

RC: Udělám pár okének – dvě nebo tři. Nerad si plánuju celou věc, je to pak nuda, když musíte kreslit a víte, jak to skončí.

SB: Musíte přitom být ve své pracovně, nebo můžete pracovat v místnosti plné lidí, kteří vám funí za krk?

RC: Dřív jsem pracoval o samotě a líbilo se mi to. Pak, když jsem začal být známý, musel jsem se v průběhu let naučit pracovat v místnosti plné lidí. Přesto ale radši dělám sám. Komiksy jsou osamělá práce. Musíte být v pracovně sám, masturbovat a hrát si u toho se svejma nápadama. Nechat celou věc vyhnít. To je tvůrčí proces. Je to hnusný, ale tak to je.
(Projekce: Anal Antics – Anální srandičky)

SB: Tím se dostáváme k sexu.

RC: To je dobrej obrázek.

SB: Mr. Snoid. Nemůžeme ho vynechat.

RC: Některé dámy již opouštějí sál, jak pozoruju. Houfně vstávají.

SB: Kdesi jste řekl, že jste všechny svoje postavy objevil během krátké doby v jakémsi acidovém šílenství koncem šedesátých let. Jedna z nich byla Mr. Snoid.

RC: Je to tak. Viděl jsem je. Viděl jsem Snoidy. Bylo to absolutně šílený.

SB: Líbí se mi název Anální srandičky. Přidal jste k němu později podtitul: Další úchylná zábava, která nemá žádný smysl.

RC: Říkala mi to spousta lidí, tak jsem u toho zůstal. "Společenská hodnota nulová." Pojďme dál.
(Projekce: Get it on)

SB: To dobře vystihuje, co je to být zhulený.

RC: Tehdy jsem kouřil až moc trávy. Nedokázal jsem udržet myšlenku dýl než pět, šest vteřin.

SB: Nemáte pocit, že to na vás zanechalo následky?

RC: Nevím. Někdy mám ten pocit. Jelikož to nebolí, když se vám to v hlavě pomíchá, nevíte to jistě. Měl jste někdy období, že jste hodně kouřil trávu?

SB: Ano, pořád ještě kouřím. Ale ne tolik jako dřív.

RC: Cítíte, že to na vás zanechalo následky?

SB: Cítím, ale koho to zajímá.

RC: Myslím, že naše inteligence a vědomí, naše schopnost vnímat, je něco, čeho bychom si měli vážit. Někdy mám strach, že zapomnětlivost a takové věci jsou důsledkem přílišného kouření trávy. Nevím.

SB: Ale vyhovuje to snad základní lidské potřebě dostat se jinam, ne?

RC: Jo, útěk z normálního života. Proč vlastně? Proč máme potřebu utíkat? Je to peklo na zemi, ale nevím, proč z toho dělat takovou vědu. (Směje se)

SB: Přesto vás nezajímá kreslení politiky a politiků.

RC: Ne jak to děláte vy. Celé to máte velmi dobře zvládnuté. Není zapotřebí, aby se do toho pouštěl ještě někdo další.

SB: I tak jste velmi silně politický a svého času jste pracoval pro dobré politické časopisy.

RC: Zklamalo mě to.

SB: Jak se jmenoval časopis, pro který jste pracoval?

RC: Bylo jich několik. Jeden se jmenoval Winds of Change. Všichni to mysleli dobře a měli velké ideály a tak, ale byli naprosto k podělání. Myslím, že to byl to John Waters, kdo řekl: „Levicoví radikálové mají sklony trpět ztrátou humoru“. Člověk se jim nikdy nezavděčí – všechno chtějí měnit. Chtějí, abyste se stal jejich prodlouženou rukou, většinou pořádně humpoláckou, která přesně reprodukuje jejich ideje.

SB: Ale vydržel jste to.

RC: Protože to byly i moje ideály. Šlo o dobrou věc.

SB: Pořád ještě máte ty ideály?

RC: Nevím. Dnes jsem z toho zklamaný.
(Na jeviště přicházejí Aline Kominski-Crumb a Peter Poplaski, spoluautor knihy R. Crumb Handbook)

RC: Kdybych měl za sebou za poslední tři dny tolik, co Pete a Aline, bylo by po mně.

Aline Kominski-Crumb: Jsme tady už týden a dobře se bavíme.

SB: Aline, teprve nedávno jsem zjistil, že nejste vzorem pro Honeybunch Kominski, protože Robert si tu postavu vymyslel ještě předtím, než se s vámi seznámil.

AKC: Naše setkání bylo předurčené. Nakreslil tuhle postavičku a já jsem už existovala.

RC: Lidi jí podle toho komiksu říkali Honeybunch, ještě než jsme se potkali.

AKC: Já dokonce jako ta ženská vypadám. Jeden člověk mě chtěl seznámit s Crumbem a vzal mě na párty do domu (Robertovy) expřítelkyně – tehdy měl taky jinou manželku, byl to fešák. Pozdravili jsme se a on řekl: "Máš hezký nohy".

RC: To je ale pravda.

AKC: Měla jsem takovej nepříjemnej pocit, že se naše osudy propojují. Já jsem se vždycky ráda bavila. A vůbec se mi nechtělo bejt jenom s ním.

RC: Byla to ta nejhezčí holka. Mužský se kolem ní tlačili. Chodil jsem k ní do domu a seděl v obýváku spolu s pěti dalšími chlapíky.

AKC: Hezky do fronty, miláčku.

RC: Čekali jsme, kdo vydrží dýl a zůstane – jeden po druhým odpadával a šel domů.

AKC: A tys byl nejspíš ten poslední, co tam zůstal.

SB: Jak dlouho už jste spolu?

RC: Až moc dlouho.

AKC: Třicet let a něco. Panebože.

RC: Hádám, že by nám měli gratulovat. No nevím.

SB: Čí to byl nápad odstěhovat se do Francie? Opustili jste Spojené státy v jedenadevadesátém, je to tak?

RC: Za celou věcí byl její nápad, ten je v podstatě za vším.

AKC: Ano, byla to moje krize středního věku, která nás vypudila do Francie. Mohla bych vám vykládat racionální pohnutky, proč jsme to udělali, ale byla to moje krize středního věku. Utíkali jsme před křesťanskými fundamentalisty z malého kalifornského městečka, kde jsme žili, kteří o mně říkali, že jsem manželka dětského pornografika. Chtěli jsme dostat z Kalifornie svoji dceru, bylo jí devět a nepřáli jsme si, aby dospívala v Kalifornii, aby se z ní stala „mall rat“, která se fláká po obchoďákách. Kde puberťáci říkaj jen „bůůů“. Chtěla jsem dostat svoje dítě na čas z Ameriky – to byl jeden z důvodů. Ale hlavně jsem zatoužila po exotičtějším životě. Tak jsem ho donutila všechno zabalit a dotáhla ho sem.

RC: Do Francie.

AKC: No, nežije se tady líp? Řekni.

RC: No, ano.

AKC: Máme pořádně velký dům a spoustu místa na práci. V Kalifornii jsme měli malý domek a bylo tam tak draho, že jsme na nic většího neměli. Takže když jsme se před čtrnácti lety přestěhovali do Francie, bylo to namouduši laciné. Naše vesnice byla napůl zbořená a my jsme si mohli dovolit velký starý dům. Poněvadž pracujeme doma...

SB: Ale tak jste přišel o předmět své tvorby. Jste komentátor stavu Ameriky. Jeden z vašich komiksů, moc pěkný, se jmenuje Dějiny Ameriky – úžasná série obrázků, vyšlo to jako kniha. Začínají idylickou krajinou, která se postupně mění s příchodem koně a vozu, železnice, až jsou všude domy.

RC: A končí to fastfood restaurantem uprostřed.

AKC: Neděje se to snad všude na světě? Často jezdíme do Ameriky a pozorujeme, jak všechno začínají ovládat korporace.

RC: Mně je to jedno, miláčku, já se klidně odstěhuju na jih Francie, kde umřu.

AKC: To je moc hezký místo na umření, miláčku. Víte, on neustále jezdí do Států, chvíli tam a zase zpátky.

RC: Ve Francii kreslím krajiny a krásné staré kamenné domy.
(Směje se)

SB: Ve Státech máte taky kamenné domy.

RC: Ve Státech? Ani omylem, příteli! V Americe není ani jedinej posranej kamennej barák. Samý dřevo, omítky, fasády z umělý hmoty a papundeklový škatule.

SB: Kreslíte komiksy společně, nemám pravdu?

RC: Děláme toho společně dost. Aline dělá svoje věci, což je skvělý, i když kresby jsou trochu primitivní a hrubý a řadu lidí odpuzujou, ale...

RC: ... má nadání, je skvělá vypravěčka.

AKC: Příští rok mi vyjde kniha.

RC: V nakladatelství MQP.
(Projekce: Hypnagogic Hoodoo)

SB: Tím se dostáváme k novějším věcem. Vzpomínáte si, jak jsem mluvil o vašem volném stylu. Tady se k němu vracíme. Tohle je z roku 1997, že?

RC: To je ze Sketchbooku. Je to volnější, ale je to jen náčrt.

SB: Takže to je první nápad, syrový, neupravený.

RC: Spousta zabílených míst.

SB: Hypnagogic – to znamená kreslení podle snů?

RC: Ne, to je stav, kdy napůl spíte, napůl bdíte. Kdosi jednou řekl, že je to jako v rauši. V takovém stavu můžete dostat soustu nápadů. Pokud je dokážete zachytit, je to hodně prchavé.

SB: Existuje celá škola kreslířů tvořících v tomto stavu.Třeba Zograf v Srbsku. Nádherné věci.

RC: To je pravda. Zograf se v tom snovým stavu vyžíval. Jeho věci jsou opravdu zajímavé.

SB: Tohle byl tedy váš sen?

RC: Tohle je hypnagogická vize, kterou jsem míval hodně často. Ale už nemám. Díkybohu je to pryč. Pozoroval jsem to při usínání. Ta stvoření mi pronikala do psychiky, stávalo se to dost často. Neukazovala se mi přímo, ale prostě se mi vtírala do mozku. Nevím, jestli to byly následky LSD nebo co, ale je to pryč.

SB: Co tady ten člověk s kloboukem, jak má podivně omotaný obličej nějakou páskou? Je to onen neviditelný muž?

RC: Takhle jeden z nich vypadal. Měl tyhle věci omotané kolem hlavy, aby nebyl k poznání.

SB: Dosti strašidelné.

RC: Bylo to nepříjemné a strašidelné, míval jsem tyhle můry dost často. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale stačilo to, abych si uvědomil, že se mi tyhle věci pronikají do psychiky. Co to znamená, Pete? Povídej.

PP: To se vracíme až ke starým Řekům: Co je skutečnost? Co je zdání? Co je iluze? Jsou to tvoje vize z LSD, které se vracejí, aby tě strašily, myslím si já. U mě to byla televize, na kterou jsem se pořád díval, drogy jsem nikdy nebral. U tebe to byly ty tvoje acidový tripy, kamaráde. Nemůžeš jim utéct, pořád se ti vracejí.

RC: Začal jsem tomu opravdu věřit. LSD nějak rozházela rovnováhu různých prvků – říká se, že je fyzické tělo, astrální tělo a mysl – rozleptala membrány, jimiž jsou u normálních lidí tato těla oddělena, a způsobila tohle pronikání do psychiky.

AKC: To je plus umělců, že se jim to takhle míchá.

RC: Jo, to je plus pro umělce, ale člověk, který má ve světě přežít, na to může doplatit. Umělci s takovýmto druhem zranitelnosti a citlivosti často umírají mladí.
(Projekce: The Heartbreak of the Old Cartoonist)

SB: Tohle je hrozně smutné.

RC: To má být legrace.

SB: Co se stalo s pozadím?

RC: Pokoušel jsem se napodobit styl běžných novodobých komiksů, zachovat pozadí co nejjednodušší.

AKC: Už to prostě děláme moc dlouho.

RC: Já myslím, že komiksy jsou z větší části zábava mladých mužů, nebo spíš mladých lidí, protože dnes je už dělá i spousta mladých žen. Pořád ještě je hodně starých kreslířů, kteří dělají poctivou práci, ale není jich tak moc.

SB: Já stárnu taky, i když nejsem tak starý jako vy.

RC: Týká se to hlavně komiksů. Není z toho moc peněz, ani velká sláva, lidi si zakládají rodiny.

SB: Jsou ale umělci, kteří pracují i do svých osmdesáti let.

RC: Kreslí komiksy? Těch moc není.

AKC: Třeba Bill Griffith. Art Spiegelman.

RC: Spiegelman možná – ale ten už vlastně komisy nedělá. Komiksy vyžadují pekelné soustředění, ale většina lidí si jich moc necení.

AKC: Co si teda myslíš o tom, že se naše dcera stane kreslířkou?

RC: Já jdu dolů, ona nahoru. Je skvělá. Je ať se do toho mladí pustí, ať mají úspěch. Je to jejich doba.

The Guardian, pátek 18.března 2005

z angličtiny přeložil Petr Mayer