Rozhovor s Peterem Stephanem Jungkem

Michael March: Povězte mi stručně o svém životě.

Peter Stephan Jungk: Jak jste si asi všiml, můjživot je poněkud chaotický, protože žiji v Paříži, zajímám se o celýsvět a dělám všechno možné, i když to nejdůležitější je pro mne psaní.

Michael March: Proč jsme si vyjeli autem na Rue de Rivoli?

Peter Stephan Jungk: Ačkoli je bláznovství jezditněkam v sobotu autem, myslel jsem, že takhle se po městě dostanemenejrychleji. Možná mě také podvědomě napadlo, že by se nám nejlépepovídalo někde o samotě, například v mém rozpadajícím se autě svídeňskou poznávací značkou.

Michael March: Co vás na Paříži lákalo?

Peter Stephan Jungk: Přestěhoval jsem se do Paříže,hlavně abych unikl z Vídně. Měl jsem pocit, že Paříž je srdcem i mozkemEvropy. Je to město plné života a inspirace, i když dnes už to nenítakové.

Michael March: Proč jste chtěl opustit Vídeň?

Peter Stephan Jungk: Měl jsem k tomu dva důvody.Jedním byla moje milovaná žena. Prožila ve Vídni strašné dětství achtěla se zbavit vzpomínek. Druhým důvodem byl Kurt Waldheim. Než sestal prezidentem, vzedmula se v Rakousku velká vlna antisemitismu.Antisemitismus tam byl vždycky, ale tehdy ho lidé začali dávat vícnajevo. Vždycky jsme měli pocit, že většina Rakušanů nás odmítá, alenajednou přestali své názory skrývat. Pak už jsme tam nemohli zůstat.

Michael March: Litujete někdy svého odjezdu?

Peter Stephan Jungk: Nelituji. Ačkoli Vídeň se odnašeho odjezdu velmi změnila. Tehdy byla příliš blízko železné opony aměla jen omezený obzor.V posledních deseti letech se celé městootevřelo způsobem tehdy nemyslitelným.

Michael March: Popište svoje náměty a obsese od svého prvního románu až ke knize Král Ameriky.

Peter Stephan Jungk: Myslím, že pro všech osm mýchrománů je společný dialog mezi Evropou a Amerikou. V Králi Ameriky jeevropský hrdina, který jde ve stopách Walta Disneye; je tu srovnánídvou světů, jejich podobnosti i různosti, rodinných pout a konfliktů.Moje obsese? O těch bych raději pomlčel, nejlepší je přečíst si mojeknihy.

Michael March: Jaký byl Walt Disney?

Peter Stephan Jungk: Silná, magnetická postava méhodětství. Heinz Haber, blízký přítel mého otce, pro Disneye pracoval amluvil o něm jako o polobohu. Strašně jsem chtěl vědět, jaký bylskutečný člověk za oním polobohem. Čím víc jsem se o něm dozvídal, tímvíc mě fascinoval, hlavně když jsem zjistil, jak málo umělecké prácevlastně sám udělal. Byl to generál, který velel armádě dělníků akreslířů. Nahlédnout do zákulisí byl úžasný zážitek.

Michael March: Váš nový román Most přes řeku Hudson pojednává o vaší rodině. Bylo vaše dětství nešťastné, utíkal jste z domova?

Peter Stephan Jungk: Vůbec ne. Prožil jsem nesmírněšťastné dětství, až dusivě šťastné. Snažil jsem se nepsat o svémdětství, ale zamyslet se nad tím, jak nebezpečné je zůstávat v dětstvív touze po štěstí. A jaké to je, opustit dětství v pětačtyřiceti letecha uvědomit si, jak silné osobnosti jsou pro mou hlavní postavu –úmyslně neříkám hrdinu – jeho rodiče. Dávají mu svoji lásku a zároveňjsou největší překážkou v utváření jeho vlastní identity.

Michael March: Danilo Kiš soudil, že kultura střední Evropy zmizela vyhlazením Židů.

Peter Stephan Jungk: Jsem pěkným příkladem toho, ženeměl tak úplně pravdu. Díkybohu existuje velká komunita potomků těch,kteří přežili, a ta se všemožně snaží židovskou kulturu zachovat. Kišmá pravdu, že došlo k tragickým škodám. Ale zničeni jsme nebyli. On sámpřežil. Jsme tady, a budeme tu stále.

Michael March: Proč píšete?

Peter Stephan Jungk: Snad proto, že neumím nicjiného. Nebo také proto, že jsem vyrůstal ve světě knih a spisovatelů,pozoroval jsem svého otce Roberta Jungka, novináře a spisovateleliteratury faktu, jak denně vysedává u psacího stroje. Také jsem aspoňjednou ročně jezdil do Londýna ke svému strýci a navštěvoval jehoknihkupectví Libris, které mělo největší výběr německých knih v celéAnglii. Dům byl od sklepa až po půdu plný knih. Jako dítě jsem si zvyklna jejich vůni, aniž jsem je četl. Téměř osmoticky jsem nasával jejichobsah. Psaní bylo mým prvním způsobem, jak se vyjádřit. Začal jsem denpoté, co jsem v roce 1969 shlédl v jednom berlínském divadle hru PeteraHandkeho Kašpar.

Michael March: Myslíte si, že zdání je v rozporu s pravdou?

Peter Stephan Jungk: Co je vlastně pravda? Pro mnese všechno, čeho se dotýkám a co vidím, blíží snu, ať už je to můjvýmysl nebo takzvaná realita v novinách nebo milování. Všechno je zcelanereálné. Překvapuje mě, že svět, ve kterém je tolik neskutečného,vůbec existuje. Ale jestli je v tom rozpor? Nevím. Pro mě je každýkamínek malý zázrak. Žasnu nad vlastní existencí na této planetě.

Michael March: Byl neskutečný i Casanova?

Peter Stephan Jungk: Casanova byl jeden z nejvzdělanějších mužů své doby. Zároveň to ale byl velký snílek a milovník neskutečných situací.

Michael March: Zakladatel principu slasti?

Peter Stephan Jungk: První, kdo jej převedl do slov.

Michael March: Ze tří čtvrtin ženy, ze čtvrtiny muž. Byl to matematik. Einstein sexu.

Peter Stephan Jungk: Krásně řečeno. Blahopřeji!

Michael March: Naše představa Casanovy je kýč.

Peter Stephan Jungk: To proto, že byl vždyckypopisován jako sexuální dobrodruh, a ne jako vědec, ani jako autorúžasných knih, cestovatel, politik, básník, překladatel a špion, kterýprocestoval celou Evropu.

Michael March: Myslíte, že by se do něj zamilovala i Condoleeza Riceová?

Peter Stephan Jungk: Nezajímá mě to. Vůbec se mi nechce nad tím zamýšlet.

Michael March: A Henry Kissinger?

Peter Stephan Jungk: Je mi to fuk.

Michael March: Freud?

Peter Stephan Jungk: Nechme toho.

Michael March: Bludné představy o světě se neustále množí.

Peter Stephan Jungk: Nemůžeme se všichni zabývat jen přítomností. Představy nabyly na takové síle, že nás úplně dusí, nemůžeme dýchat.

Michael March: Čekáme na příchod slova?

Peter Stephan Jungk: Bohužel ne slova. Čekáme na představy, úžasné představy, obscénní představy. Z reality se stal filmový krvák.

Michael March: Sen o ráji?

Peter Stephan Jungk: Sny mohou být plné hrůzy.Někdy nevím, kam se podívat, jak se stydím. Dřív jsem se za přítomnostnikdy nestyděl. Styděl jsem se jen při vzpomínkách na léta nacismu. Teďse stydím za to, co se děje denně na celém světě.