Rozhovor s Patrickem McCabem

Hana Ulmanová : Odpíchněme se od Řeznického kluka. Jak podle vás vnímají děti realitu?

Patrick McCabe: Řekl bych, že děti se více řídí instinktem, což je ta nejnádhernější věc na světě. Musím však hned dodat, že Francis Brady úplně takový nebyl věřil, že všechno, co říkají dospělí, je pravda... Pro mě je Řeznickej kluk nejspíše báje, hledání té nejčistší formy lásky, jaká ani neexistuje. Zpívá se o ní sice v písních, ale ať už je to láska milostná nebo otcovská či mateřská, ve skutečnosti není nikdy dokonalá, ustavičně vám proklouzává mezi prsty. Francis doufá, že mezi jeho rodiči taková láska fungovala alespoň po nanosekundu, v okamžiku jeho početí pak ovšem zjistí, že ani to není pravda.

Máte dvě dospívající dcery. K čemu jste je vedl?

Když byly malé, brával jsem je na mše, protože kulturně se považuji za katolíka, třebaže nejsem věřící. Kdyby se totiž neseznámily s katolictvím, nikdy by nemohly pochopit irskou kulturu. Jakmile dosáhly patnácti šestnácti let, začaly se rozhodovat samy, a dnes už do kostela nechodí, nicméně stále ještě jsou schopny vnímat hudbu a divadelní dimenzi mše, což je vlastně to, co jsem chtěl. Ale v podstatě je to vyrůstání bez Boha, jež platí pro většinu dnešní mládeže, hrozné. Avšak dělat se s tím nedá nic.

Proč je hrozné?

Na místě Boha se ocitl kult spotřeby, který je podle mě mnohem horší než cokoli, co kdy církev vynalezla: kultura obchodních středisek a konzumu, Hollywood a prefabrikované hity pop-music. Na druhou stranu je pravda, že rodiče vždy děsí vše, co dělají jejich děti, a tohle je jen další projev generační propasti. Katolíci samozřejmě potlačují sexualitu a nařizují, co by člověk měl a co by neměl dělat, ale já zároveň miloval ten pocit komunity, který vytvářeli. Narodil jsem se v malém městě a mše byla nejen příležitostí k náboženskému prožitku, ale také událostí, při níž se všichni potkávali. Tato zkušenost dnešním dětem chybí. Všechny je vychovávají stejně staří rodiče, zatímco když jsem já měl sedm, znal jsem sedmdesátileté babičky, osmdesátileté dědečky i tříleté děti. Vnímal jsem společenství lidí, kteří byli sice utlačovaní a chudobní, avšak všem protivenstvím čelili společně. Když dnešním dětem naslouchám, všichni mluví jako seriáloví Simpsonovi... Samozřejmě, mají počítače a mnoho dalších sofistikovaných pomůcek, ale jisté záležitosti jim zcela unikají, neboť jim chybí znalost lidí.

Řeznickej kluk byl zfilmován. Tiskem proběhlo, že obsazení kontroverzní zpěvačky Sinnead O'Connorové do role Panenky Marie způsobilo nejeden problém. Jak to tehdy bylo?

Všechno nafoukly noviny a televize. Dříve než kdokoliv ten film vůbec spatřil, prosákly na veřejnost zprávy, že v něm Panenka Marie kouří cigarety a používá vulgární slova, a že tudíž urážím katolickou víru, o níž si patrně myslím hrozné věci. Já však katolickou víru respektuji a v životě bych se žádnému náboženství nevysmíval koneckonců celou mou knihou prostupuje úcta ke každé lidské bytosti, a to dokonce včetně onoho duchovního, který zneužívá děti. Proto jsem vždycky každého reportéra požádal, aby si vzal do ruky můj román a ukázal mi v něm jedinou scénu, v níž znevažuji katolické vyznání. I zahraniční novináři si často představují, že irský intelektuál pouze čeká na chvíli, kdy argumentačně šmahem zboří všechny kostely.

Nicméně Panenka Marie vypustí z úst slovo "fuck"...

To ano, ovšem je třeba vědět, že v Irsku se slovo fuck vyskytuje vnejrůznějších kontextech a jistým způsobem zlidovělo. Kupříkladu v hovoru mezi přáteli se dá říci oh for fuck's sake, a celá fráze se vnímá jako jemná a milá výtka. Když se tedy ve filmu Panenka Marie zadívá na Francise a pronese "oh for fuck's sake", je to jímavá scéna. A Sinnead O'Connorovou si režisér Neil Jordan nevybral ani tak kvůli jejímu hlasu a pověsti jako kvůli tváři vypadá totiž přesně jako jedna z těch alabastrových sošek, které u nás stávaly v padesátých letech v kapličkách při prašných silnicích.

Jak hledíte na nynější turistický boom, který zasáhl Irsko?

Irsko je stále relativně izolovanou a převážně zemědělskou zemí. Navíc bylo dlouho chudé, sám jsem viděl takovou bídu, jakou už nikdy vidět nechci. Pokud tedy zahraniční turisté obohacují Irsko finančně, nemohou mít jiný vliv než dobrý má generace si totiž ještě pořád pamatuje lidi, kteří se báli nových věcí a jevů, kteří si nemohli do volit zubaře, slušné šaty nebo moderní koupelnu se záchodem. Nic národ neohlupuje tak jako chudoba.

Irsko má pohnutou historii. A možná také spornou. Narážím na jeho roli a postoje během druhé světové války...

Byli jsme neutrální, a proč bychom neměli být neutrální? Tato etapa irských dějin mě vůbec netrápí. Naopak pro mě je to hrdinná doba. Rád bych tu ocitoval odpověď tehdejšího irského prezidenta DeValery, již adresoval Churchillovi. Ten si mu stěžoval, že Irsko nepodporovalo Anglii zemi, která Hitlerovi vzdorovala osamocena. DeValera opáčil: Mohl bych vám, pane Churchille, připomenout, že existovala jistá malá země, která vzdorovala osamocena ne čtyři roky, ale staletí, a nevšiml jsem si, že by nám kdo pomáhal. Proč bychom se tedy měli cítit vinni, že jsme nebojovali s Anglií ve válce dvou imperialistických mocností, Anglie a Německa? Z irské perspektivy mohou Anglie i Německo jít někam!

Pak se často klade otázka, proč DeValera podepsal kondolenční listiny k Hitlerově smrti.

To byl akt suverénní, nezávislé republiky, která s Hitlerem nevedla žádný spor. Byla to pro nás otázka principu i konkrétní situace. Tehdejší britský atašé v Dublinu byl arogantní imperialistický diktátor, a panu DeValerovi coby prezidentu Irské republiky nenavrhl, aby svůj podpis zvážil, ale řekl mu, ať něco takového nedělá. Člověku, kterého si zvolil irský lid, nelze nic předepisovat, to dělali Angličani strašně dlouho, a tak mu DeValera odpověděl, že učiní, co si bude přát on sám. Nadto německý atašé byl rozumný jedinec a DeValera s ním dobře vycházel, a tak na osobní rovině udělal to, co cítil jako správné. Čímž samozřejmě nechci na Brity za každou cenu útočit, chci jen přiblížit kontext doby. Přepisovat historii a zcela přitom ignorovat irský úhel pohledu prostě nemá cenu.

Irský spisovatel se údajně dovede anglického jazyka zmocnit tak, že mu to praví Angličané mohou závidět. Ta linie prý vede od takového Oscara Wildea až po kupříkladu Samuela Becketta. Zapadáte do ní i vy?

Gabriel García Márquez je v Evropě označován za magického realistu. On sám prohlásil, že tomu vůbec nerozumí. Kde má být to magično? ptal se. Prostě psal příběhy tak, jak mu je vyprávěl dědeček, a pro něj to byl čistý realismus. A já se stavím k angličtině obdobně vědomě nepíšu nijak "jinak", ale tak, jak se v Irsku anglicky mluví. A protože k nám se angličtina dostala skrz filtr irštiny, to jest gaelského jazyka, musí být trochu jiná. Kdybyste se kupříkladu zeptali stonožky, jak na všech těch no hou chodí, pokud by se nad tím zamyslela, nejspíš by upadla. A zrovna tak já nedokážu popsat či zhodnotit, jak pracuju s angličtinou.

Autorka je amerikanistka působící na FF UK
Mladá fronta Dnes
2. 6. 2001