Rozhovor s Orhanem Pamukem

Carol Becker: Vím, že vaší první láskou bylo malířství, přinejmenším v období mezi vašimi sedmi a dvaceti dvěma lety. Proč jste se stal spisovatelem, a nikoli malířem nebo architektem?

Orhan Pamuk: Tak především, přání stát se malířem, mezi sedmým a dvaadvacátým rokem, vycházelo od mé rodiny. Pocházím z rodiny stavebních inženýrů a rodiče o mých sourozencích říkali „ten půjde na stejnou školu jako jeho dědeček, tenhle na školu jako jeho táta a strýc, ale tenhleten" - čímž mínili mě - „bude architekt", což je vlastně umělecky orientovaný inženýr, nebo tak to aspoň tehdy brali. Pak jsem studií naráz nechal, dal jsem se do psaní románů a přestal malovat. Když se mě teď lidé ptají, jak jsem se dokázal prosadit jako turecký romanopisec už po třicítce nebo proč jsem pověsil malování i architekturu na hřebík, dívám se na ně jako srnec do reflektorů auta, protože pro ně nemám žádnou odpověď. Když si ovšem přečtete mou vzpomínkovou knihu Istanbul, najdete tam tento můj životní zvrat dopodrobna popsaný.

Za druhé, už v raném věku jsem zjistil, že malování vyžaduje sebekázeň a samotu, což se v mnoha směrech docela shoduje se psaním a vyhovuje mému založení. Jak teď ale stárnu, vracím se znovu do dětství tím, že více píšu o vizuálním umění. Dokonce učím spolu s Andreasem Huyssenem jeden předmět, který podává přehled o historii vztahu mezi slovy a obrazy v humanitních vědách a seznamuje se základními poznatky o rozdílech a společných problémech malířství a literatury. Doufám, že studenti nakonec pochopí, že když nám na mysli vytane myšlenka, stane se z ní obraz, který lze následně vyjádřit obrazem nebo psaným slovem. Naše myšlení probíhá tedy tak, že to, co nazýváme myšlenkami či nápady, vzniká spojováním slov a obrazů.

CB: Proč píšete?

OP: Píšu, protože mám bytostnou potřebu psát! Píšu, protože neumím dělat normální práci jako jiní lidé. Píšu, protože chci číst takové knížky, jaké píšu. Píšu, protože mám zlost na vás všechny, zlost na celý svět. Píšu, protože mě strašně baví celý den sedět v pokoji a psát. Píšu, protože se na skutečném životě můžu podílet jedině tak, že ho budu měnit. Píšu, protože chci, aby ostatní, všichni na světě, věděli, jaký život jsme vedli a vedeme dál v Istanbulu v Turecku. Píšu, protože mi voní papír, pero a inkoust. Píšu, protože v literaturu, v umění románu věřím víc než v cokoli jiného. Píšu, protože je to zvyk, vášeň. Píšu, protože se bojím, že se na mě zapomene. Píšu, protože mi dělá dobře sláva a zájem, který s sebou psaní nese. Píšu, abych byl sám. Možná píšu v naději, že pochopím, proč mám tak hrozný vztek na vás všechny, tak hrozný vztek na celý svět. Píšu, protože mě těší, když mě čtou. Píšu, protože jakmile začnu román, esej, stránku, chci to dokončit. Píšu, protože to ode mě všichni očekávají. Píšu, protože dětinsky věřím v nesmrtelnost knihoven a v to, jak mé knihy stojí na polici. Píšu, protože je vzrušující proměňovat veškeré krásy a poklady života ve slova. Píšu, ne abych vyprávěl, ale abych skládal příběh. Píšu, protože chci uniknout předtuše, že existuje místo, kam musím, ale - přesně jako ve snu - kam se nemůžu tak úplně dostat. Píšu, protože jsem nikdy nedokázal být šťastný. Píšu, abych dosáhl štěstí.

CB: Máte představu, kdo jsou vaši turečtí čtenáři?

OP: Mí čtenáři v Turecku i mimo Turecko jsou stále titíž, tedy ženy a studenti, kteří rádi čtou romány, a „intelektuálové", kteří chtějí mít přehled o dění na poli nejnovějšího tvůrčího psaní. Za hranicemi Turecka to ale možná tolik neplatí. Pětadevadesát procent mužů nad 35 let v mé části světa romány nečte. To platí i o jiných místech. Setkal jsem se s bezpočtem odmítavých postojů v duchu: „Já bych taky dovedl psát romány. V životě jsou ale na práci závažnější věci. Mohl byste mi podepsat tady tu knížku pro manželku?" Pak jsou tu ale studenti nebo lidé, které zajímá tvořivost a různé myšlenky, zobrazení národa a jeho problémů, všechny ty věci, které v dobrém, intelektuálně orientovaném studentovi probouzejí nadšení - ti všichni čtou moje romány. Včetně čtenářek typu Paní Bovaryové. To ale není turecká situace. To je globální situace.

CB: V jedné své eseji jste napsal: „Mallarmé měl pravdu, když řekl: Všechno na světě existuje proto, aby to skončilo v knize.' Knihou, která je nejlépe uzpůsobena k tomu, aby pojala všechno na světě, je bezesporu román." Obdobně máte v Černé knize tuhle krásnou větu: „Svět je kniha." A ve svém nádherném úvodu k Tristramu Shandymu mluvíte o tom, že romanopisec dovede vnášet ráj do přítomnosti. Pohovořil byste o povaze románu a o tom, proč podle vás projevuje takovou životaschopnost?

OP: Jak k naší velké lítosti víme, mezi novináři to všeobecně panuje jako značné klišé; ustavičně mi volají a říkají: „Píšu příspěvek do kulturní rubriky časopisu a román je mrtvý. Co si o tom myslíte?" V době, kdy jsem psal eseje, které jste právě připomněla, se ve mně něco nad takovými řečmi většinou dost rozčilovalo. Někdy jsem také sebeironicky prohlašoval, že tomuto velkému umění jen pokorně sloužím. Román, který se rodil od osmnáctého století, začal převládat nad všemi předchozími literárními formami. Fakticky to můžeme označit za ranou podobu globalizace. Svět je, v bezpočtu směrů, natolik kulturně globalizovaný, že způsoby, jimiž ho nahlížíme, se namnoze podobají způsobu vidění v postrenesančním období, řekněme od objevení perspektivy v italské a holandské malbě až po vynález fotografie a další vývoj; stále svět vidíme podobně. Obdobné všichni podléháme globalizaci v naší literární obrazotvornosti, ve formách, které užíváme, a řekl bych, že literární globalizace světa se završila už před lety, kdy ještě nikdo o globalizaci nemluvil. Tvrdím tedy, že umění románu se má čile k světu a že všichni na celé Zemi k němu mají přístup, čehož také využívají. Představuje teď společné dědictví lidstva. Díky své značné pružnosti, jak bych to nazval, dokáže vstřebat národní problémy a zpodobit národní dramata, takže můžete vnést osobní chápání této formy do svého koutku světa nebo vést vlastní národní debatu, jakoukoli, která udrží národ pohromadě, protože je to text, s nímž je možné polemizovat.

Dám vám příklad: Napsal jsem Sníh, politický román, v domnění, že se všichni naštvou, a také že se všichni naštvali; všichni ho ovšem i četli, rozebírali a přetřásali. Umění románu jako formy má podle mě jako jedno z velkých umění, jemuž lidstvo dalo vzniknout, kontinuitu, proměňuje se a přetrvává. V posledních dvaceti letech jsme byli svědky návratu k románu, jaký psal v 18. století Diderot, který v této formě spojoval romanopisectví s esejistikou. Mezi představitele tohoto „encyklopedického" románu řadím v podstatě i sebe. Jinak řečeno, do románů lze dát cokoli; romány jsou encyklopedie. Mallarmé v tomto smyslu tvrdí, že pro fantazii nadaného romanopisce či literáta je nakonec všechno na světě stvořeno k tomu, aby skončilo v knize. Takto svět vidím i já, protože jsem romanopisec a jde mi o informativnost, encyklopedičnost románu.

CB: Můžete pohovořit o tom, proč podle vás politika románu škodí a proč je tak těžké vytvořit skutečně úspěšný politický román?

OP: Politický román obnáší nespočet problémů. Nemyslím si ale, že to je velký žánr, ze kterého vzcházejí mistrovské kusy. Spíše má své meze, přestože k tvůrcům toho nejlepšího, co v tomto žánru vzniklo, patří Dostojevskij, Conrad, Stendhal a několik dalších. I tak ho ovšem zatěžují jisté vnitřní rozpory. Tím chci říct, že když má romanopisec nebo umělec potřebu zaujmout politický postoj k nějakému zásadnímu politickému napětí v té či oné části světa, má sklon tyto problémy zvnitřňovat a touží je vyjádřit v politické rovině. Jakmile se však autor těchto problémů chopí, není dobrým romanopiscem, protože propadá stranickosti. Nemůže se ztotožnit s každým. Často vytváří čistě kladné a záporné typy, bílé a černé a tak podobně. Pokud je někdo morálně vázaný politickým postojem, je bezmála nemožné nebo velmi problematické vytvořit uspokojivý, esteticky přesvědčivý a takříkajíc „krásný" román. Několika tvůrcům se to ale přece podařilo. Dostojevského Běsi v tomto smyslu představují skvělý politický román. Dostojevskij na jedné straně vztekle, s vervou věřil v sociální otázku a dštil zlobu proti všem; měl v sobě škaredou strunu. Zároveň však měl tu jedinečnou schopnost, že se i v hněvu dokázal ztotožnit se zápornými postavami. Je tedy těžké podvolit se politickým pohnutkám a napsat román, kterému neuškodí přirozené důsledky mravního zaujetí, to jest neschopnost porozumět „těm zlým". To je slabé místo politického románu. Pár děl se sice zařadilo mezi klasiku, ale velký žánr to podle mě nikdy být nemůže.

publikováno v The Brooklyn Rail

pro Labyrint Revue 23-24 přeložila Petra Kusová