Rozhovor s Olbramem Zoubkem

Květa Procházková: V čem nacházíte inspiraci? Vaše zlatovlasé bohyně či maratonský běžec odkazují k antickému umění ?

Olbram Zoubek: Víte, abych to trochu zkomplikoval, promítám si svůj život do nadčasových mýtů. Mýty totiž odpovídají na všechny životní otázky, je v nich láska, nenávist, nevěra, boj, smrt, pochybnosti. Cokoliv prožívám, obohacuji dávnem a to dávno promítám do současnosti. Nevěříte? Když mě kdysi Jan Kačer přizval v Divadle Na zábradlí k inscenaci Ifigenie, sledoval jsem, jak se Agamemnon rozhoduje mezi povinností státníka a vojevůdce a mezi láskou k rodině. Už se hrála nevím kolikátá repríza a já se vždycky rozbrečel. Copak jsem to všechno neprožil? Jako Agamemnon něco podepíšu a dcera nebude smět studovat. Občanské povinnosti jsou důležité, ale dcera je jediná... Mým nejoblíbenějším hrdinou je ale Odysseus a dětem jsem místo pohádek četl jeho příběhy. Všimněte si, kolik má výrazových vrstev: Je to otec, syn, manžel, velitel, milenec, žebrák - prožije všechny životní polohy. Proto jsem si jeho osudy často "vypůjčoval", a po Řecku jsem si přisvojil celé Středomoří - Etrusko, Krétu, Egypt, Izrael. Žiju však v české kotlině, a tak mě zajímají i staré české pověsti a dějiny. K tomu, abych vytvořil dvojici Ctirada a Šárku, mě třeba inspirovala vykopávka keltských zbraní. Jsou to vlastně dva meče, které se až od pasu nahoru mění v tělo muže a ženy.

Vytváříte vznešenou společnost, oblékáte ji do všedního cementu. Proč jste si ten materiál tolik oblíbil?

Se svou první ženou sochařkou jsme si zařídili ateliér v cementářské dílně na Židovských pecích. Ten materiál byl na Žižkově všudypřítomný a vyhovoval mi. Tenkrát jsem musel najít něco levného, to až v poslední době si mohu dovolit odlít sochu třeba do bronzu. U cementu ale zůstávám. Když ten nejvšednější materiál dostane patetická gesta a zlatou kštici, citlivý divák vnímá určité napětí, současnost se potkává s věčností. Kromě toho každá socha může časem na povětří opelichat, ta z cementu se dá celkem lehce opravit tady na dvorku.

Vaše sochy tvoří celkem plynulou řadu bez větších výkyvů a zlomů. Rozhodně na nich nelze poznat, zda jste je tvořil v sedmdesátém nebo třiadevadesátém roce, patetická gesta jsou stejná. Z jakých zdrojů ten patos pochází?

Je to můj vlastní patos. Kdysi na žižkovské reálce jsem chtěl být hercem a dodnes si před velkým zrcadlem v ateliéru pohyby svých soch předehrávám bez ohledu na to, jestli to bude on nebo ona.

A jaké gesto si budete před zrcadlem přehrávat příště? Jak na vás působí dnešní doba malých zrad a velkých záští?

S těmi dobovými vlivy je to jako s vodou. Události přicházejí a odeznívají, já mám většinou rozdělanou nějakou sochu, a tak pokračuji v práci a nechávám, aby se to nové vsáklo ke kořenům. Teprve po čase to vystoupí na povrch jako ponorná řeka a něco mi přinese, nikdy ale nevím, kdy to bude. Impulzy z mé první řecké cesty vystoupily na povrch až za několik let, čin Jana Palacha se vtělil do bronzové sochy také s určitým odstupem. Když mi zemřela žena, dlouho trvalo, než jsem byl schopen udělat její sochu. A moje druhá manželka? Jsme spolu devatenáct let a teprve nedávno jsem se pustil do jejího velkého portrétu a udělal zelenou Marii - ženu totiž vnímám jako Zemi a muže zase jako modrý Vesmír, nebo chcete-li, jako Urana. Je to zvláštní, když já, Uran, stojím mezi Evou a Marií. Copak to nejsou jména dvou největších žen Starého a Nového zákona?

Víc než Uranu a víc než našinci se podobáte řeckému vinaři, rybáři či veliteli vojska...

Neříkáte mi nic nového, podle mého horoskopu, mimochodem dost přesně vystihuje mé rysy - bych prý mohl být i velitelem malé odloučené posádky. Když jdu občas manželce na nervy, odsekne mi: Koukej, nejsme žádná tvoje posádka! Ale nevěřte tomu! Na poště mě setře úřednice, že jsem špatně vyplnil složenku, a jsem před ní táákhle malinký...

Vraťme se k moři a Odysseovi. Jak jste vy spokojen se svou životní plavbou?

Když člověk po sedmdesátce rekapituluje svůj život, vypadá to jako relativně souvislá a plynulá cesta. Tak to však nebylo. Dokonce chyběl i pevný úmysl vybrat si zrovna tuto dráhu. Vidím za sebou spoustu šlápnutí vedle a jen sem tam šlápnutí do jedné linie stop. Ve všem bylo také hodně náhod. Třeba když mě profesor kreslení Miroslav Kužel pozval na nepovinné modelování, protože si všiml mé pevné kresby, a já už v druhé hodině vymodeloval tady toho harmonikáře. Nebo když jsem v době svého "stínu", po smrti Palacha, dostal v Litomyšli velkou restaurátorskou práci a tam se právě rozváděla žena správce zámku, mnohem mladší než já. Od té doby žiju vlastně jako schizofrenik. Je tu Fibichova ulice na rozhraní Žižkova a Vinohrad, kde jsem se v rodině bankovního úředníka narodil, vyrostl a založil první rodinu - někdy tam přespávám. O víkendu bývám doma v Litomyšli, tam mi vyrůstá dcerka mladší než moje vnučka, ale úplně nejvíc času prožiju ve svém ateliéru. Spím tedy na třech postelích - ta v ateliéru připomíná spíš polní lůžko - a když se v noci probudím, šmátrám rukou a hledám zeď, abych věděl, na kterou stranu spustit nohy. Kdo se v tom má vyznat? Někdy zůstanu ležet a čekám, až se ozvou bicí hodiny a pomohou mi rozluštit záhadu vlastní existence. Hodiny, zejména ty starožitné, miluji a pověsím si je ke každé posteli.

Tedy, na život nežehrám. Vidíte, a přece na mě občas padne splín a žena se diví, proč. Nevíš vlastně, co je vážná nemoc, říká mi, děláš, co tě baví, tvé sochy se dostaly do mnoha sbírek, některé až do Ameriky. Žena má určitě pravdu, ale co je to platné, ke klidu mého filozofujícího otce, antroposofia, mám daleko. Trápí mě pochybnosti. To pak otevírám ledničku a dám si něco ostrého. Nechcete taky náprstek?

převzato z Týdeníku Rozhlas (číslo 48/2000)