Rozhovor s Michelem Houellebecqem
08. listopadu 2010 12:59
Host 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha a jeden z nejkontroverznějších francouzských autorů současnosti budí svými romány vášnivé diskuze. Vyhraněné postoje veřejnosti ale nic němění na tom, že se autorovy knihy těší velké popularitě. V rozhovoru hovoří spisovatel nejen o svých románech, ale i o inspiračních zdrojích...
Kdo jsou vaši literární předchůdci?
O tom jsem zrovna nedávno přemýšlel. Vždy jsem odpovídal, že mě uhranul Baudelaire, Nietzsche, Schopenhauer, Dostojevskij a později i Balzac. Všechno je to pravda, tyto tvůrce obdivuji. Také miluju romantické básníky. Jejich práce jsou krásné a jejich emocionalita strašlivě intenzivní. Říkám si ale, jestli knížky, které jsem četl jako kluk, nebyly důležitější.
Které to byly?
Ve Francii máme dva klasiky píšící pro děti - Julese Verna a Alexandera Dumase. Vždy se mi víc líbil Jules Verne. V případě Dumase mě nudila celá ta historičnost. Verne měl důkladnou vizi o světě, který jsem měl rád. Vypadalo to, že ho všechno zajímá. A pak Pif le chien – komiks vydávaný v edici Vaillant, jež sponzorovala komunistická strana. Ale četl jsem podezřele brzy i Baudelaira. Bylo mi třináct.
Kteří další spisovatelé vás ovlivnili?
Četl jsem hodně sci-fi. H. P. Lovecraft a Clifford D. Simak. City je mistrovský kousek. Také Cyril Kombluth a R. A. Lafferty.
Co se vám na sci-fi líbí?
Někdy si potřebuji dát pauzu od reality. Když píšu, považuji se za realistu, který trošku přehání. Jednou z věcí, která na mě měla definitivně vliv je The Call of Cihulhu od H. P. Lovecrafta. To jak využívá různých pohledů na věc. Nejdřív prostřednictvím stránky z deníku, pak vědcovými zápisky, ty zase následuje svědectví místního idiota. Jeho vliv můžete vidět v Elementárních částicích, to když přecházím od diskuzí o zvířecí biologii k realismu a sociologii.
Váš první román je o počítačovém programátorovi a jeho sexuálně frustrovaném kamarádovi. Proč právě toto téma?
Ještě jsem nečetl román, který by prosazoval názor, že vstup do práce je to samé jako sestoupení do hrobu. Od té chvíle se totiž už nic zajímavého neděje a vy musíte předstírat, že vás práce zajímá. Knížka byla také o tom, že někteří lidé mají sexuální život, protože jsou víc atraktivní než ostatní. Chtěl jsem připomenout, že když lidé nemají sexuální život, tak to není z nějakých morálních důvodů. Prostě jsou oškliví. Dokud to nevyřknete, tak to zní nepochopitelně. Ale já to chtěl říct.
A co poezie?
Jedině skrze poezii dokáže spisovatel své čtenáře ovlivnit. Když jakoukoli báseň opakovaně čtete, zaryje se vám do hlavy. Ještě na univerzitě jsem psal v tetrametrech, což se ostatním básníkům líbilo. Říkali, hej, to není špatné. Proč nezačít psát v klasickém verši. Dá se to zvládnout.
Považujete se za básníka i romanopisce?
Ani ne. Teď to bude znít smutně, ale když píšete romány, které mají jistý vliv, začnou editoři vydávat i vaši poezii. Je to spíš charita, a to je trapné.
Jak se dnes díváte na svůj první román?
Je brutální, ale dobrý. To byl začátek mého dlouhého vztahu s Les Inrockuptibles, kteří ho okamžitě milovali.
Les Inrockuptibles?
To je časopis, který se věnuje zhruba z třetiny hudbě, z třetiny literatuře a z jedné třetiny čemukoliv jinému. Když začal vycházet (v roce 1986 jako měsíčník, od roku 1995 vychází každý týden) okamžitě terorizoval francouzská média. Tradiční týdeníky s literární přílohou najednou začaly vypadat směšně a každý, kdo v Paříži intelektuálně něco znamenal, jim klečel u nohou.
V roce 1998 jste vydal druhou knihu Elementární částice, jež se později proslavila. Je o tragických milostných životech geniálního vědce a jeho sexuálně frustrovaného nevlastního bratra. Co vás k napsání románu vedlo?
Opravdovou inspirací byl experiment Alaina Aspecta z roku 1982. Poukázal na paradox EPR. Když na sebe částice vzájemně působí, jejich osudy se spojí. Když pracujete s jednou částicí, efekt se okamžitě přenese i na tu druhou. Nevadí, že jsou od sebe daleko. Znamená to vleklý filozofický posun - ta myšlenka, že pokud jednou spojíte dvě různé věci, zůstanou spojené navždy. Od chvíle, kdy zmizela náboženská víra, převládá materialistická filozofie, která nám říká, abychom redukovali své lidství na biologii. Jsme tu prý sami. Člověk se stal počitatelným, jako jsou biliardové koule. Jeho osud je naprosto pomíjivý. Paradox EPR takový světonázor podmílá. Takže touto myšlenkou jsem se inspiroval. Jak bude vypadat příští metafyzická změna? Přece musí být mnohem méně depresivní než materialismus. A ten je - postavme se k tomu čelem - velmi depresivní.
Musel jste se dozvědět hodně o kvantovém výzkumu?
Ach, to bylo hrozné. Některé knihy byly natolik obtížné, že jsem jednu stránku musel přečíst natřikrát. Intelektuální snaha není na škodu, ale už bych se do toho znovu nepouštěl.
Čeho jste románem chtěl docílit?
Opravdu jsem si přál stvořit scény, které by byly - jak vy Angličané rádi říkáte - srdceryvné. Myslím, že smrt Michelovy přítelkyně byla velmi srdceryvná. Opravdu jsem chtěl, aby tyto scény vyčnívaly nad ostatními.
A proč jste se soustředil zrovna na tyto scény?
To je na literatuře nejzábavnější. Například poslední stránky Bratrů Karamazových: nejsem schopný je číst bez toho, aniž bych se rozbrečel. Literatura umí rozplakat. Dvou komplimentů si jako spisovatel obzvlášť vážím. Když mi řeknou, že je moje kniha rozbrečela, nebo že ji přečetli přes noc a nemohli přestat.
Pak jsou zde četné sexuální scény, kterých si média všímají nejvíc.
Nejsem si vědom toho, že by v mé knize byl neobvyklý počet sexuálních scén. Nemyslím, že právě ony by šokovaly. Lidi víc šokovalo, jak jsem je zachytil. Psal jsem o sexualitě a neoslavoval ji. Popsal jsem běžnou realitu a člověka plného sexuálních tužeb, které nemůže naplnit. O tom lidé nechtějí slyšet. Sex má být pozitivní. Poukázat na nenaplněnou touhu je obscénní, ale také pravdivé. Opravdovou otázkou je: kdo má právo na sex? Například nerozumím tomu, jak dokážou učitelé přežít s tím obrovským počtem mladých dívek kolem. Ještě víc se zatajuje fakt, že se ženy stávají sexuálními turistkami. V případě mužů je to považováno za tabu…
Ve vašich románech se často opakuje jedna myšlenka: peníze a sex jsou dominujícími hodnotami tohoto světa.
Je mi padesát a stále si nejsem jistý, zda je sex prospěšný. O penězích také pochybuji. Je tudíž podivné, že mě považují za ideologického spisovatele. Jen se snažím projevit své pochybnosti. Mám jistá přesvědčení. Například, když si zaplatíte dívku, je to prospěšná věc. Nepochybně tím konáte dobro. Je to definitivní ukázka pokroku.
Myslíte prostitutky?
Ano, podporuji prostitutky, protože každý v takovém případě vítězí. Mě to osobně nezajímá, ale myslím, že jde o dobrou věc. Mnozí Britové a Američané takové služby platí. Jsou šťastní. Dívky jsou také šťastné.
Jak víte, že jsou ty dívky šťastné?
Mluvím s nimi. Je to velmi obtížné, protože většinou moc nemluví anglicky.
Říká se, že co se politických názorů týče, jste pravičák. V Elementárních částicích se zdá, že vystupujete proti liberalismu 60. let. Co si o této interpretaci myslíte?
Co si opravdu myslím je to, že se velkým sociálním změnám nevyhnete. Nelze bědovat nad mizející institucí rodiny. Můžete si stěžovat, že to zvyšuje lidské trápení. Ale nezmůžeme nic. Nechci vracet čas. Můžete jen pozorovat a popisovat věci kolem.
Tvrdíte o sobě, že jste „náboženský i politický ateista“. Můžete to rozvést?
Nevěřím, že má politika na dějiny vliv. Hlavními hybnými silami jsou technologický pokrok a někdy, ne příliš často, náboženství. Politici nemají opravdovou historickou roli. Tedy, jen do chvíle, kdy způsobí velkou katastrofu ve stylu Napoleona. To je ale vše. Také nevěřím, že individuální psychologie má jakýkoliv vliv na společenská hnutí. Tuto mou víru najdete ve všech mých románech.
Francouzští kritici vám vyčítají, že cynicky využíváte média pro propagování každé knihy. Začala to prý Elementárními částicemi…
Tehdy jsem si myslel, že musím hodně spolupracovat s médii, když chci prodávat knížky. A je pravda, že jsem opravdu chtěl vydělávat peníze. Ale jediný důvod, proč chtít peníze, je svoboda. Nyní si ale nejsem jistý, zda média opravdu knihy prodávají.
Elementární částice také způsobily, že se kritici začali věnovat vašemu životu. Mnohé postavy s vámi mají určitou spojitost.
Ano, je to otravné. Potírá to základní podstatu psaní fikce. Postavy se vyvíjejí samy. Jinak řečeno: začnete s opravdovými fakty a pak necháte vše, ať plyne samo vlastním tempem. Čím dál se dostanete, tím spíš se vzdálíte realitě. Svůj vlastní příběh nemůžete vyprávět ve faktech. Můžete využít některých jeho částí. Nelze ale kontrolovat, co která postava udělá za sto stránek. Můžete ale postavě vnutit svůj literární vkus. Není nic jednoduššího. Jen ho nechte, ať otevře knihu.
Ve svém třetím románu se soustředíte na turismus. Platforma je o cestovní agentuře, která se rozhodne nabízet zájezdy za sexem.
Když píšete román, vždycky je nejtěžší najít začáteční bod. Okamžik, který vše otevře. V Platformě se mi to nepodařilo. Přestože je turismus excelentním odrazovým můstkem pro porozumění světa.
Proč považujete Platformu za zklamání?
Analýza turistického průmyslu není úplná. A jedna postava - Valerie - příliš knize dominuje. Ne, že bych teď mohl cokoliv změnit. Měl jsem Valerii rád jako postavu a tím pádem mi muži v knize přijdou chabí.
Běžní čtenáři si občas k postavám vytvoří náklonost, což je úžasné. O tom kritici nikdy nemluví a je to škoda. Anglosasská kritika pěkně shrnuje děj, ale nezmíní se o postavách. Nicméně čtenáři to dělají bez zábran.
Co vaši kritici? Můžete shrnout vaše výhrady proti francouzskému tisku?
Zaprvé, nenávidějí mě mnohem víc, než já je. Nevadí mi špatné kritiky. Vadí mi, že mluví o věcech, které s mými knihami vůbec nesouvisejí. O mé matce a mém daňovém exilu. Také mě zesměšňují a vyčítají mi, že jsem se stal symbolem tolika nemilých věcí: cynismu, nihilismu, nenávisti k ženám. Lidé přestali číst mé knihy, protože si o mne dělají takovýto obrázek.
Jaký je váš pracovní rozvrh?
Vstávám v noci kolem jedné hodiny ráno. Píšu v polospánku. Postupně piju kafe a nabývám víc a víc vědomí. Pak píšu do chvíle, kdy mě to začne štvát.
Máte ještě nějaké jiné nároky při psaní?
Flaubert říkal, že musíte mít nepřetržitou erekci. Nepřipadá mi, že o tohle zrovna jde. Potřebuju se občas projít. A kafe funguje, je to pravda. Doprovází mě v různých stupních vědomí. Začínáte v polokomatu. Píšete. Pijete víc kafe a vaše jasnozřivost stoupá. Někde mezi tím nastává chvíle – může trvat pár hodin – kdy se začíná odehrávat něco opravdu zajímavého.
Co váš styl? Máte ve zvyku vytvářet brutální, často vtipná přirovnáni jako „v den synovy sebevraždy jsem vařil rajčatovou omeletu“.
Neříkal bych tomu zrovna styl. Takovým způsobem vnímám svět. Mám v sobě jistou nervozitu, která vede k rapidním přirovnáním. Neliší se to od punk-rocku. Řvete a jen trošku modulujete. O mém stylu byly napsané absolventské práce.
Řekl jste, že inspirací jsou pro vás příběhy, které vám lidé vyprávějí o svých životech. Zdá se, že se vám cizí lidé rádi svěřují.
Myslím, že bych mohl být jedním z nejlepších psychiatrů na světě. Vzbuzuji dojem, že nikoho nesoudím, což ale není pravda. Někdy jsem velmi šokovaný tím, co mi lidé říkají. Jen to neukazuji.
Váš poslední román Možnosti ostrova končí ve zničeném světě zaplaveném klony. Co vás donutilo vymyslet tuto děsivou budoucnost, kde jsou lidé klonováni před tím, než dosáhnou středního věku?
Není to feminismus, co stojí u kořenů politické korektnosti. Opravdový zdroj je hnusnější a neměli bychom ho ani vyslovit. Je to jednoduše nenávist vůči starým lidem. Otázka dominance mezi muži a ženami je relativně druhotná, důležitá ale pořád druhotná. Uvízli jsme ve světě dětí. Starých dětí. Starý chlap je dnes bezcenná troska. Nejvíc se dnes cení mládí, což znamená, že život se automaticky stává depresivním, protože v opravdovém životě stárneme.
V předmluvě k Možnostem ostrova jste zmínil novinářku, která vás inspirovala k napsání tohoto románu. Můžete to vysvětlit?
Byla to zvláštní chvíle. Čekal jsem v berlínské kavárně u jezer na rozhovor. Bylo ticho. Nikde nikdo. Tato německá novinářka přijela a byla velmi zvědavá a nechovala se normálně. Neměla diktafon a nedělala si poznámky. Říkala, že měla sen a v něm jsem stál v telefonní budce po konci světa a mluvil jsem k veškerému lidstvu, ale nevěděl jsem, zda mě slyší. Bylo to jak v zombie filmu.
Máte velký talent urážet. Baví vás to?
Ano, baví. Je to, musím říct, uspokojující.
Proč nežijete ve Francii?
Částečně kvůli nižším daním a částečně kvůli tomu, že se chci pořádně naučit váš krásný jazyk. A také proto, že Irsko je moc pěkné. Hlavně na západě.
Takže z rodné země neutíkáte?
Ne. Opustil jsem jen nepochybnou slávu bez toho, abych si nadělal nepřátele.
Věříte ve věčné, nekonečné štěstí?
Ano a neříkám to proto, abych provokoval.
Susannah Hunnewell pro The Paris Review
úryvek přeložil Tomáš Rákos
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha
Související články:
Michel Houellebecq: Nejsem hlásná trouba | Přestup spisovatele ve fotbalovém stylu | Napůl moralista a napůl cynik | ukázky: Platforma | Elementární částice | Možnost ostrova | Rozšíření bitevního pole | Vyhne se Houellebecqovi Gouncourtova cena potřetí? | Povinná rukověť třicátníka