Rozhovor s Ljubomirem Nikolovem

Ivana Srbková: Na Festivalu spisovatelů Praha jste jediný host z tzv. postkomunistických zemí. Proč si Michael March vybral zrovna vás?

Lyubomir Nikolov: Pan March přijel do Sofie roku 1987 a pozval mě na velké básnické fórum do Londýna, šlo o setkání autorů z téměř všech východoevropských zemí, kteří svou tvorbou vyjadřovali nesouhlas s komunistickým režimem. Jsem mu velice vděčen, protože on mě jako první představil západní veřejnosti. Zúčastnil jsem se pražského festivalu už v roce 1994, a tak mohu srovnávat a hodnotit, jak se tato akce rozrostla. V dnešní podobě je to kulturní událost světového významu.

Býváte představován jako bulharský, jindy jako balkánský básník, žijete ve Spojených státech... Jak to cítíte vy?

Píšu bulharsky, cítím se Bulharem - jsem prostě bulharský básník s americkým pasem, dále jsem člověk z Balkánu a v ještě širším záběru Slovan. Jsem šťastný, že jsem se narodil právě v Bulharsku, že právě bulharština je mým mateřským jazykem, protože má velké výrazové hloubky, možnosti i tajemství.

Vaše verše jsou zemité, silně spjaté s rodným krajem, půdou. Nestýská se vám?

Nejvíc mi jako člověku, který se zabývá slovem, chybí každodenní živý, mluvený jazyk, živá řeč lidí z tržišť, hospod, od moře. To nejde ničím nahradit. Na druhé straně, pokud žijete v jiném jazykovém prostředí, máte možnost konfrontace, určitého jazykového a kulturního přesahu - a to je velká kompenzace. Přednáším na amerických univerzitách i středních školách o bulharské poezii, o slovanské kultuře vůbec, o lidových písních, lidové hudbě - mladí lidé o nás téměř nic nevědí, ale setkávám se z jejich strany s velkým upřímným zájmem.

Věříte v literatuře na něco takového, jako je, řekněme, slovanské kouzlo, slovanský půvab?

Myslím si, že slovanské literatury jako kulturní fenomén představují obrovské bohatství, s nímž se západní čtenář seznámil jen ve velmi malé míře. Tady stále trvá velký nepoměr - slovanský svět je se západní kulturou obeznámen daleko lépe. Tady bych viděl i určitý dluh ze strany západních zemí - a to jak v oblasti uměleckého překladu, tak i popularizace slovanské kultury vůbec.

Hlásíte se k nějakému literárnímu směru, hnutí? V Bulharsku se nyní mluví o autenticismu, o literatuře sledující v podstatě americký model způsobu psaní.

To jsou věci, kterými se zabývají spíš literární kritici. Já nemám estetickou ani jinou potřebu hlásit se k nějakému směru, škole či skupině. Spíš si myslím, že máme v Bulharsku bez ohledu na jednotlivé literární proudy silnou básnickou tradici, bohatou ústní lidovou slovesnost. Pokouším se pokračovat v této linii, samozřejmě za jiných podmínek, za pomoci jiných výrazových prostředků.

Chystáte se taky psát anglicky?

Američtí básníci položili laťku příliš vysoko. Musím si přiznat, že nedokážu postihnout všechny jazykové nuance, zákoutí a záludnosti, protože cizí jazyk je jako rukavice, zatímco mateřský je jako vlastní kůže.

Co vás letos v Praze potěšilo?

Rád jsem se setkal s překladatelkou svých básní Danou Hronkovou - připravila překlady pro čtvrteční večer. A velmi zajímavá pro mne byla také návštěva Slovanské knihovny s bohatými bulharskými fondy.

publikovaly Lidové noviny, 11. dubna 2003