Na svých třiačtyřicet let Junot Díaz rozhodně nevypadá. K rozhovoru se dostavil v černé mikině s kapucí, džínách a teniskách. Zpočátku působil trochu plaše, ale posléze ukázal, že je vtipný diskutér a pohotový vypravěč. Své odpovědi prokládal vtipnými obraty a překvapivými, neočekávanými názory.

Richard Olehla: V Praze jste poprvé. Co stálo za vaším rozhodnutím přijet v rámci Festivalu spisovatelů?

Junot Díaz: Praha má v očích mladých Američanů aureolu magického města, jakési brány do východní Evropy. A samozřejmě je nedílně spojena s literaturou.

Jak začínajícímu autorovi změní život udělení Pulitzerovy ceny, kterou jste obdržel za svůj román Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda?

Naprosto! Bez Pulitzerovy ceny bych se do Prahy určitě nepodíval, protože by o mně nikdo nevěděl.

Jsou podle vašeho názoru literární ceny důležité?

Literární ceny jsou důležité v tom smyslu, že obyčejné lidi přivádějí k literatuře. Řeknou si: Aha, tahle kniha dostala cenu, tak to si ji koupím. I když  podle mého jsou jakékoli snahy o klasifikaci literatury marné a vlastně zbytečné. To, že nějaká kniha dostane literární cenu, ještě neznamená, že je nejlepší a všechny ostatní jsou horší. Nicméně pro autora je takové ocenění důležité, otevírá mu dveře do světa. Když tehdy vyhlásili Pulitzerovu cenu, tak mi jeden můj kamarád poklepal na rameno a řekl mi: Gratuluju, teď je z tebe konečně slavný spisovatel.

Narodil jste se v Dominikánské republice, ale vyrůstal jste v USA. I váš román se odehrává napůl v Americe a napůl v Karibiku. Kam tedy vlastně s Oscarem patříte?

Tohle je podle mého otázka, na kterou není odpověď. Jsem víc Dominikánec, nebo Američan? Až do vstupu na univerzitu jsem o tom nikdy nepochyboval, protože jsem sice vyrůstal v USA, ale v čistě dominikánském prostředí. Teprve s vysokou školou přišel americký element.

Paradoxní je, že poté, co jsem dostal Pulitzera, mě noviny začaly nazývat dominikánským autorem, zatímco v samotné Dominikánské republice mě označili za amerického spisovatele.Já ale nevnímám otázku národnosti jako binární záležitost, jako opozici buď - anebo. Cítím se stejně tak Američanem jako Dominikáncem a necítím v tom žádný rozpor. Podobně je na tom i Oscar, ale také celá dominikánská společnost. Vždyť 15 procent z celkového počtu Dominikánců žije v zahraničí, především ve Spojených státech, takže národnostní bipolarita je u nás vlastně normální. Tedy ona je vlastně běžná všude. Podívejte se na Franze Kafku, nebo Milana Kunderu. Toho se taky pořád ptají, jestli se cítí být Čechem, nebo Francouzem. Jako by to bylo důležité! Třeba majitelů fotbalových klubů nebo finančníků se nikdo neptá, jestli jsou víc bohatí, nebo Češi. Mohou být obojí zároveň.

Hispánská kultura je v USA na trvalém vzestupu, ať už demografickém či jazykovém. Jak moc ovlivňuje kulturu většinové společnosti?

S tou většinovou společností opatrně! Podle výsledků posledního sčítání lidu už tvoří v USA v kategorii pod 20 let běloši menšinu. A vliv hispánské kultury a především španělštiny je obrovský - do angličtiny se dostává čím dál víc španělských slov a výrazů. Koneckonců, co byste taky čekali v zemi, kde má plná třetina států španělské názvy?

A naopak, jaký je vliv americké kultury na hispánskou?

Vliv americké kultury je obrovský po celém světě. Podívejte se na Prahu. Jsem tu poprvé, ale hned mě šokovalo, kolik amerických a nadnárodních firem tady máte. Kapitál se nezastaví před ničím, je dokonale homogenní, stejný, jednotný po celém světě. Ničí všechny rozdíly a chce, abyste se mu přizpůsobili. Kolonizuje vás. Problém americké kultury je, že nastavuje normu a chce po všech, aby se jí řídili. Co ukazujeme my, je normální, a to, co děláte vy, normální není.

Vaše kniha popisuje jedno z nejkrvavějších období v dějinách Karibiku - Trujillovu diktaturu. I za ní stála americká podpora. Jsou i tyto historické intervence USA v Karibiku důvodem, proč se tam tak rozmáhají protiamerické nálady?

Ano, samozřejmě. Vždycky potřebujete nějakého nepřítele. Ten na sebe může brát nesčetné podoby, ale v zásadě je vždycky tím, čím chcete, aby byl. Podstatu této nechuti k Americe však netvoří konkrétní činy či postavy, ale jakýsi neurčitý pocit nespokojenosti se stavem věcí. Ten v dominikánské kultuře představuje strašák baká, který se objevuje v mém románu. Baká se vyznačuje tím, že na sebe bere podobu ostatních duchů, ovšem o jeho pravé podstatě a podobě nikdo nic netuší.

Podobné je to i s vaším románem. Jeho vypravěčem je jinak vedlejší postava Junior, který chodí s Oscarovou sestrou Lolou, ale celá kniha má vlastně mnoho vypravěčských rovin.

Tím, že jsem z Juniora udělal vypravěče celého románu, jsem změnil perspektivu čtenářů. Kdyby byl vypravěčem Oscar, ostatní postavy by nebyly tak viditelné, důležité. Přitom mně šlo o to, zpodobnit celou rodinnou historii, onen geografický, ale i společenský posun. V Dominikánské republice patřila rodina Oscarovy matky Beli k honoraci a tento středostavovskou kvalitu se snaží Beli zachovat i v Americe. Naopak Junior pochází z chudé rodiny, takže v jeho vyprávění musí být tento rozdíl jasně patrný. Nadto Oscara zpětně obdivuje za jeho odvahu. A díky této metodě se dostalo i na hlasy Loly a Oscarovy babičky, která jako jediná reprezentuje čistou dominikánskou perspektivu.

Co podle vás vypovídá váš román o dnešní situaci imigrantů v USA? Platí zde pořád rozpor mezi první a druhou generací imigrantů? Jak je možné jej překlenout? Je asimilace možná?

Mně se třeba sladit obě své národnostní roviny prostřednictvím rodinné historie. Vychovávali mě moji prarodiče a i když jsem byl v pubertě velmi problémové dítě, vždycky jsem měl k nim úctu. Podle mého se problémy spojené s imigrací dají překonat skrze přijetí jakési společné minulosti, respektem k ní. Podívejte, Amerika je zemí založenou na imigraci, takže se s tímto problémem musela potýkat od počátku.

Jenže požadavek asimilace, pomocí níž se ze všech imigrantů mají stát Američané, kteří vyznávají stejné hodnoty, je podle mého dávno překonaný. Proč se asimilovat? Proč se před přijetím jedněch hodnot musí člověk nejdříve zbavit jiných? A jsme znovu u toho požadavku jasné definice národnosti: vyber si jedno, nebo druhé. Já sám mám v sobě obě polohy a netuším, jestli se za deset let misky vah nepřeváží na jednu, nebo na druhou stranu. Možná ve mně zvítězí Američan, možná Dominikánec. Zatím si jezdím mezi New Jersey a Santo Domingem, což mě spolehlivě udržuje v obou polohách.

 

připravil Richard Olehla
foto © Petr Machan, FSP 2011