Rozhovor s Julianem Barnesem

Angličan Julian Barnes svoji první knihu Metroland, která vyšla v roce 1980, tvořil devět let. "Chyběla mi sebedůvěra a podle přání nakladatelství jsem knihu několikrát přepisoval," vzpomíná Barnes, jenž byl jedním z hostů Festivalu spisovatelů Praha. Prvotní martyrium je dnes bohatě zaváto literární slávou. Věhlasem Flaubertova papouška, Barnesovy třetí knihy z roku 1984. Kritici oslavili Papouška (v českém překladu Miloše Urbana) jako rafinované, intelektuální, ale zároveň zábavné dílo. A jeho autora okamžitě pasovali na jednoho z nejvýraznějších anglických literátů současnosti.

Daniel Anýž: Flaubertův papoušek je kromě jiného i výrazem vaší "slabosti" pro francouzskou kulturu. I proto vás Francouzi odměnili jako doposud jediného zahraničního spisovatele literární cenou Prix Médicis. Ale co doma, v Anglii, není to příliš troufalé být frankofil?

Julian Barnes: Samozřejmě, že jsem podezřelý. To je ale v Anglii každý, koho zajímá jakákoli cizí kultura, nemusí jít jen o Francii. A vyčítat Francouzům kulturní sebestřednost je trošku nefér, Angličané nejsou o nic lepší. Spíše naopak.

Přestože se i vaše následné knihy staly bestsellerv. jsou stále poměřovány právě Flaubertovým papouškem. Není to nevděčné a únavné?

Hlavně na tom není nic divného. Většina spisovatelů je spojována právě s jedním konkrétním dílem. Je to lepší, než kdyby lidé říkali: Já vím, že jste napsal asi sedm knih, ale vlastně si žádnou nepamatuju. A já mám ještě docela štěstí, že to nebyla moje první kniha. Vezměte si třeba Kingsley Amise. Ten byl po celý život autorem Šťastného Jima, své prvotiny.

Jak to asi nesl?

Kdosi se jej jednou zeptal, jaké to je žít s tímto balvanem na krku. Odpověděl, že to je koneckonců lepší, než vůbec žádný balvan nemít.

Začínal jste jako novinář. Po kolika knihách jste si řekl: Teď jsem tedy i spisovatel?

Určitě ne po první - ta vznikala těžce a nakonec byla docela tenká. Ale ani po té druhé. Připustil jsem si to až po Flaubertové papouškovi.

Sedm románů a navíc kniha sebraných fejetonů, jež jste psal pro časopis New Yorker, to už je docela slušné...

Ano, je to příjemný pocit vědět, že i kdybych již nikdy nic nenapsal, tak spisovatel už jednou provždy budu.

Je to vaše můra již nic nenapsat, tedy nemít nápad?

Nápad a psaní přicházejí společně. Ale samozřejmě se stává, že se ničeho nedopracujete. Literární zpracování nápadu selže. I proto stále pracuji jako volný novinář. Máte zadání, máte termín, plníte konkrétní úkol. Velmi pohodlné...

A zároveň si tak kryjete záda před předpovídaným soumrakem literatu¬ry v zápase s novými médii.

Nevidím to tak skepticky. Zdá se mi, že se při těchto úvahách trochu přeceňuje úloha literatury v minulosti. Vždyť literatura byla vždy menšinovým uměním. A dnes je realita prostě taková, že například devadesát minut finále mistrovství světa ve fotbale zhlédne více lidí, než co si jich kdy v historii přečetlo něco od Shakespeara. Ale z toho přece nelze vyvozovat konec literatury.

Ovšem například E. L. Doctorow říká, že film utlačuje literaturu, že je jejím nepřítelem.

No, já si nemyslím, že ten, kdo se jde dnes kouknout třeba na film se Schwarzeneggerem. by jinak seděl doma a četl knihy. Proto si ani nemyslím, že si film a literatura navzájem konkurují a přetahují se o obecenstvo. Vidím to spíše opačné. Řada filmů, jež vznikají na základě literárních prací, prokazuje literatuře dobrou službu. Zvýrazňuje ji.

Ale hlavně: věřím v trvalost onoho intimního, silného a ničím nenahraditelného vztahu mezi čtenářem a knihou, a tím i spisovatelem. Proto věřím v budoucnost knih.     

Zdroj: MF DNES, 27. června 1997